Bílá a modrá nemoc. Největší hokejový klub už 59 let čeká na titul

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V polovině 80. let se v Torontu vyprávěl oblíbený vtip.

„Víte, jaký je rozdíl mezi Blue Jays a Maple Leafs?“

Správná odpověď: „Žádný. Ani jedni neumějí hrát hokej.“

Jestli se úplně neorientujete v severoamerickém sportu a třeba vám tím pádem pointa lehce uniká, tak vězte, že Blue Jays jsou místní baseballové mužstvo.

Maple Leafs byli tehdy už téměř 20 let bez Stanley Cupu, což každému připadalo jako věčnost. Špatné sezony se střídaly s ještě horšími a čekání na lepší časy si fanoušci zpestřovali černým humorem.

Sotva mohli tušit, že za další čtyři dekády se toho až tolik nezmění. Toronto má stále daleko nejen k další mistrovské trofeji, ale i k postupu do finále. Obvykle končí v prvních kolech play off, nebo se - jako letos - do závěrečné fáze sezony ani neprobojuje (pravda, datové analýzy mu stále přiznávají teoretickou naději, ale ta je menší než 1 procento).

Kdysi nejhokejovější město světa pomalu přestává být hokejovým městem. Od zmíněných 80. let vyhráli Blue Jays dvakrát Světovou sérii (1992, 1993) a loni padli s LA Dodgers až po sedmi zápasech. Toronto FC na podzim 2017 ovládlo fotbalovou MLS, o dva roky později basketbalisté Raptors získali titul v NBA.

Jen hokej zůstává na nule. Fanoušci, kteří pamatují poslední Stanley Cup, jsou už v důchodovém věku a mladší generace nemají moc důvodů věřit, že si takovou slávu někdy užijí.

Pokud někomu údaj o 59 letech od předchozího titulu nezní příliš dramaticky, potom jako dobrý ukazatel, že je to opravdu hodně dávno, může posloužit letmé srovnání tehdejší a současné hokejové reality.

Na jaře 1967 měla NHL šest týmů (dnes je to 32), nehrál v ní jediný Evropan (teď jim na soupiskách patří téměř 30 procent míst) a Američané tam byli všehovšudy tři (do aktuální sezony jich naskočilo 280). K zápasům se cestovalo vlakem a nejlépe placení hokejisté počítali roční příjem na desítky tisíc dolarů.

Jiné století, úplně jiný svět - kam patří i všech 13 Stanley Cupů získaných Torontem.

Proč to Maple Leafs v modernějších časech moc nejde? To je jedna z nejdiskutovanějších hokejových záhad.

Jistě by se v případě Toronta dala najít spousta věcí, které v NHL pasují v podstatě na každý neúspěšný klub. Špatná manažerská rozhodnutí, malá trpělivost s trenéry, zpackané výměny hráčů, promrhané vysoké volby na draftu atd. Jenže pouze tím lze sotva vysvětlit sérii trvající 59 let, nejdelší v historii (o druhé místo se dělí Vancouver a Buffalo, od vstupu do NHL v roce 1970 ještě titul nezískaly).

Torontskou zvláštností bývaly třeba nekompetentní zásahy majitelů. Nejvíc se v tomto ohledu proslavil Harold Ballard, který klub vlastnil v letech 1971 až 1989. Jeden rok ho dokonce řídil z vězení, kde seděl za účetní podvody a zpronevěru.

Vybíral si slabé generální manažery, jimž s oblibou mluvil do práce. Vyhazoval skvělé hráče, většinou z osobních důvodů. Šetřil na platech, takže většinu hvězd nedokázal dlouho udržet a nové obtížně získával. „A jeho vůbec největší chyba? Právě ta, že se stal majitelem,“ napsal o něm hokejový historik Mike Leonetti.

Ballardův nástupce zase v roce 1996 odmítl Wayna Gretzkého, který měl zájem odehrát poslední část kariéry v rodném kraji. Dokonce klubu nabídl home discount. Tedy byl ochoten odkývat výrazně nižší smlouvu, než mu předkládali jinde (dobře věděl, že na velkém torontském trhu by si ušlé peníze snadno vydělal díky reklamě).

Ale dohoda padla. Nový majitel Steve Stavro usoudil, že hala Maple Leaf Gardens je stejně pořád vyprodaná, tak k čemu by vlastně Gretzkého potřebovali.

Do roku 2012 byl pak vlastníkem klubu Ontario Teachers' Pension Plan. Ani to nebyla šťastná éra. Právě do ní spadá historická šňůra sedmi sezon bez play off.

Penzijní fond učitelů si totiž v první řadě hleděl svého hlavního poslání - opatrně rozmnožovat majetek klientů - a odmítal se pouštět do riskantních hokejových operací. Víc než trofeje ho zajímaly účetní výkazy.

Teď většina klubu (75 procent) patří mediální a telekomunikační společnosti Rogers. Pod jejím vedením jsou Maple Leafs nejhodnotnější organizací NHL - poslední žebříček magazínu Forbes jim přisoudil cenovku 4,4 miliardy dolarů.

Ovšem i s nejlepšími možnými majiteli klub pravidelně sráží právě skutečnost, že sídlí v centru hokejového světa. Nikde jinde nejsou hráči, trenéři ani funkcionáři pod tak pečlivým drobnohledem.

Tlak, o který se vedle fanoušků staraly čtyři místní deníky, regionální i celostátní televize a řada rozhlasových stanic, ještě zesílil nástupem sociálních sítí. Po zápasech se veřejně pitvá každá chyba, každá neproměněná šance. Náhradní brankář v Torontu si toho vyslechne víc než hráč první lajny ze San Jose.

