V kufru auta do NHL. Po útěku jako z thrilleru přišlo rozčarování

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když v roce 1986 vyšla Malá encyklopedie ledního hokeje, od sportovních publikací oněch časů se odlišovala tím, že se v ní psalo také o emigrantech. Fanoušci si tedy poprvé mohli přečíst, jak se v zahraničí vedlo Václavu Nedomanskému, Peteru Šťastnému nebo Jiřímu Kochtovi.

Hesla jim věnovaná končila větou: Ilegálně opustil ČSSR. Což z faktického hlediska byl nesmysl.

Republiku opustili zcela legálně, na platný cestovní pas. Ať už vyjeli s klubem a reprezentací, nebo s rodinou na dovolenou. Pouze se odmítli vrátit. Ale nikdo z nich potají nepřeplaval Dunaj ani nepřeletěl do Bavorska na rogalu.

Jednou z mála výjimek, na niž by slova o ilegálním opuštění ČSSR pasovala, byl košický útočník Miroslav Ihnačák.

Před 40 roky, 28. prosince 1985, se do Vídně dostal v kufru auta s diplomatickou značkou, aby pak pokračoval dál, až do Kanady, kde si toužil splnit sen o NHL a modrobílém dresu s logem Toronto Maple Leafs.

Kdo se chtěl v komunistickém Československu stát úspěšným reprezentantem, potřeboval vedle talentu, píle a zdraví mít i přijatelný kádrový profil. To poslední Miroslav Ihnačák dost zásadně postrádal.

Že pocházel ze sedlácké rodiny, už v normalizačních letech tolik nevadilo. Horší bylo, že měl příbuzné na Západě. Nebo přesněji - příliš mnoho příbuzných. Dědeček se do USA vypravil ještě za dob Velké hospodářské krize, teta po Únoru 1948, tři Ihnačákovi sourozenci je následovali v 60. letech.

Ačkoli tedy Miroslav patřil k talentům čs. hokeje, směl do zahraniční cestovat pouze v případě, že se hrálo na území RVHP.

V roce 1979 se stal mistrem Evropy do 18 let (turnaj hostilo Polsko), v následující sezoně získal stříbro (dějištěm šampionátu byly Pardubice a Hradec Králové), ale když se v roce 1981 - stejně jako letos - konalo mistrovství světa dvacítek v Minnesotě, měl smůlu. Soudruzi ho dokonce z týmu vyškrtli až na ruzyňském letišti.

Další komplikace nastala v roce 1982. To do Kanady utekl o pět let starší bratr Peter, útočník Sparty. Také on se dlouho potýkal s podobnými problémy. Když byl konečně nominován aspoň na MS do Finska, které nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí, stejně se rozhodl zmizet. Uprostřed turnaje nasedl v Helsinkách na trajekt a odjel do Švédska, kde už na něj čekali zástupci Toronta.

A právě Maple Leafs o pár týdnů později draftovali do NHL i Miroslava. Vybrali si ho jako 171. v pořadí.

Státní bezpečnost zareagovala předvídatelným způsobem: sebrala mu pas a začala ho ještě důkladněji sledovat. Teď už nesměl ani do Polska.

O podobných věcech se v Československu pochopitelně nepsalo ani veřejně nemluvilo. A tak se nezasvěcení fanoušci mohli jen dohadovat, proč nejproduktivnější hráč ligy (66 bodů ve 43 zápasech sezony 1984/85) nedostal jedinou pozvánku do reprezentace. Na rozdíl od parťáků z útoku Igora Liby a Jána Vodily.

Zato v Torontu o jeho výkonech dobře věděli. Generální manažer Gerry McNamara měl slabost pro čs. hokejisty, a když pochopil, že se mu nepodaří k útěku zlákat Vladimíra Růžičku, jehož rovněž draftoval v roce 1982, zaměřil se na Miroslava Ihnačáka.

Problém byl, jak ho dostat za hranice. Nakonec se připravila tajná cesta přes Rakousko. Za úplatek 150 tisíc kanadských dolarů pro všechny zúčastněné.

Ihnačák nejprve přijel vlakem z Košic do Bratislavy, kde se setkal s převaděči. „Vymysleli to dobře. Přišlo pro mě diplomatické auto, nastoupil jsem a v kufru mě převezli přes hranici až do Vídně,“ vyprávěl v rozhovoru pro Paměť národa.

Tam na něj čekal generální manažer Toronta. Ovšem v kulisách, které dál připomínaly špionážní thriller.

