Humor je účinná zbraň, s ním jsou komunisti v koncích, říká Bára Hrzánová

Herečka Bára Hrzánová je českou rekordmankou v počtu odehraných představení. Osmiletou Helenkou Součkovou z kultovní hry Hrdý Budžes, nastudovanou v příbramském divadle, byla od roku 2002 už více než tisíckrát.

Zatímco se velká část publika baví tragikomickým příběhem vysmívajícím se asburditě života v socialismu, najdou se ale i diváci, kteří se nebaví - na Hrdého Budžese totiž čas od času zavítají i pravověrní soudruzi.

„Oni tam ti komunisti někdy chodí škodit. To jsou takoví upíři, polykači světla… Komunisti, to je banda naprosto bezectných, strašlivých, černých osobností. Oni mají ty hry ‚poznej svého nepřítele‘. Zažili jsme, že na nás chodily celé jejich buňky,“ vypráví Bára Hrzánová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Ve chvíli, kdy v publiku usednou zástupci komunistů a ostentativně netleskají, pak herečka svůj téměř tříhodinový výkon na jevišti popisuje slovy: „Skončíte a potřebujete jít na transfuzi.“

Tragikomický příběh z normalizačních 70. let, vyprávěný očima osmileté dívky, vynesl Báře Hrzánové hned po premiéře prestižní Cenu Thálie. A jakmile tehdy při přebírání ceny – slovy své osmileté postavy - uvedla, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“, vykoledovala si trestní oznámení pro hanobení rasy a přesvědčení.

Jak to tehdy dopadlo a proč neměla na policii raději vypovídat? Proč považuje humor za jednu z nejúčinnějších zbraní? A proč říká, že její „svět už skončil“?

Rozhovor s Bárou Hrzánovou si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Hrzánová, působíte jako naprosto optimistický, pozitivní člověk. Co vám dneska udělalo radost cestou sem k nám?

No, sluníčko. A dneska po dlouhé době nehraju, takže budu moct být s našimi pejsky na zahradě a jenom si číst anebo nedělat vůbec nic.

Krása! A máte dneska v kapse nějaký kámen?

Dneska nemám. (sahá do kapsy) Dneska tam mám „hmatku“, dřevíčko z olivového dřeva z mé oblíbené Kréty. A pak tu mám ještě – protože máme rok hada – kouzelnou minci s hadem.

A pomáhá to?

Pomáhá. Mně jo.

Navíc míváte pírko ve vlasech…

Dneska mám na čepčáčku (na hlavě má klobouk, pozn. red.) tři pírka.

Tak to už je taková vaše značka, ne?

Když nemám čepčáček, tak nosím pírko v hlavě už strašně moc let – protože jsem Vinnetou. A když jsem udělala ten coming out, že jsem Vinnetou, tak jsem přiznala i to pírko. To mám každé ráno automaticky, to je automat – jako ranní hygiena. (směje se)

Pojďme ještě na náš úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když vyslovím – Hrdý Budžes?

To je moje rodina. Na podzim tomu bude 23 let, co hrajeme Hrdého Budžese po celé republice i mimo ni. Byli jsme s ním několikrát i na Slovensku. Říkám tomu, že jsme takový šťastný kibuc. Nejen my herci na jevišti, s Jarmilkou Vlčkovou s Liborem Jeníkem, ale celé to zákulisí, včetně techniky, garderóby, osvětlovačů… Všichni v tom našem pojízdném kibucu se stali rodinnými příslušníky.

Národní divadlo?

Neuvěřitelné zážitky, neuvěřitelná zkušenost, setkání s neuvěřitelnými, krásnými lidmi. Myslím, že z toho Národního divadla a z těch zkušeností, které jsem tam posbírala, čerpám dodneška.

Vy jste ale taky byla jedna z těch, která dokázala z Národního divadla odejít, jestli se nepletu? (v angažmá tam B.H. byla v letech 1987 až 1993, pozn. red.)

