Jan Saudek: Kdybych byl chytřejší, mohl jsem zůstat bohatý

Mistře, děkujeme za pozvání. Jak se máte?

Jsem naživu, mám se dobře, nic mě nebolí – takže jsem asi mrtvý. Přestal jsem běhat a zdvihat činky, skončil jsem s tím asi před deseti lety, protože to k ničemu nebylo.

Na to, že jste takzvaně mrtvý, vypadáte velmi dobře.

Ale houby… Nesmím se dívat do zrcadla - a také ho tady nenajdete.

Jsme ve vašem ateliéru. Kolik jste jich za svou kariéru vystřídal?

Asi třicet.

A kde jste měl úplně první ateliér?

Ve sklepě na Žižkově. Možná ten prostor ještě existuje, ale já už tam dávno nechodím. Bylo to fajn – samozřejmě už je to hodně dávno, možná i sedmdesát let.

Podle čeho jste si ateliéry vybíral?

Byl jsem rád, když mi něco nabídli. Fotit zvládnu prakticky kdekoliv – jen ne na bílém pozadí, to mi nějak nejde. Ale třeba se to ještě naučím.

V poslední době se více věnujete malbě. Jak jste se k ní dostal?

Měl jsem bratra – dvojče, a ten byl v malování opravdu dobrý. Jeho kvalit jsem ale nikdy nedosáhl. U dvojčat je to vždycky tak, že jedno je dobré a druhé špatné. Já byl samozřejmě to špatné. K malování jsem se dostal náhodou – zjistil jsem totiž, že obrazy se výborně prodávají, protože se dají pověsit na zeď, jsou barevné a obyčejně většího formátu. Fotografie je tak trochu podvod – původně měla nahradit malířství. Ale uchytila se a zrodili se i slavní fotografové.

V minulosti jste občas působil, jako by vám doma chybělo uznání vaší práce.

Vždyť já nejsem v ničem dobrý. Akorát se mi něco povedlo, ale to už je dávno a ty věci někde zmizely. Pravdou je, že pokud mluvíme o fotografii, nedělal jsem ji pro peníze. Fotil jsem pouze, když jsem byl přesvědčený, že někdo nebo něco stojí za vyfocení.

Takže jste se zakázkové fotografii nevěnoval?

Fotil jsem i za peníze, ale ne často. Asi jednou nebo dvakrát jsem to zkusil a dostal za to hodně peněz, ale to už je dávno pryč. Dobré to bylo v tom, že jsem si zacestoval.

Když jste cestoval, kam vás cesty zavedly? A kde byste dokázal žít?

Na Slovensku – je nádherné, je to krásný kraj. Kdybych se mohl znovu narodit (což je samozřejmě blbost), chtěl bych se opět narodit v Československu. Asi bych dokázal žít kdekoli, jenom ne tam, kde je vedro – třeba v Africe. Narodil jsem se tady a doufám, že tady i natáhnu bačkory.

Vaše fotografie visí všude kolem nás. Jsou nějaké, kterých si vážíte víc?

Nejsem s těmi fotkami spokojený, myslím, že fotografii prověří padesát nebo šedesát let a většina z nich je tak stará. Doba tehdy byla zlá, ale já byl mladý. Fotografie mi hodně pomohla. Jednou jsem bloudil někde v Americe, měl jsem čas a potkal mě nějaký Američan. Ptal se, kdo jsem a já jsem mu řekl své jméno. A on, že to je přece jméno fotografa. Ta pravděpodobnost byla hodně malá, ale stalo se to. Když vás někdo pozná v úplně v cizí zemi, tak je to fajn pocit.

Koho z kolegů fotografů máte rád?

Myslím, že všichni jsou velmi dobří. A Češi a Slováci jsou jedni z nejlepších.

Máte rád třeba Helmuta Newtona?

Setkal jsem se s ním několikrát. Dvakrát, možná třikrát napodobil moji fotku. Je to dobrý fotograf, to nepopírám, ale ne nejlepší.

Stává se často, že se kradou náměty nebo nápady fotek?

Pořád. Pokusil jsem se několikrát soudit, ale nikdy jsem nevyhrál. Nějak se mi to vymklo z rukou a mé fotky lítají po celém světě, ale už je to mimo mě.

Vzpomínáte rád?