„Když jsem působil v Calgary, chodilo na zápasy 20 novinářů. Tady o víkendu na utkání s méně atraktivním soupeřem přijde 80 reportérů a na šlágr jich dorazí stovka,“ vyprávěl Brian Burke, generální manažer a prezident klubu z let 2008-2013. „A každý z nich má jasný názor, co bylo špatně a kdo za to může.“

Atmosféře v Torontu říkal bílá a modrá nemoc. Nemínil tím pouze velmi kritická hodnocení výkonů mužstva, ale i nálady valící se ode zdi ke zdi. Pokud se některému z mladých hráčů povedlo pár zápasů nebo brankář oslnil sérií bravurních zákroků, hned byli vykreslováni jako budoucí hvězdy. O to větší rozčarování pak obvykle následovalo.

Není proto divu, že pokud jsou hokejisté v situaci, že si působiště mohou vybrat, jejich první volbou nebývá Toronto. Nebo tam jdou až ke konci kariéry, splnit si dětský sen. Jako to chtěl udělat Wayne Gretzky, jako se k tomu později odhodlali Eric Lindros nebo John Tavares.

Důvodem ovšem není jen mimořádný tlak médií a veřejnosti. Kanadským klubům na přestupovém trhu nepřeje ani studené počasí a vyšší daňová zátěž. Pokud například hráč podepíše smlouvu na 3,5 milionu dolarů ročně, což je aktuálně průměr NHL, na Floridě mu z této sumy zůstane o 577 tisíc dolarů víc než v Torontu - a ještě si užije mnohem větší příděl sluníčka.

Jedním z hokejistů, na jehož adresu mířil v úvodu citovaný vtip, byl útočník Miroslav Fryčer. Hrál za Toronto v letech 1982-1988 a moc týmové radosti si neužil. Pokud se mužstvo dostalo do play off, tak především díky tomu, že tehdy postupovalo 16 z 21 celků.

„Dlouho jsme to schytávali, že jsme nejhorší parta v historii klubu. Dneska už jsou možná fanoušci při hodnocení naší éry shovívavější,“ ohlížel se před deseti lety. „Nebyli jsme v tom sami, ten pes je zakopán někde mnohem hlouběji. Mění se hráči, trenéři, generální manažeři, mění se hokejové styly i taktika, mění se ekonomická pravidla NHL – a jediné, co zůstává, jsou výsledky Toronta.“

Přesto tenkrát věřil, že nastávají lepší časy. Klub byl sice znovu nejhorší v celé NHL, ale díky tomu z první pozice draftoval útočníka Austona Matthewse a měl v záloze i další nadějné hráče.

V následující sezoně už Maple Leafs hráli play off, během dvou let se vyšvihli z 69 na 105 bodů. Ani to však k výraznějším úspěchům nevedlo.

Po deseti letech není bilance zrovna výstavní: pouhé dvě vítězné série play off a hrozivých šest neúspěchů v situaci, kdy o postupujícím rozhodoval sedmý zápas. Klubovým architektům se povedlo vytvořit tým, který hrál skvěle v základní části, ale v klíčové fázi selhával, neboť byl málo odolný a doplácel na nestabilní defenzivu.

Neuspěl ani v covidovém ročníku 2020/21, kdy byla NHL přelosována tak, aby se nemusely překračovat hranice. Kanadská mužstva měla vlastní divizi, tedy postup mezi elitní čtyřku byl snadný jako dlouho ne.

Pokud je tedy dnes Connoru McDavidovi z Edmontonu předhazováno, že je slabým lídrem a dvakrát prohrál finále Stanley Cupu, co by pak měl říkat torontský kapitán Auston Matthews. Góly sbírá úžasným tempem, vítězné série nikoli. Ano, v únoru dovedl USA k olympijskému zlatu, ale to fanoušky v Torontu příliš nedojme.

Tím spíše, že letos - poprvé od Matthewsova příchodu - nebudou Maple Leafs hrát play off. Další ztracená sezona se stane minulostí už v polovině dubna.

Změna nálady je znát i na tribunách Scotiabank Areny. Pryč jsou časy, kdy se po lístcích jen zaprášilo, ačkoli se stále zdražovaly. Ještě na podzim se prázdná místa a neprodané vstupenky omlouvaly zvýšeným zájmem o zápasy Blue Jays ve Světové sérii. Ale lepší to nebylo ani pak. „Dřív bývaly tribuny plné modrobílých dresů. Teď vidíte i hodně černé, zlaté a červené - taková je totiž barva prázdných sedadel,“ všiml si web The Athletic.

Toronto je zkrátka městem, kde hala zaplněná „jen“ z 97 procent je událostí a varovným signálem.

Klub teď zcela jistě čeká dramatické léto. Budou se řešit personální otázky i to, jak výsledkovou křivku znovu nasměrovat nahoru.

Už v pondělí byl vyhozen generální manažer Brad Treliving, po necelých třech letech. Bude mít jeho nástupce důvěru v trenéra Craiga Berubeho? A má vůbec generace kolem Austona Matthewse šanci na úspěch, nebo se jí tzv. okno už pomalu zavírá?

A hlavně: v jaké kondici hokejové Toronto příští rok oslaví dvě kulatá výročí? Jedno velkolepé - 100 let od přejmenování klubu na Maple Leafs. Druhé o poznání smutnější - 60 let od posledního triumfu ve Stanley Cupu.