Solidarita, násilí i profesionální rozbíječi. Mladá Francie se bouří

Francie má za sebou dosud nejmasovější protesty současné vlny nespokojenosti, jejímž hybatelem se stala středoškolská mládež. V úterý vyšly do ulic statisíce, přičemž vedle studentů nechyběli ani zástupci dalších vrstev společnosti. Co za neklidem ve Francii stojí? Analyzujeme s politologem působícím přímo v Paříži.

Země, kterou otřásají protesty. Stovky zraněných na obou stranách barikády. Tisíce zatčených. To jsou jen některé z parametrů francouzské reality posledních dnů. Zemí cloumá vlna stávek, blokád a demonstrací, za jejíž počátek je označovaný protest učitelů a studentů proti nedostatku personálu na škole v Créteil na jihovýchodním předměstí Paříže v polovině září. Následně se neklid hnaný nespokojeností s podmínkami, v jakých na francouzských gymnáziích a středních školách probíhá výuka, šířil dál.

Momentálně nejpočetnější protesty zažila Francie v úterý, kdy se jich napříč zemí podle organizátorů zúčastnilo na 450 tisíc lidí, zatímco úřady odhadují zhruba polovinu tohoto počtu. Nicméně jasné je alespoň to, že v ulicích se už nebouří jen zmínění středoškoláci.

„Je to protest studentů středních škol a mladé generace. Vůbec v tom ale nejsou sami, protože situace je složitější v celé zemi,“ říká o dění ve Francii profesor politologie Jan Rovný, který působí na Pařížském institutu politických studií (Sciences Po). V rozhovoru pro podcast 5:59 připomíná, že dříve už se mobilizovaly i některé skupiny státních zaměstnanců a zapojují se také další odborové organizace. A navíc ani v případě samotných žáků už nejde pouze o ty na předměstích, kde nedostatky škol i širší sociální problémy bývají největší. „Přidávají se studenti z prestižních lyceí. (…) Snaží se ukázat, že jejich situace je mnohem lepší než ta na předměstích,“ popisuje Rovný.

Mnohovrstevnatější jsou nicméně z pohledu českého akademika i zdroje nespokojenosti, která teď tak viditelně v ulicích francouzských měst vyvěrá. Poukazuje v této souvislosti především na hospodářskou situaci a celkový sentiment ve společnosti. „Obecně řečeno, nálada v zemi je pod psa,“ glosuje Jan Rovný s tím, že zadlužení Francie už dávno přesáhlo hranici sta procent HDP, a stále více tak bobtná i balík, který státní kasa vydává na úrocích. Sílí tak prý obavy, že Francie svůj dluh neutáhne, pokud rozpočtové schodky nezkrotí.

Vedle ekonomického chřadnutí ale podle Rovného hraje roli také dojem, že slábne i politický vliv Francie v Evropě a ve světě. „Je tam obecný pocit, že ta země není tam, kde bývala. (…) Takže ty demonstrace spíše ukazují obecný pocit ve společnosti, která cítí, že Francie ztrácí svoji pozici a že politická elita na to vlastně není schopná reagovat,“ uvádí politolog. Dodává, že další složkou nejistoty především mladé generace je i její jistá bezmoc související s vyhlídkami vývoje světa a moderních technologií a co to vše přinese pro další život. Přičemž si prý mladí Francouzi nejsou jisti tím, jestli je školský systém ve své stávající kondici na tuto budoucnost dokáže náležitě připravit.

Ať už jsou ale příčiny vlny protestů ve Francii jakkoliv komplexní, jisté je, že pomohly vytvořit značně třaskavou směs. Nepokoje totiž provází řada násilných incidentů, kdy na jednu stranu zaznívají obvinění z excesů příslušníků policejních složek, na stranu druhou pak také z agresivity demonstrantů. Nechybějí těžce zranění, hořící školy nebo třeba útoky na samotné učitele.

Expert Rovný přitom poukazuje na to, že protesty ve Francii obecně mívají často násilnější podobu, než na co může být zvyklá třeba česká společnost. Realitou tamních větších nepokojů jsou pak podle něj často také výtržníci označovaní ve francouzském prostředí termínem „casseurs“, tedy „rozbíječi“, kteří aktivně vyhledávají příležitosti, jak někoho napadnout, něco rozbít či třeba něco zapálit.

Právě nad násilnou stránkou nepokojů se ve Francii do určité míry rozprostřel i politický střet mezi pravicovou vládou a levicovou opozicí. Ze strany vládního kabinetu dokonce zaznělo obvinění, že za radikalizací protestů je radikální levice a sdružení Nepodrobená Francie (LFI). Jak ale zdůrazňuje Jan Rovný, je „evidentní, že protesty jsou opravdu studentské, organické“ a že „nejsou vyvolané či řízené nějakými politickými agitátory“.

Nastala tak z pohledu akademika působícího v Paříži „klasická situace“, kdy levice kritizuje vládu a postup policie, zatímco vláda a radikální pravice kritizuje levici. A stejně tak expert označuje za samozřejmé, že se všechny tyto tábory budou ze situace snažit získat nějaké politické body. V prostředí polarizované francouzské společnosti však diametrálně rozdílné interpretace současných protestů podle Jana Rovného nejspíše povedou jen k dalšímu štěpení - přičemž zásadní pak bude to, co přinesou prezidentské volby, které Francii čekají už příští jaro.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o problémech francouzského školství. Anebo o tom, v jakém rozvržení politických sil míří země k volbám, ve kterých Francouzi v dubnu 2027 zvolí nástupce současného prezidenta Emmanuela Macrona. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.