Nerad se dívám do minulosti. Nejhorší je dívat se na své fotografie z mládí – to je tragédie. Dlouho jsem byl mladý, ale už to tam samozřejmě není. A ani nemůže být – je mi skoro devadesát let. Život ale stál za to, byla sranda, nicméně nějak se vracet do minulosti nemám chuť.

V čem jste si byli s bratrem podobní a v čem rozdílní?

Byli jsme si podobní k nerozeznání. Ještě tak do deseti let si nás rodiče pletli. Bratr byl geniální kreslíř, ale asi v padesáti letech se začal upíjet. Také jsem chlastal, ale on pil opravdu těžce a úplně se změnil. Velmi jsem ho miloval, ale ta láska bohužel nevydržela.

Oba jste byli slavní.

Co je to sláva? Je mi skoro devadesát a můžu říci, že můj život stál za to, a není věc, na kterou bych si mohl stěžovat. Jen už si nemůžu dovolit být velkorysý a holkám kupovat skutečné dárky.

Býval jste velkorysý?

Ano, byl jsem. Velkorysost je jinými slovy blbost. Když se na mě holka podívala, okamžitě jsem jí koupil nějaký dárek. Kdybych byl chytřejší, mohl jsem zůstat bohatý, ale nedá se nic dělat.

Myslíte, že to ty ženy ocenily?

Ženské si pamatují a oceňují úplně jiné věci.

Jaký máte vztah s dětmi?

Mám několik dětí a všechny žijí. Nejstarší synové mají už kolem sedmdesátky. Když se s nimi vídám, snažím se jim neříkat, že jejich výchova byla těžká. Děti jsou smyslem života – vidíte v nich sebe i svoje chyby. Tři z mých dětí jsou vyučení fotografové, jeden dokonce studoval fotografii na vysoké škole.

Kdybyste si mohl znovu vybrat – fotografii, nebo malbu?

Ve škole jsem neměl valný prospěch, ale v životě jsem měl štěstí, což je vidět i na mém věku. Malovat neumím a přitom jsem namaloval stovky obrazů. Všechny jsou pryč. Fotím obstojně, některé ty fotky jsou proslulé, ale nikdo neví, že jsem je dělal já. Vyfotit novorozené dítě je to nejtěžší – a já to snad dokázal. Mám jednu fotku, kde držím svého třetího syna. Ta přežila. Šel bych do focení znovu – je to krásné řemeslo. Dával bych si ale větší pozor na negativy. A fotil bych víc.

Zmíněná fotografie s dítětem patří mezi vaše nejslavnější.

Byla to náhoda. Jsem vyučený fotograf a věděl jsem, co mám fotit.

Jak se vám líbil film Fotograf s Karlem Rodenem?

Karel Roden je výborný herec. Do té role se skutečně vžil, ale osobně nejsme nějací velcí přátelé. Bál jsem se, ale ten film se povedl, i když to není žádné veledílo.

Dá se fotografování naučit, nebo musíte mít talent?

Musíte tomu věřit a nemyslet na výtěžek. Musíte to zkrátka dělat, a to i tehdy, když to třeba není populární. Nejlépe se fotí mladé holky, ale vyfotit starou bábu, to už je jiná věc. Ženám jsem vždycky věřil – jsou zázrak a především dávají život. To žádný chlap nesvede. Vyučil jsem se fotografem, fotil jsem, nějakou dobu byl i milionář, ale pak jsem o všechno přišel. Dneska bych si víc hlídal peníze a nepřepisoval majetek na přítelkyně.

Když jste ten majetek přepisoval, tušil jste, jak to dopadne?

Žena není zločinec, ale když se jí naskytne příležitost, dělá různé kousky. Nedá se to vrátit, zkopal jsem to, nehlídal jsem si majetek ani ty milionky, které jsem si našetřil. A všechno to zmizelo. Ale to ještě nic neznamená. Manželka se mnou nějak vydržela a rozhodně mi nic nevyčítá. Stálo to za to - a připouštím, že poslední roky nejsou takové jako v mládí. Přesto na tom stáří něco je, ale nevím co.

Co si Jan Saudek myslí o českém filmu? Čeho ve svém životě lituje – a co by udělal jinak? A jaké ženy ho přitahují? Nejen to se dozvíte v nové epizodě podcastu Boomer Talk.