Do Vídně totiž přiletěl v den, kdy palestinští teroristé v odbavovací hale zaútočili na skupinu izraelských turistů. Bilance: 2 mrtví, 39 zraněných. Město bylo v šoku, další spoje se rušily nebo odkláněly.

Minimálně se situací na vídeňském letišti si však McNamara v dalších dnech starosti dělat nemusel. Neboť až na místě zjistil, že se sice podařilo zrežírovat Ihnačákův útěk přes železnou oponu, není ale zajištěná jeho cesta z Rakouska do Kanady.

Snažil se kontaktovat ambasádu, ta však mezi svátky fungovala spíše symbolicky. Když už se k úředníkům dostal, nechtěli o přednostním transferu ani slyšet. Ihnačák byl pro ně no name. Musí jako každý do uprchlického tábora, teprve pak se vše začne řešit v rámci běžných imigračních procedur.

Pomohli až dva rodáci z Československa.

Otto Jelinek, kanadský ministr sportu a bývalý krasobruslařský mistr světa, se snažil s případem pohnout na nejvyšších místech. Vlivný novinář George (Juraj) Gross zase ke zdaru akce přispěl velkou story publikovanou v listu The Toronto Sun.

Nakonec zabral jejich argument, že uprchlý hokejista je stále ve Vídni, městě vzdáleném jen pár desítek kilometrů od československých hranic a prošpikovaném agenty KGB a StB, a tedy hrozí nebezpečí únosu.

Ihnačák dostal od kanadské vlády vytoužené razítko se speciálním povolením ke vstupu do země a druhý lednový den roku 1986 zamířil na vídeňské letiště. Nikoli sám. „Měl jsem ochranku a z bytu vyrazilo pět aut. Dvě přede mnou, dvě za mnou a já byl v tom prostředním. Byli tam s námi vojáci z ambasády i rakouští policisté se samopaly. Scéna jako z akčního filmu,“ líčil cestu.

Potom nasedl do letadla a přes Londýn a Vancouver doputoval do Toronta, kde už na něj čekal bratr.

Happy end to byl ale pouze částečný.

Už jen to, kolik peněz Maple Leafs investovali do útěku, jasně naznačovalo, že s Miroslavem Ihnačákem se nepočítá někam do třetí, čtvrté lajny. Měl se stát hvězdou schopnou střílet 40 gólů za sezonu. Měl chřadnoucí Toronto pozvednout podobným způsobem, jak to Peter Šťastný dokázal s Quebecem.

I když ho nikdo z vedení klubu neviděl hrát, i když z pochopitelných důvodů neměl zkušenosti se světovým hokejem, přicházel s pověstí nejlepšího levého křídla v Evropě.

Nemilé překvapení nastalo už na letišti. Jak později dával k dobru asistent generálního manažera Gord Stellick, čekali urostlého vazouna a místo něj z tranzitu vyšel nenápadný chlapík vysoký 180 centimetrů. V té chvíli se dostavily první pochybnosti a šéf PR oddělení narychlo předělával nachystanou tiskovou zprávu.

Přesto klub uspořádal velkolepé přivítání v Maple Leaf Gardens. Jak se sluší a patří na město, kde hokej je sledovaný jako nikde na světě.

Svérázný majitel Harold Ballard slavnostně předal Miroslavu Ihnačákovi dres s číslem 27, které tolik proslavily legendy Frank Mahovlich a Darryl Sittler. Byl to další signál, že od tajemné posily se očekávají mimořádné věci.

„Když jsem to viděl, chytal jsem se za hlavu. Tohle nemůže dopadnout dobře, říkal jsem si. A měl jsem pravdu,“ vzpomínal útočník Miroslav Fryčer, jeden ze tří dalších emigrantů v týmu. „Miro se od první chvíle dostal pod obrovský tlak a nikdy se z něj nevymanil.“

Ihnačákovi nepomohlo ani to, že po příletu do Toronta chtěl vylepšit smlouvu, již s Maple Leafs podepsal ještě ve Vídni (musel, aby byl vpuštěn do Kanady). Naštvaný Ballard mu to nikdy nezapomněl. Nenáviděl komunisty a bral to jako nevděk od člověka, jemuž právě pomohl utéct ze zadrátované země.

Emotivně zareagoval i trenér Dan Maloney, který nařídil kustodovi, ať Ihnačákovy věci vyhodí z kabiny na chodbu.