Ano, protože ten život je příliš krátký, jsme tady jen na pár nadechnutí, a pokud člověk může - a vždycky může -, tak by neměl ten krátký čas existence trávit s lidmi, se kterými nechce být. Mně v tom Národním divadle přestalo být dobře, odešla spousta lidí, kterých jsem si vážila, se kterými jsem hrála… Zuzanka Navarová mi tehdy dodala odvahu, řekla mi, ať se seberu a koukám odejít. Tak jsem jí poslechla jako vždy – a odešla jsem.

A šla jste do Divadla Na zábradlí, kde jste hráli mimo jiné Racka…

Ano, tenkrát jsem tam šla za Petrem Léblem (režisér a umělecký šéf divadla, pozn. red.).

Jeho Racek vám tehdy vynesl Cenu Alfréda Radoka. Je to tak?

Asi jo. Ale žádnou cenu doma nemám. Nikdo mi nic nedal. Tehdy jsme na předávání cen doprovázeli Petra – protože on by tam sám nešel, byl křehký a zranitelný – já, Radek (Holub, manžel B.H., pozn. red.) a Leoš Suchařípa. Petr dostal toho Radoka, zatleskali jsme mu a šli jsme večer hrát. A pak jsem se z novin dozvěděla, že jsem sólo Radoka dostala i já. Ale jak vypadá, to vám neřeknu, protože jsem tu cenu nikdy nedostala. (směje se)

Co jste ale dostala, to byla Cena Thálie za rok 2003 za Hrdého Budžese.

Ano. To bylo na prknech mého milovaného Národního divadla a já tam tehdy citovala Helenku Součkovou (hlavní postava hry, pozn. red.), že mám velkou radost, že jsem se dožila doby, kdy můžu svobodně na jevišti říkat, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“. A hned druhý den už jsem měla trestní oznámení za hanobení rasy a národa, který podal soudruh Zifčák alias agent Růžička (Ludvík Zifčák o sobě prohlašoval, že sehrál roli mrtvého studenta na Národní třídě v listopadu 1989, pozn. red.).

Doufám, že to byl rychlý proces a hned to spláchnuli.

Byla jsem na výslechu, měla jsem úžasného pana právníka, jednoho z nejdražších v Praze, který říkal: „Já to pro vás udělám zdarma, to je krásný případ. Škoda, že se nechcete soudit“. Ale po hodinovém rozhovoru se mnou u sklenky vína mi řekl: „Máte dobrou agentku, poslouchejte jí - protože ona říkala, že vy nesmíte na té policii vůbec mluvit.“

Že byste mohla sama sobě způsobit problém?

Ano, já bych mohla sama sobě velmi uškodit. (směje se)

Další slovo – Condurango?

Další láska, další rodina. Moje hudební skupina, která oslavila čtyřicet let na jevišti. Založila jsem ji ještě na fakultě a DAMU. Teď jsme konečně vydali LP. Mám LP jako Hanka, Helenka i Kája, dokonce dvoj-LP, záznam živého koncertu. Takže Condrurango je už opravdická kapela!

Tonda?

Moje největší pýcha. Nejsem moc pyšný člověk, ale na Toníka pyšná jsem. To je můj milovaný a úžasný syn. A taky kytarista a houslista v Condurangu. A taky jevištní partner, protože spolu hrajeme, i s mým mužem Radkem, v Dobře rozehrané partii v Kalichu.

Olmerka?

Má srdcová královna. Byla to kamarádka mého táty a posléze mojí mámy. A vlastně i moje, ačkoliv mně bylo patnáct, šestnáct, ale ona nedělala rozdíl ve věku. Pokud si vás zamilovala, tak bylo jedno, kolik je vám let. Teď jsem byla oslovená divadlem Viola, jestli bych… Nechci říkat, že budu hrát Olmerku, protože to se moc nedá, ale nadchlo mě to. Nepotřebuju další roli, já mám rolí dost, kdybych nic nenazkoušela dva roky, tak se nic nestane. Ale na tomhle mě nejvíc těší, že v podstatě mladí lidé napsali scénář a tímto tu Evu dáme zase zpátky do Violy, kam patří. Těším se moc. (premiéra v listopadu 2025, pozn. red.)

