Z okrajové tradice téma kulturní války. Pomlázka stále budí vášně

Jako každý rok se s velikonočními svátky objevuje i diskuze o pomlázce. Z výzkumů posledních let jasně vyplývá, že většině českých žen je tradice šlehání spletenými proutky nepříjemná a nemají jí rády. Rozpaky nad zvykem spjatým s velikonočním pondělím dává ale ve výzkumech veřejného mínění najevo i část mužů. Tradice spjatá s velikonočním pondělím není pro křesťany nijak zvlášť důležitá a stala se spíš dalším sporem v kulturních válkách, kterými česká společnost prochází.

„Už jen to, že se bavíme o tom, jestli má cenu se o pomlázce bavit znamená, že nás to zajímá a že je to něco, co nutí lidi přemýšlet nad tím, jak svátky slavíme,“ říká na úvod podcastu MDŽ Tereza Jiroutová Kynčlová, která působí v oboru genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Pomlázka je podle ní specifické téma i proto, že rozlišuje, co mohou dělat muži a co mají dělat ženy.

Podle druhé hostky, religionistky z Husitské teologické fakulty Zuzany Marie Kostićové je zajímavé, jaký význam v sekulárním Česku velikonoční pondělí postupem čau nabralo. „Nepřiměřeně narostl význam věcí, které původně v rámci slavení Velikonoc byly úplně okrajové,“ vysvětluje.

Původně se totiž po Božím hodě velikonočním svátky slavily ještě další týden, kterému se říkalo velikonoční oktáv. „A z toho zůstalo v současné sekulární společnosti pouze to velikonoční pondělí, aby po tom velkém svátku byl alespoň jeden den volna,“popisuje Kostićová. „Z toho, co byl jen zakrnělý kousek původního oktávu se v kontextu sekulární společnosti stal hlavní velikonoční svátek,“ dodává religionistka.

Navíc dříve nebyl podle Zuzany Marie Kostićové tento zvyk ani tak genderově rozdělený jako dnes. „První poznámky od Konráda Waldhausera ze 14. století zmiňují, že se muži a ženy šlehali nebo plácali navzájem,“ popisuje dobové prameny.

Podle průzkumu agentury NMS Market Research z loňského roku si každá čtvrtá žena ve spojitosti se šleháním pomlázkou už někdy odnesla modřiny nebo jiné stopy na kůži, 44 procent žen zažilo bolest a 19 procent pocit bezmoci nebo ponížení.

„A to ponížení se neděje jednou za rok při příležitosti Velikonoc. Ponížení z hlediska toho, že někdo je ženou a proto se mu může dít něco nepříjemného, se děje ženám opakovaně,“ zdůrazňuje Tereza Jiroutová Kynčlová s tím, že může jít i o každodenní záležitost a proto už část žen nechce mlčet a ohrazuje se i proti pomlázce. Tedy zvyku, během kterého je běžné vstupovat do tělesné integrity druhého člověka, většinou ženy, aniž by s tím souhlasila.

Ze zmiňovaného výzkumu ale vyplývá i to, že zvyk šlehání pomlázkou nemá ráda více než polovina mužské části populace a více než pětina se mu dokonce vyhýbá. O svých pocitech z velikonočního „pomlazování“ mluvila s muži ve svém okolí, kteří s pomlázkou chodili i Tereza Jiroutová Kynčlová. Snažila se jim svůj pohled na věc zprostředkovat. „Možná jsem za tu feministickou zabíječku radosti, ale říkám si, že je potřeba vidět různé perspektivy a že je dobré některé věci, které se považují za normální a nezamýšlíme se nad nimi, problematizovat.“

Z hlediska genderu může být přitom pomlázka problematická z mnoha hledisek, podle Jiroutové Kynčlové například striktněírozdělením mužských a ženských rolí. Vše se navíc soustředí kolem plodnosti. „To nasedá na klasické západní pojetí ženské sexuality, ale i křesťanské sexuality, kdy žena je vnímána jako zdroj života. A to, jak život vzniká, je vymístěno,“ popisuje Jiroutová Kynčlová .

Podle religionistky Kostićové je v pořádku o tradicích a jejich prožívání mluvit a reflektovat posuny společnosti. „Je úplně normální, že se tradice mění, přelévají, transformují, upravují,“ vypočítává. I proto mohly ve společnosti přežít stovky let, protože se dokázaly proměnit a přizpůsobit.

„Mně se líbí to řemeslo, které je spojené s tvorbou pomlázky, s tím pletením. A tudíž říkám: Pojďme pomlázku zachovat, ale nemusíme s ní nikoho šlehat. Nemusí být používaná násilně,“ popisuje svoji představu velikonočního pondělí feministka Jiroutová Kynčlová.

Zuzana Marie Kostićová přidává svoji zkušenost ze středočeského kraje, kde bydlí a kde chodí, hlavně v mladším věku, koledovat chlapci i děvčata. „Občas se stane, že přijde skupinka, která se na mě snaží pomlázku aktivně použít, a já se vždycky pokusím trochu autoritativně zvětšit a říct jim: jenom symbolicky nebo jenom mávat, a oni poslušně mávají a všechno je fajn,“ popisuje religionistka.

Tereza Jiroutová Kynčlová souhlasí. Je podle ní důležité, že děti vidí, jak si někdo umí stanovit hranici a proti něčemu, co mu může být nepříjemné, se ohradí.

Tradici pomlázky by i přes jasné výhradyk ní Jiroutová Kynčlová nezakazovala. „Měli bychom spíš otevřít prostor pro debatu o tom, že pomlázka není to jediné, co Velikonoce dělá českými a tradičními.“ Polemikou o švihání dívek a žen podle ní Velikonoce a jejich oslavu, ať už náboženskou nebo sekulární, nikdo nezpochybňuje.

„Musíme se o tom bavit, o tom demokratická společnost je, tradice se v ní vyjednávají. A stejně jako se Češi asi Češky neshodnou, co patří do vánočního bramborového salátu, tak se možná neshodnou ani na tom, jakým způsobem se mají Velikonoce slavit,“ říká Tereza Jiroutová Kynčlová z Fakulty humanitních studí Univerzity Karlovy.

Pomlázku by nezakazovala ani Zuzana Marie Kostićová. Rituály totiž podle ní mají, pomlázku nevyjímaje, důležitou kompenzační funkci. „Vezmou něco za běžných okolností naprosto nepřípustného, a na jeden den v roce to vytáhnou na piedestal. A ve specifickém kontextu se to ten jeden den smí.“ A protože podle ní žijeme ve společnosti kde je násilí čím dál více tabuizováno a (z dobrých důvodů) odmítáno, není pro něj dostatek ventilů. Může se projevit třeba ve sportu a nebo právě při pomlázce.

„A když nebude vyskakovat tam, tak bude vyskakovat někde jinde. Agresivita je něco, co je nám přirozené a co potřebujeme ritualizovaně, bezpečně a tak aby se nikomu neublížilo, prožít.“ Debata o tom jak, je podle ní ale na místě. „Historické a kulturní kontexty se mění a není to možné odmávnout a říct, že v 19. století to taky nikdo neřešil, tak to nebudeme řešit dnes, to nejde,“ uzavírá Zuzana Marie Kostićová z Husitské teologické fakulty.

Proč se o pomlázce vzrušeně nedebatovalo už před dvěma sty lety? Můžeme s dodržováním pomlázky spojovat českou národní identitu? A jak silně je v tradici pomlázky přítomný sexuální rozměr? Poslechněte si audio v úvodu článku.