Článek
Na pódiu vyprodané Dvořákovy síně Rudolfina se matně blyští průsvitné plátno. Gáza se lehce chvěje a odráží světlo čelního projektoru, který na zadní plochu promítá nápis varující návštěvníky před stroboskopickými efekty. Zhasíná světlo a do bouřlivého potlesku přichází Max Cooper, jedna z největších hvězd současné elektronické hudby. Sálem se rozezní štěbetání ptáků. Organicky se mění v zahloubané syntezátory tracku A0, který Cooper nedávno vydal na mixtapu nazvaném Fabric presents Max Cooper.
Šestačtyřicetiletý tvůrce elektronické hudby stojí mezi oběma plátny a je z něj pouhá silueta, stín střídavě obsluhující dva laptopy. Situace s projekcí vzbuzuje iluzi 3D prostoru, obraz se rozlévá po stěnách. Po píšťalách impozantních varhan se třepetají buněčné struktury, zatímco sám autor zůstává ve stínu. Přesně tak to popisoval letos v rozhovoru pro časopis Vogue: „Jsem vlastně stydlivý člověk, někdy se za tím plátnem prostě rád schovám.“
Vystoupení Maxe Coopera v Rudolfinu představuje jeden z vrcholů letošního ročníku Prague Sounds. Festival, dříve známý jako Struny podzimu, letos slaví třicátý ročník a ke kulatému výročí si nadělil čtyřdenní rezidenci v renomovaném koncertním sále, který jinak stále patří hlavně klasické hudbě. Ve čtvrtek tu zazněla díla soudobého skladatele Steva Reicha, v pátek zpívala jazzová hvězda Samara Joy a v neděli rezidenci uzavře sitáristka Anoushka Shankar se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK.
„Těší nás, že budeme mít čistě elektronický koncert bez jediného akustického nástroje v prostoru, jako je Rudolfinum, což je pro Prahu premiéra,“ avizoval dopředu dramaturg festivalu Guy Borg. Podle něj chtěl Cooperův tým o sále vědět všechno, až po přesné rozměry. Sobotní večer ale ukázal, že ani pečlivá příprava nemusí vždy stačit.
Z laboratoře na parket
Max Cooper se narodil roku 1980 v Belfastu australským rodičům, kteří se do Severního Irska přestěhovali v 70. letech. V zemi, rozdělené etnonacionalistickým konfliktem známým jako The Troubles, hoch nepatřil ani ke katolíkům, ani k protestantům. Chodil proto do jediné nesegregované školy v okolí, waldorfské Hollywood Steiner School. Teprve v hudebních klubech 90. let zažil místo, kde se lidé z obou stran potkávali bez nepřátelství – taneční parket. Techno a trance ho podle jeho slov navždy zformovaly.
Jako dítě četl Stephena Hawkinga a chtěl být fyzikem, nakonec jej akademická kariéra vedla k přírodovědě. Na univerzitě v Nottinghamu získal doktorát z výpočetní biologie: modeloval, jak se v evoluci vyvíjejí sítě genů. Po nocích mezitím hrával na techno večírcích a vydával EP na labelech jako Traum Schallplatten.

Maxe Coopera podle jeho slov navždy zformovaly techno a trance, které objevil v 90. letech minulého století.
Po krátkém působení na University College London kolem roku 2010 svět vědy definitivně opustil. Rychle se prosadil jako remixér, pod rukama mu prošli autoři jako Michael Nyman, Nils Frahm nebo skupina Hot Chip. Magazín Resident Advisor ho v letech 2011 a 2012 zařadil mezi dvacet nejlepších živých elektronických producentů světa. Vlastní rukopis vzápětí našel na debutovém albu Human a dalších deskách, které vydává na svém labelu Mesh, prostoru pro zkoumání průsečíku hudby, vědy a umění.
V každé nahrávce Cooper osahává konkrétní filozofický nebo vědecký koncept. Emergence z roku 2016 vypráví dějiny vesmíru od Velkého třesku k prvnímu životu, o dva roky mladší One Hundred Billion Sparks se noří do lidského mozku a jeho sta miliard neuronů. Loňské On Being složil ze stovek anonymních odpovědí fanoušků na otázku, co by rádi řekli, ale v běžném životě nemohou.
Akademická rigoróznost Cooperovi zůstala jako definující princip tvorby. Skladby staví z jednoduchých pravidel, motivy opakuje, obměňuje a vrství, až celek začne růst a mutovat coby živý organismus. Pracuje také jako zvukový sochař, vrství na sebe nápady, chyby a skici. Všechny prvky pak testuje v různých zvukových i hudebních kontextech a vyhazuje to, co nefunguje. Zároveň s hudbou vzniká obraz.
Cooper oslovuje vizuální umělce, jejichž videa pak často mění i tvar samotné hudby. Před sobotním koncertem na plátno promítal jména těch, jejichž tvorba bude v rámci večera k vidění. Dostává tak jména současného umění pohyblivého obrazu na nepravděpodobná místa – v roce 2021 se stal prvním tvůrcem elektronické hudby, který vystoupil v antickém Odeiu Heroda Attika pod Akropolí. Dále spolupracoval se studiem Zaha Hadid Architects, v roce 2024 hrál na Salcburském velikonočním festivalu a letos v dubnu za 48 hodin vyprodal londýnskou Royal Albert Hall.
Bez scénáře
Právě z londýnské zakázky vzešla letošní deska Feeling Is Structure. Na ní se Cooper ptá, jak fyzické struktury utváří to, co cítíme. V Royal Albert Hall měl osm projektorů, čtyři lasery a přesný scénář. „Muselo to mít strukturu, ale tu já vlastně při živých vystoupení nesnáším,“ přiznal později britskému webu Cultured North East.