Paní Hrzánová, jaké to je být divadelní rekordmankou? Tušíte na co narážím?

Ano, tisící repríza Hrdého Budžese.

To prý nikdy žádné jiné divadlo v Česku nemělo.

Třeba to jen nepočítali.

Představení vzniklo v příbramském divadle v roce 2002. Jaké to je mít čtvrtstoletí v hlavě tolik textu? Vaše postava je na scéně od začátku do konce. Zaskočí vás ještě někdy něco, nebo už jedete „na automat“?

Ne, ta paměť je strašná mrcha! „Okna“ se samozřejmě dostavují a je úplně jedno, jestli to hrajete po tisící nebo počtvrté. Když se to ale stane, tak to člověk několikrát „zemře“. To je tak strašlivé - a přitom o nic nejde. Já nezachraňuji životy lidí, nemůžu udělat fatální chybu. Maximálně budu trošku trapná, což vlastně každý herec musí vydržet. Tím se živíme. Ale v tu chvíli ten organismus opravdu úplně zkolabuje, selže - a kdyby se měřily nějaké tepové frekvence, tak by lékař řekl: „Ta paní už je po smrti.“

Přesto naskočíte…

Jasně, že jo. Musím. (směje se)

Kdyby náhodou někdo neznal, připomeňme, že představení Hrdý Budžes vzniklo na motivy knihy Ireny Douskové a sleduje tragikomický příběh osmileté Helenky Součkové v normalizačních 70. letech jejíma očima, tedy pohledem plným dětského humoru a někdy naivity. Tušila jste tehdy při zkouškách v roce 2002, jaký úspěch s Budžesem budete mít?

Ne, vůbec ne. To netušil nikdo. Mám v životě pár takových intuitivních momentů, racionálně vlastně vůbec nevím – to je nevysvětlitelné –, proč jsem to vzala. Ještě v Příbrami. Knížku jsem znala od své milované kolegyně Janičky Březinové, která se v Příbrami kamarádila s maminkou Ireny Douskové. A pro mě bylo neuvěřitelné, jak moc to moje dětství, které jsem trávila v Českých Budějovicích, bylo identické s paní Douskovou, kterou jsem neznala.

Vy jste obě stejný ročník, že?

Ano a ještě obě od divadla, obě z rozvráceného manželství, jak se tenkrát říkalo. Já jsem sice byla Hrzánová, ale babička byla Šmídová, takže já byla „malá Šmídová“. Byla jsem ta zvídavá holčička, která se pořád na něco ptala. A ono to bylo „ideově závadné“. Já měla v páté třídě posudek, že mám „velice negativní vztah k socialistickému zřízení“. V páté třídě!

Čím jste si to vysloužila?

Otázkami. Měli jsme úryvek Máchova Máje – „zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou, hrob můj“ - tu řeč vězně před popravou… A teď nám soudružka učitelka Kubešová říkala: „Děti, tady ten Mácha opěvuje naši krásnou socialistickou republiku.“ A mě nenapadlo nic lepšího, protože mně to najednou nešlo dohromady, že jsem se přihlásila: „Soudružko učitelko, prosím vás, a jak už to ten Mácha věděl?“ Už bylo zle, šla jsem k řediteli, už byla důtka. Oni teda měli pravdu, oni mě odhadli dobře… (směje se)

Ale dávat vám takový cejch v páté třídě…

…to je docela hustý. A toto bylo i v tom Budžesovi. Takže když jsem tu hru dostala, tak to bylo to, co mě vedlo. A pak věřím, že pokud člověk poslouchá sám sebe, to znamená, že poslouchá „shora“ - a je dobře, že tam nás navigují dobře -, tak ta intuice zafunguje. To jsou momenty, které se nemají propásnout.

Říkáte, že „publikum se na Budžese někdy přichází zasmát, ale odchází zasažené“. Máte raději smích, nebo to ticho na konci, pokud to lidi zasáhne?