Premiéru si proto odbyl až osm dní po příletu. Do utkání proti Buffalu nastoupil v československé lajně s Fryčerem a bratrem Peterem, a byť Toronto prohrálo 7:9, mohl být spokojený. Vstřelil totiž svůj první gól.

Novináře pochopitelně zajímalo, jak se mu pozdává tvrdá hra v NHL. „Byla to spíš tlačenice. Jako u nás v Československu ve frontě na maso,“ pobavil je.

V přespříštím utkání ovšem poznal i docela jinou tvář zámořské soutěže. Vyhecovaný zápas s Red Wings vyvrcholil hromadnou bitkou všech hráčů a on se nestačil divit, když na ledě schytal tvrdou ránu od detroitského náhradního brankáře.

Po několika duelech si novináři i fanoušci začali všímat, že mladší z bratrů Ihnačáků má nejen problém s tvrdou hrou, ale není ani kdovíjaký bruslař. Navíc se ve zbytku sezony trefil pouze jednou a na začátku března byl odeslán na farmu.

Pořád se to však považovalo za přirozenou daň aklimatizaci na jiný hokej i jiný svět.

Bohužel pro něj to ani v ročníku 1986/87 nebylo lepší. Pevné místo v sestavě nezískal a často pendloval mezi NHL a farmou. V další sezoně mu nový kouč John Brophy, který pohrdal evropským hokejem a na hráčích si cenil hlavně schopnosti rozdávat rány, už šanci nedal.

Fanoušci začali Ihnačákovi posměšně říkat Miro The Zero a novinářům posloužil jako munice, kterou stříleli po stále méně oblíbeném generálním manažerovi McNamarovi. Ten se kdysi proslavil jako skaut, jenž ve Švédsku objevil obránce Börjeho Salminga a udělal z něj první evropskou hvězdu NHL, ale s přibývajícím časem bylo zřejmé, že tentokrát se až tak přesně netrefil.

Na jaře 1988 byl McNamara vyhozen a jeho místo zaujal výše zmíněný Stellick. Pocházel sice z české emigrantské rodiny (otec se původně jmenoval Stehlíček), ale přehnanými ohledy ke skoro krajanům netrpěl. Jeho prvním krokem ve funkci byla výměna Fryčera do Detroitu a krátce nato mladšího z Ihnačáků vyplatil z pětileté smlouvy.

Někdejší bombastická posila odcházela s bilancí 55 zápasů, 8 gólů, 9 přihrávek. Jedno velké hokejové nedorozumění se stalo minulostí.

„Skutečně jsme věřili, že z něj bude druhý Peter Šťastný, že bude dávat sto bodů za sezonu,“ ohlížel se později Stellick v memoárech Hockey, Heartaches and Hal. „Když sečtu odměnu pro převaděče, Ihnačákův plat a peníze za vyplacení ze smlouvy, dostanu se k částce 850 tisíc. Každý jeden jeho gól nás tedy stál 106 250 dolarů.“

Řeč je o době, kdy Wayne Gretzky bral 950 tisíc ročně.

Ihnačák to ale v zámoří ještě nebalil. Šanci mu dal Detroit, do NHL tam však naskočil k jedinému zápasu. Útěchou mu mohl být aspoň zisk Calder Cupu pro šampiona American Hockey League.

Pak se upsal Quebecu. Byly to dva jeho nejlepší roky v Kanadě, dokonce se stal nejproduktivnější hráčem farmářského týmu s 95 body v 77 utkáních. Za první mužstvo Nordiques, kde už zářili mladí útočníci Joe Sakic a Mats Sundin, ale nikdy nenastoupil.

V létě 1991 se natrvalo vrátil do Evropy. Prošel několika německými kluby, zastavil se ve Švýcarsku, potom ho cesta zavedla do rodného Popradu a na sedm sezon zpátky do Košic.

Nakonec si zahrál i za reprezentaci, jež mu kdysi z politických důvodů byla zapovězena. Oblékl už dres samostatného Slovenska a sedmi góly přispěl k postupu do elitní skupiny mistrovství světa.

Byl to docela zvláštní tým. Potkali se v něm veteráni studené války Peter Šťastný s Miroslavem Ihnačákem i hvězdy nové éry Miroslav Šatan, Róbert Švehla nebo Róbert Petrovický.

Ti druzí měli štěstí, že kariéru jim už neřídili straničtí tajemníci. A když chtěli odejít hrát ven, do kufru auta naložili maximálně tak hokejovou výstroj.