Část londýnského setupu v Praze chyběla, odložil také svazující scénář. Celým večerem provázel jako DJ, skladby za sebe skládal podle akustiky sálu a reakcí publika. Zazněl průřez jeho kariérou, tracky z letošní desky jako Ebb + Flow, techno hity typu Asymptote, remixy cizích písní, včetně například Seium Kena Ishiiho, do výběru se dostaly i skladby jiných producentů, jako Pontape Renato Cohena.
Formát hybridního DJ setu, v němž se hotové tracky střídají s živě hranými pasážemi, Cooperovi slušel. V prvních dvou třetinách koncertu bylo vidět a slyšet, že se naladil na publikum, které ho často podporovalo aplausem. S přibývajícím časem se ale performance trochu rozpadala.
Sofistikované vizuály, odrážející myšlenkové podhoubí tracků, v Rudolfinu místy působily lehce na sílu. Jakkoliv celý tým odvedl skvělou práci a technicky projekci nebylo co vytknout, v několika momentech narážel koncert na samotné limity prostoru – diváci sedící v sále neměli kam uhnout pohledem. Když se například na plátně rozsvítil citát filozofa Ludwiga Wittgensteina „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“, působilo to spíše jako prázdný ornament než nosná myšlenka.
Projekce by fungovala o mnoho lépe, kdyby publikum nezkoumalo každý obraz pohledem ze židle strnule upřeným dopředu. Kdyby se člověk mohl hýbat, obcházet projekční plochy, sledovat, jak světlo přejíždí po stěnách, a sám si vybírat, odkud se dívá, dalo by to show tolik potřebný prostorový kontext.
V halách a klubech, kde Cooper často hraje bez sedadel, se z promítání stává instalace. V Rudolfinu, kde zůstal každý přikovaný ke svému místu, z ní zbyla dvě plátna, která bylo zajímavé sledovat první půlhodinu, s přibývajícím časem působila projekce čím dál tím banálněji. Prestižní sál měl elektronice dodat punc vážnosti, místo toho jí vzal tolik podstatný pohyb.
Ne náhodou se techno hraje spíš v klubech než v historických sálech. Zvukař odvedl obdivuhodnou práci, ekvalizaci evidentně upravoval za pochodu, akustiku stavěnou pro orchestr ale přelstít nedokázal. Nižší středy se slévaly v kalnou hmotu a výšky se tříštily v ozvěně. Kdykoli se zvukař pokusil středy pročistit, hudba ztratila tah.

Max Cooper letos za 48 hodin vyprodal londýnskou Royal Albert Hall. Část londýnského setupu v Praze tuto sobotu chyběla.
Celý koncert navíc zněl překvapivě potichu. Nepřirozenost situace potvrzoval i neklid v hledišti: lidé se vrtěli na sedadlech, pokyvovali hlavou do rytmu a bylo znát, že by se nejradši zvedli.
Vrchol koncertu přišel zhruba po hodině v tracku Asymptote. Kopavě znějící subbasy v ní konečně přehlušily nedostatky Rudolfina, které se na pár minut opravdu proměnilo v klub. Na tenhle moment už ale zbytek večera nedokázal navázat.
Syntezátory v sále pro smyčce
Poslední třetina se víc přetahovala se sálem, než aby ho ovládla. Nejvíc to bylo slyšet u drum and bassových pasáží: rychlé, úzkostlivě přesné beaty skladby Obsessive Compulsive Order se v ozvěnách Dvořákovy síně rozostřovaly do neurčitého šumu. Nejpůsobivěji fungovaly chvíle, kdy basy přehlušily ozvěnu a obraz pulzoval s nimi: barevné přelivy tančily přesně do rytmu a lustry nad hledištěm se rozblikávaly v taktu.
Tehdy bylo vidět, jak by mohla vypadat show, která s Rudolfinem doopravdy pracuje, místo aby ho jen nasvítila. Statické kódy rozprostřené po stěnách nebo úsek průměrující lidské tváře působily spíš jako katalog nápadů, ornamentální doprovod hudby, které ke všemu v závěru setu lehce padal řemen.
Publikum nicméně Maxe Coopera nenechalo na holičkách. Tleskalo po přechodech mezi skladbami a dokonce i před takzvanými dropy, k čemuž ho umělec občas sám vyzýval. Rituál klasického koncertního sálu se tu nečekaně potkal s klubovou hudbou. Po doznění posledních jemných tónů večera se sál zvedl k potlesku vestoje a hvězda večera se na pódium ještě několikrát vrátila poděkovat.
Nejlépe v Rudolfinu obstály řidší, vzdušnější skladby jako Peace Exists Here, kterým akustika sálu neuškodila, naopak je zahalila do romantického závoje ozvěny. Pokud má ale taneční elektronika do podobných míst zavítat častěji, nestačí přizpůsobit skladby jejich akustickým podmínkám. Musí vznikat přímo danému prostoru na míru, a to ideálně od prvního tónu.
Osobnost formátu Maxe Coopera by pro Dvořákovu síň jistě dokázala vymyslet zvuk, který s ní souzní, místo aby s ní bojoval. Cooperovo techno v sobotním provedení by nakonec nejlépe znělo tam, kam bytostně patří: v klubu s dobrým zvukem a prostorem k pohybu a tanci.
Koncert: Max Cooper
Pořadatel: Prague Sounds
22. listopadu 2026, Rudolfinum, Praha


