Ani to, ani to. Já mám ráda - a to herec pozná -, když to publikum a každý jednotlivý člověk jde s vámi. To znamená, že přistoupí na tu hru, že to není televize, kino, nejdeme přepnout, vypnout. Ti lidé můžou odejít, což taky někdy odchází. Je to jejich právo. Ale že s vámi jdou, že přijmou to, že je mi těch osm let, potom se o mně strachují, smějí se se mnou a pláčou se mnou. To je ideální. Ten smích nemusí být nějak bouřlivý, ti lidé nemusí padat ze sedaček, ale vy pochopíte… Protože energie najednou proudí ode mě k nim a od nich ke mně. A to je krásné.

A co když neproudí? Co když tam sedí někdo, kdo přišel omylem, nebo se šel „ujistit“, že je to hrůza.

Oni tam komunisti někdy chodí škodit.

Schválně netleskají?

Ne, to jsou takoví upíři. To máte i ve společnosti nebo kdekoliv, kde jsou víc jak dva lidi, tak se to může vyskytnout. Polykači světla. Vy odevzdáte najednou pět litrů krve a nevíte, kam to teče. A na konci skončíte a potřebujete jít na transfúzi.

To vážně chodí někdo schválně na tuto hru, aby vám dal najevo, jak vámi opovrhuje?

Vždyť se na to podívejte. Komunisti, to je banda naprosto bezectných, strašlivých, černých osobností. A znovu a znovu a furt dokola. Oni mají ty hry „poznej svého nepřítele“. Zažili jsme, že na nás chodili celé jejich buňky.

Prý na vás už taky jednou kdosi zařval z první řady: „Chcípni, ty stará svině.“

Jasně. Tady dostávají nějací politici nějaká ošklivá psaníčka, já jsem dostala příšerné věci – běžné oslovení bylo „ty smradlavá Židovko“. A vyhrožování.

Umíte se od toho odstřihnout?

Všechno jsem to spálila.

Nebaví vás tak trochu, že je dokážete rozčílit?

Já jim ráda škodím, hrozně ráda. Humor je jedna z nejúčinnějších zbraní. Oni ti komunisti nevědí, co s tím. Všechno ostatní umí zatípnout, zaškrtit, převrátit, ale s tím humorem jsou v koncích. V něm je totiž svoboda.

Jednou jste vzpomínala, že jsou města, kam coby divadelní zájezd s Hrdým Budžesem „nemůžete jet, protože tam pořád mají kulturu v rukou komunisti“. To jsou města, kam vás nezvou, anebo kam vy schválně nechcete jet?

Já jezdím všude. Kam mě pozvou, tam já jedu. Ale ono někdy stačí, když se tam vymění ten místní „kulturtrégr“, ten správce nebo dramaturg kulturního domu – a najednou se změní i publikum. Je zvláštní, jak velkou moc má ten člověk, když je osvícený a ten kulturní dům dobře vede. Jako by se rozsvítily všechny žárovky. Takže, ano, byla taková města, vyměnil se tam „kulturtrégr“ a už jsme tam přijet mohli.

O vás je známo, že milujete kameny, ptačí pera, ráda se pohybujete v přírodě, cvičíte jógu, inklinujete k východním náboženstvím…

Já jsem křesťanem.

…zároveň říkáte, že se před každým představením modlíte. Koho prosíte, aby s vámi ten večer byl?

Celou svatou trojici, panenku Marii, Krista… Otčenáš, zdrávas Maria a pak mám speciální modlitbu a ještě pozvu ty, co už nejsou tady v těle, ale jsou nahoře, aby tam se mnou dneska večer byli.

Takže se pomodlíte a jdete na jeviště.

Ano.

A když tam vstupujete, je to dneska těžší, než to bývalo? I přes to, že se udržujete ve formě…

Včera jsem to zrovna říkala Toníkovi… Vzpomínám na moji milovanou Janu Hlaváčovou, se kterou jsem měla tu čest hrát i se přátelit v Národním divadle a na DAMU. Měly jsme se hodně rády. Když jsme hrály Nebezpečné vztahy, ona hrála markýzu de Merteuil a já tu mladinkou Cecilku. A seděly jsme před představením na Nové scéně připravené za scénou na takové posteli v rokokových šatech. A já jsem se zvědavá dívala, kdo je v publiku, a ta Jana, která byla tenkrát v mých očích bohyní úplně největší a hrála to tak neuvěřitelně krásně a byla celá nádherná, měla takovou trému, než tam přišla. Z té odpovědnosti! Já si na ni tak často vzpomínám. Ta odpovědnost vůči sobě sama a vůči tomu divákovi, jestli je na vás ještě někdo zvědavý. A jestli to ještě dneska ustojíte. Ne fyzicky, to vím, že ustojím, ale jestli to ustojím jako já.

