Hlavní obsah

Glosa: Proč vám neřeknu, jestli jsem feminista

Foto: Profimedia.cz, Seznam Zprávy

Jsou důležité a zásadní problémy, ve kterých se láme dobro a zlo. Ale je jich ve skutečnosti málo. Ilustrační foto

Reklama

20. 7. 15:30
Článek

Dneska máme názory na všechno. A většinu z nich k ničemu nepotřebujeme. Přesto je každému sdělujeme.

Americký komik Norm Macdonald ve svém posledním speciálu, který natočil před smrtí, říká: „Všiml jsem si, že dneska mají všichni názor. Když jsem byl mladý, tak to bylo jiné. Každý měl, já nevím, takových šest názorů. A někdy jste potkali člověka, který měl osm názorů. To jste si hned řekli: Hm, ten člověk je plný názorů!“

Ono udělat si názor není zas tak jednoduché. Třeba na to, koho budeme volit ve volbách nebo co si dáme v restauraci k jídlu. Zapojujeme do toho svou inteligenci, vzdělání, taky samozřejmě zkušenosti a emoce. A když si ten názor uděláme, tak doufáme, že bude správný. V tom smyslu, že pro nás bude fungovat: že se z vybraných politiků nestanou darebáci a že oběd bude k jídlu.

Jenže dneska máme názory na všechno. A většinu z nich k ničemu nepotřebujeme. Přesto je každému sdělujeme. Názor přestal být škvírou, kterou dáváme ostatním nahlédnout do své mysli nebo duše. Naopak jsme se názory oblepili jako plakáty a říkáme jejich prostřednictvím, co si o nás mají myslet ostatní.

Z názorů skládáme svou osobnost či to, jak chceme, aby nás ostatní viděli. Naše názory, to jsme my. Proto je pak tak těžké o názorech diskutovat, případně je změnit. Jako kdyby po nás někdo žádal, ať část svého těla odšroubujeme a vyměníme za jinou.

Marcel Proust počátkem dvacátého století odpověděl na soubor otázek, které pátraly v nitru člověka. Lidé na ně odpovídali v rámci společenských sedánků a odpovědi nebyly určeny k širšímu zveřejnění. Proustovy odpovědi zveřejnil posmrtně až jeho syn. A bylo to ve své době tak neobvyklé, že se pro tyto otázky vžil název Proustův dotazník.

Jeho verze pro počátek jednadvacátého století by samozřejmě obsahovala všechno to, o co se hádáme na sociálních sítích. Co si myslíme o Putinovi nebo Zemanovi, jestli se necháme očkovat, jak je to s klimatickou změnou nebo zda je cyklistika víc sport, anebo ideologie.

A rozhodně to není zábavná hra jako tehdy, spíš takové úmorné sebenálepkování a dohadování se o tom, kdo z nás je díky svým názorům lepším a ctnostnějším člověkem. Což je zároveň nepraktické, protože to spěje k tomu, že se nakonec nedohodneme vůbec o ničem, ani o těch v podstatě nedůležitých či okrajových věcech. Protože když vezmete jednu část skládačky, lehce se pak sesype celá.

Jak to říkal Norm Macdonald, kolik měli lidi dřív názorů? Šest, osm? To je dnes otázka patnácti minut na Twitteru. Nebo jiné sociální síti. Ano, nepochybně jsou důležité a zásadní problémy, ve kterých se láme dobro a zlo. Kde se rozcházejí lidé ctnostní a zlí. Ale je jich ve skutečnosti málo, možná právě těch šest nebo osm, o kterých vtipkuje Macdonald. Většinou se jim neříká názory, ale hodnoty.

Všechno ostatní je pěna dní, bílý šum a banality. Může být zábavné se o nich hádat někde u večeře nebo u piva, případně v podcastu. A mělo by být bez rizika o nich vtipkovat nebo se v nich mýlit. Avšak udělat z nich téma zásadní důležitosti je hloupé a nepraktické. Naši dobu, už tak neklidnou, to činí ještě nervóznější a zjitřenější.

Celé tohle píšu proto, že jsem přesvědčený, že přesně do této kategorie patří otázka, zda muži mají být feministé. A v pomyslném seznamu důležitosti je ještě hodně na konci.

Dvě minuty

Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.

Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované