Článek
Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!
Giganti jako Amazon a Google oznámili investice v řádu stovek milionů dolarů do vývoje těchto zařízení. Jejich motivace je pragmatická – rozvoj umělé inteligence a stavba obřích datových center vyžadují velké množství stabilní energie, které obnovitelné zdroje nedokážou zajistit. Jaderné elektrárny mají navíc nízké provozní náklady a velké technologické společnosti zase dost hluboké kapsy, aby se nemusely bát vysokých nákladů na stavbu.
Korporátní poptávka se navíc potkává s tou geopolitickou. Mezinárodní agentura pro energii hovoří o „začátku nové éry“ a na klimatické konferenci COP28 v roce 2023 více než 20 zemí oznámilo záměr do roku 2050 ztrojnásobit svou jadernou kapacitu. Vypadá to na nezadržitelný nástup technologie, která má vyřešit klimatické i bezpečnostní dilema západního světa.
Je tento optimismus oprávněný, nebo sledujeme jen další cyklus přehnaných slibů? Kritický pohled na data z konce roku 2025 totiž ukazuje, že technické a zejména ekonomické překážky pro malé reaktory zůstávají i nadále značné a v praxi nepřekonané.
Srážka s ekonomickou realitou
Na začátek dovolte malou odbočku do doby začátků jaderné energetiky. Admirál Hyman Rickover, otec amerického jaderného námořnictva, v roce 1953 napsal vážně míněnou, ale přitom velmi sarkastickou zprávu, ve které popsal rozdíl mezi tzv. „akademickým reaktorem“ a „skutečným reaktorem“.
Akademický reaktor – ten, který existuje pouze na papíře – je jednoduchý, malý, levný, lehký a lze jej postavit velmi rychle. Naproti tomu skutečný reaktor je v reálu drahý, složitý, těžký a jeho stavba vždy nabírá zpoždění.
Jaderná energie přitom v 50. letech byla téměř magické zaříkadlo. „Naše děti budou žít v domech s elektřinou tak levnou, že se nevyplatí měřit, kolik spotřebují,“ řekl před novináři Lewis Strauss, zplnomocněnec amerického atomového úřadu v roce 1954.
Jaderná energie své kouzlo v následujících desetiletích prakticky zcela ztratila. Ale pokud se mají naplnit zmiňované záměry, musí svou popularitu u veřejnosti znovu získat. Přispět k tomu má do značné míry i změna rozměrů: Většina nových jaderných reaktorů má být menší než ty stávající.
Má jít o tzv. malé modulární reaktory, tedy zařízení, která by měla mít menší výkon než dnešní kolosy (cca stovky megawattů místo tisícovek) a zároveň by se měla stavět do jisté míry „sériově“. Konkrétně z modulů, které se staví ve výrobním závodě a pak se relativně jednoduše skládají na místě, kde má stát samotná elektrárna.
Přestože se o malých modulárních reaktorech mluví celá desetiletí, většina konceptů takových elektráren se stále nachází ve fázi oněch Rickoverových akademických projektů. Jakmile se však pokusí vstoupit do praxe, tvrdě narážejí na ekonomickou realitu.
Učebnicovým příkladem je osud amerického projektu společnosti NuScale v Idahu. Mělo jít o vlajkovou loď západního vývoje, která by zásobovala bezemisní elektřinou tamní obce.
Projekt však v roce 2023 zkrachoval poté, co odhadovaná cena elektřiny vyskočila z původních 58 dolarů na více než 89 dolarů za megawatthodinu, přičemž reálné odhady se blížily spíše hranici 100 dolarů. Zákazníci za takových podmínek z projektu vycouvali. Ukázalo se to, před čím odborníci varovali dlouho: Menší velikost reaktoru automaticky neznamená nižší cenu pro spotřebitele.
Podobnou lekci nabízí i pohled do Kanady na projekt Darlington, který je první stavbou malého reaktoru v zemích G7. Na místě už se staví, rozpočet celého projektu na čtyři jednotky se pohybuje kolem 21 miliard kanadských dolarů.
V přepočtu to vychází na zhruba 10 až 13 milionů amerických dolarů (tj. cca 220 až 270 milionů korun) za instalovaný megawatt – tedy cenu srovnatelnou, nebo dokonce vyšší než u velkých konvenčních bloků, které jsou často kritizovány za vysokou cenu.
V případě nových reaktorů v Dukovanech má být cena zhruba 170 milionů korun za megawatt, ale tato cena je z různých důvodů nižší, než ve skutečnosti bude. Mimo jiné v ní není započtena inflace či dosud vydané prostředky na přípravu stavby, které už dosáhly podle odhadů necelých 90 miliard korun.
Začarovaný kruh prototypů
Malé reaktory zatím vůbec nemohou využít své hlavní výhody: úspor ze sériové výroby. Tedy z toho, že se mají „sekat“ jako pověstné Baťovy cvičky na běžícím páse. K tomu však zatím nedošlo a v dohledné době zřejmě ani nedojde.
Právě neschopnost nastartovat sériovou výrobu dostává celý sektor do situace, kterou lze popsat jako problém vejce a slepice. Továrny na výrobu modulů nebudou vyrábět levně, dokud nebudou mít zajištěné objednávky na stovky kusů. Nikdo si však neobjedná stovky kusů, dokud nebudou levné a ověřené. Například britská společnost Rolls-Royce otevřeně přiznává, že potřebuje 10 až 15 závazných objednávek, aby se jí vůbec vyplatilo investovat do výstavby továrny na těžké tlakové nádoby.
Situaci navíc komplikuje roztříštěnost trhu. Místo aby se světový průmysl shodl na jednom či dvou standardizovaných typech – podobně jako se letecký průmysl ustálil na letadlech od Boeingu a Airbusu – vidíme pravý opak. Každá země s jadernou ambicí chce vyvinout a prosadit svůj vlastní design, aby mohla technologii v budoucnu vyvážet. O přízeň investorů tak soutěží desítky různých prototypů.
Toto riziko „proliferace prototypů“ je pro ekonomickou životaschopnost smrtící. Pokud si každá energetická společnost vybere jiný unikátní design, zmizí veškeré výhody uniformity a standardizace. Místo efektivní sériové výroby „Fordu T“ jaderného věku hrozí, že budeme mít jen sbírku drahých, na míru stavěných garážových prototypů, které nikdy nedosáhnou na slibovanou nízkou cenu.
Proč to přesto žije
Nabízí se tedy zásadní otázka: Pokud jsou ekonomická data tak nepřesvědčivá a historické zkušenosti varující, proč technologičtí giganti jako Amazon nebo Google slibují investice ve stovkách milionů dolarů? A proč se vlády téměř předhánějí v podpoře?
Odpověď podle mě není třeba hledat ve finančních rozvahách či technických specifikacích, nýbrž v síle příběhu. Malé reaktory totiž nabízejí něco, co „staré“ jádro ztratilo – dobrý marketingový narativ.
Jaderný průmysl se poučil a v roce 2025 prochází zajímavým rebrandingem. Zatímco velké elektrárny si veřejnost spojuje s obřími betonovými dómy, chladicími věžemi dominujícími krajině a stínem Černobylu, nové reaktory se prezentují jinak. Vypadají jako „iPhone energetiky“ oproti sálovým počítačům minulosti. Vizualizace ukazují úhledné, často částečně podzemní instalace, které připomínají spíše moderní datacentra nebo větší bateriová úložiště.
Tato změna je klíčová pro lidskou psychiku. Když je něco malé, modulární a schované v kontejneru, mozek to vyhodnocuje jako bezpečnější než gigantický komplex. Tento „nový obal“ umožňuje vývojářům, firmám i politikům vzbudit představu, že „nové jádro“ je jiné než to „staré“. Idea, že nejmodernější digitální mozek planety bude poháněn „kapesním“ atomem, rámuje jadernou energetiku jako technologii budoucnosti, nikoliv jako relikt 20. století.
Zní to možná až příliš cynicky, ale faktem je, že jádro je spolehlivý, při vhodném provozu velmi bezpečný, extrémně čistý a spolehlivý zdroj energie. Přitom je neúspěšné částečně z čistě psychologických důvodů.
Změna narativu je tedy nezbytná, aby se tento – objektivně v mnoha ohledech skvělý – zdroj mohl využívat ve větším měřítku. Nadšení a politická vůle jsou zapotřebí, aby se technologie při svém zavádění mohla přenést přes „údolí smrti“, jež by jen na základě ekonomických čísel pravděpodobně nepřežila.
Teplo pro česká sídliště?
Pochopitelně to znamená, že bolest při zavádění technologie může být značná – a může dosti bolet i nás. Tuzemský polostátní energetický gigant ČEZ vsadil na strategické partnerství s britskou společností Rolls-Royce, která je na špici snah o zavádění malých reaktorů do praxe. Je tedy velmi možné, že některý z prvních projektů by mohl vzniknout i v Česku a čeští investoři a daňoví poplatníci se budou muset vyrovnat s potížemi, jaké obvykle pionýry v nějakém oboru potkávají.
Na druhou stranu, zavádění malých reaktorů má v českých podmínkách své logické důvody. Nemáme nejvhodnější podmínky pro levný provoz obnovitelných zdrojů (moc tu nesvítí ani nefouká) a navíc nejde jen o elektřinu.
Česko stojí před obrovským problémem: Jak nahradit uhelné teplárny, které vytápějí velká sídliště, a přitom nepřejít zcela na plyn, který je geopoliticky citlivý a stále je to fosilní palivo. Malé reaktory se díky svým bezpečnostním parametrům mohou stavět blíže k obydleným oblastem – například v areálech dosluhujících uhelných elektráren, jako jsou Dětmarovice nebo Prunéřov.
Není to sázka bez rizik. Česko vstupuje do partnerství s firmou, která zatím nemá postavený jediný komerční reaktor. Pokud se technologie Rolls-Royce osvědčí a zlevní alespoň zhruba na dnes uváděnou úroveň, Česko může díky rychlému zavedení získat náskok a průmyslové know-how. Pokud se však projekt zasekne v „Rickoverově pasti“ prodražování a zpoždění, zůstane nám v ruce drahý problém jako černý Petr.
Úspěch či neúspěch bude záviset na řadě okolností včetně toho, zda manažeři dokážou udržet na uzdě náklady, které mají vždy tendenci růst do nebe. A také na tom, zda veřejnost skutečně přijme příběh o „novém atomu“. Když se to podaří, může být symbióza umělé inteligence a jádra základem velké části energetiky 21. století. Pokud ale projekty skončí jako předražené pomníky, může to otrávit postoj k jádru na celou další generaci.
V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