Jestli naplníte divákovo očekávání?

Ano. A je to zvláštní pocit. Když jsem byla ta mladá holka, tak jsem neměla co ztratit, ti lidi ode mě nic nečekali. Mohla jsem akorát překvapit - buď dobře, nebo špatně. Ale tady si ti lidi už koupí lístek a jdou přesně na toho Budžese nebo něco jiného, „protože tam hraje ta Bára Hrzánová, tak se na ni jdeme podívat“. Proto je člověk na konci sezóny tak vyčerpaný, protože vím, že musím odevzdat sto procent, ať se děje, co se děje, a nejsem si jistá, jestli se to zrovna povede.

O vás je známo, že umíte říct pěkně od plic svůj názor, i když víte, že se někoho dotkne. Viz ten zmíněný citát o „Rusácích a komunistech“. Zůstalo to ve vás, nebo to věkem slábne?

Nemám úplně potřebu - taky nemám žádné sociální sítě – se vyjadřovat ke všemu a za všech okolností. Spoustě věcí taky nerozumím. Navíc si myslím, že ten můj svět už je pryč. To je svět těch mladých, já jim to s velkou radostí přenechávám – „tady to máte, mně už to stačilo“. Ale jsem ráda, když mě pozvou a chtějí něco zkonzultovat. Když to ale situace vyžaduje, tak mi to nedá. Hlavně, když je to v osobním kontaktu, tak nedokážu mlčet, když vím, že třeba někdo lže.

Říkáte: „Můj svět už je pryč.“ Jaký svět skončil?

Svět jasného vymezení. Když jsem byla mladá a začali jsme dělat muziku, tak jste si mohl vybrat, bylo to jednoznačnější: buď jste chodil na Marsyas, na Mišíka, na Vláďu Mertu, anebo jste chodil na Michala Davida, Helenu Vondráčkovou a spol.

Vy jste byla Michnová a Marsyas.

Ano, já jsem byla na té správně straně, byla jsem o tom přesvědčená. (směje se) To druhé pro mě vůbec neexistovalo! Buď jste inklinoval na východ, vstoupil jste do strany, dělal kariéru přes stranu, vládu a Sovětský svaz, nebo jste byl úplně v disentu, nebo se to snažil nějak uhrát tak, abyste se mohl podívat ráno do zrcadla sám sobě do očí. Teď ten svět… Já jsem z toho zmatená, proto se k tomu nevyjadřuji. Já už nevím, kde je ten „Vinnetou“ a kde jsou ti padouši, co vraždí indiány. Je to nepřehledné.

Pojďme ještě změnit kapitolu. Třicet let žijete a pracujete s Radkem Holubem, hrávali jste spolu v Divadle Na zábradlí a tuším, že v den vašich třicetin byla svatba…

Ne, to mě požádal o ruku. Ale pak jsme spolu museli chodit. Já jsem říkala, že jsme spolu nechodili - tak jsme spolu chodili a za dva roky jsme se vzali.

Občas mluvíte o cirkusáckém životě. Jak to vypadá u vás doma? Kdo z vás je ten praktický?

Radek je docela praktický. A já vlastně docela taky. Všichni vědí, že ráda vařím, postarám se… A Radek je docela i zručný. Takže to je dobrý.

A když váš syn Tonda přišel s tím, že půjde ve vašich stopách, tedy že chce taky k divadlu? Co jste mu řekli? Šel dokonce studovat muzikálové divadlo do Francie…

On tam ještě i hraje. Zaplaťpánbůh, že takto přejíždí a že má možnost hrát ve Francii i tady. Nevím, jak dlouho půjde dávat ty dva světy dohromady. Ve Francii je už osm let, jezdí tam, kočují, ale čím déle tam je, tak tím má Prahu radši.

A snažila jste se původně držet Tondu dál od divadla?

Nechala jsem tomu volný průběh. Držet ho dál od divadla nešlo, protože Tonda s námi od čtyř let jezdil po zájezdech. Teď už je dospělý a můžu to říct, protože na mě sociálka nemůže, ale vydělal si v šatnách - a za kulisami si psal úkoly do školy a s herci různě konzultoval matematiku. Spíš jsem si myslela, že bude muzikant. Když se rozhodoval o škole a říkal mi, jestli nebude vadit, že by neměl vysokou školu, tak jsem říkala: „Mně je to fuk, Toníku, nějaké tituly, to je všechno stejně legrační. Dělej si, kam tě srdce táhne.“

Vždycky, když se mě někdo ptá, jestli má jít na herectví, tak říkám: „Hele, jestli máš ještě myšlenku, že bys vedle toho mohl dělat něco jiného, tak se na to divadlo vyprdni. Protože nešťastných herců a hereček je na světě dost. Ale jestli nemáš nic jiného a chceš dělat jenom to divadlo, tak jo.“ Bez tohoto puzení k divadlu, které je úplně animální, se to nedá dělat, protože člověk nemůže být šťastný.

Vy jste toto animální puzení, to výhradní směřování k divadlu, měla?

Měla. V deseti letech jsem prvně stála na jevišti jihočeského divadla v Našich furiantech. Do té doby jsem chtěla být archeoložkou a paleontoložkou. Divadlu jsem se jako dítě bránila, protože jsem viděla ty nešťastné lidi u divadla, kteří chodili plakat k babičce. Ona schraňovala ty divadelní duše kolem sebe a živila je, nejen mentálně, ale i fyzicky. No, a pak jsem si v deseti letech stoupla na jeviště - a bylo vymalováno. Intelektuální kariéra šla do kopru.

A pak jste k divadlu přidala ještě zpívání a kapelu…

Kapelu já měla už ve druhé třídě.

…teď jste vydali dvojalbum živé nahrávky z koncertu. A refrén jedné vaší bigbítové písničky je: „Jsem stará, zralá, herečka školená.“ To je výsměch, nebo vyznání?

To je vyznání. Mám stará, zkušená kolena, to je pravda. To jsem napsala, když bylo Tondovi asi jedenáct a pozvala jsem ho a ještě jeho kamaráda Matyáše Mejzra, ať jdou s námi hrát: Matyáš na bicí a Tonda na housle a basovou kytaru. Oba byli u nás na chalupě a já jsem říkala: „Sakra, tak malí kluci, aby je ty maminčiny písničky bavily… Tak já musím napsat nějaký bigbít.“ Tak jsem se zvedala z lehátka, z toho sluníčka a už to šlo hůř, tak jsem říkala: „Ty moje kolena!“ A napadl mě tady ten refrén, zazpívala jsem to Toníkovi a on říkal: „To je hustý, matko!“ Tak jsem věděla, že to je dobrá cesta.

Třiadvacet let hrajete Hrdého Budžese, do toho máte spoustu dalších představení i v jiných divadlech: Silnici v Kalichu, Dvojku s Jaromírem Dulavou v Ungeltu… Dokážete vůbec plánovat, jak to bude za dalších deset, dvacet let? Co byste chtěla?

Nedá se plánovat vůbec nic. Zkusmo to samozřejmě děláme, diář mám plný tak na dva roky dopředu. Zatím pořád ještě držím. Kolega Libor Jeník v Budžesovi měl úžasný vtip, jak takhle za dvacet let stojí vzadu připravený na té scéně a Jarmilka Vlčková mu říká: „Co říkala ta Barunka?“ A Libor: „Kdo je Barunka?“ Tak uvidíme. (směje se)

Já vám každopádně přeju, ať hlas i sluch a všechno slouží, ať funguje pírko ve vlasech… A děkuji za rozhovor.

Já vám děkuji za všechna přání. I za rozhovor.