Teprve začínám, je to špatná zpráva pro všechny Klempíře světa, říká Denemarková

Evropa hnědne, pronesla v projevu na frankfurtském knižním veletrhu česká spisovatelka Radka Denemarková. Za svá slova sklidila bouřlivý potlesk i kritiku ministra kultury. Jaké varovné tendence máme podle ní v Evropě sledovat?

Hostem Ptám se já byla spisovatelka Radka Denemarková.

Česká prozaička Radka Denemarková v úterý odstartovala 78. ročník knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem projevem, který vyvolal ovace nejen mezi účastníky této největší literární akce. Spisovatelce doteď přicházejí velmi silné reakce z celého světa.

Samotnou autorku taková vlna zájmu překvapila, protože podle svých slov jen popsala něco, o čem se ve veřejném prostoru snaží hovořit už mnoho let.

„Mám neuvěřitelné reakce. Přišly obrovské reakce z Rakouska, protože se tam bojí strany FPÖ. Samozřejmě z Německa. Přišla obrovská podpora od čínských kolegů, kteří žijí v exilu. Pak z Tchaj-wanu, z latinskoamerických zemí, z Mexika, z Kolumbie. A hlavně z Francie. Protože ve Francii jsou také překvapení, co se tam děje a jakým způsobem to nebezpečí podcenili. Ale vlastně je to ve vzduchu všude,“ popsala Denemarková v rozhovoru pro Ptám se já s tím, že jí přišlo také mnoho hejtů a výhružek.

Na knižním veletrhu ve Frankfurtu, jehož je Česko letos čestným hostem, spisovatelka varovala před sílícími autoritářskými a fašistickými tendencemi v Evropě. Mimo jiné kritizovala i to, že v české vládě sedí „dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti“. A poznamenala, že „ministři kultury, kteří ničí kulturu, přicházejí a odcházejí, literatura ale zůstává.“

Český ministr kultury Oto Klempíř, který před lety přiznal styky s tajnou policií StB, na veletrhu vystoupil také. Jeho projev několikrát přerušily výkřiky z publika a pískot. On sám poté zkritizoval Denemarkovou:

„Mě by zajímalo, kolik knih paní Denemarkové bolševici zakázali, kolikrát byla ve vyšetřovací vazbě, kolikrát ji někdo dusil takovým způsobem, že musela spolknout samu sebe a sklonit hlavu a být vláčena jako hadr na zemi, jako jsem byl já. To si myslím, že se jí nikdy nestalo,“ uvedl ministr. A upozornil, že autoři a nakladatelé by měli vědět, že na jejich podporu jsou vynakládány velké částky.

„Vůbec nechápe, že pokud ministerstvo kultury podporuje finančně kulturu, literaturu, neznamená to, že nám nasazuje náhubky. Když ho nikdo nevítá chlebem a solí ve Strážnici, tak pak vyhrožuje, že nepošle peníze. O tom to vůbec není. Kultura, literatura je nezávislá, svobodná. Já ho nepotřebuji, on potřebuje mě,“ vzkázala Klempířovi spisovatelka v Ptám se já.

Proč podle ní v Evropě sílí strany extrémní pravice i extrémní levice? A proč mohou a mají spisovatelé a spisovatelky mluvit i o politice?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jaké reakce se vám od úterý, kdy jste na frankfurtském veletrhu pronesla svůj projev, který velmi rezonoval, sešly? - Ty reakce jsou samozřejmě různorodé. A na začátek musím říct, že jsem to vůbec nečekala, protože vlastně říkám celý život, co si myslím. Takže jsem si myslela, že jsem jenom řekla to, co všichni vědí. A říkal mi ředitel frankfurtského knižního veletrhu, že nikdy tam nedošlo na ovace ve stoje, že by celé publikum stálo, protože každý člověk z té které země, ze světa, z Evropy, vlastně pochopil, o čem mluvím. Takže to byl takový lakmusový papírek té situace. A my ji musíme pojmenovávat a varovat.

2:00 Neočekávala jsem, že by se pan ministr kultury nějakým způsobem zamyslel, zastyděl a začal kulturu podporovat. Naopak mě začal atakovat, protože chudák vůbec neví, že jsem dva roky byla v Číně, že mám zákaz. Neví, co jsem si tam zažila. A vlastně tam jsem zjistila dobrou zprávu, že jsem statečná, což jsem o sobě nevěděla, že to vydržím a že jsem nepodplatitelná a nějakým způsobem i neponížitelná.

3:00 A jsou dva druhy reakcí. Samozřejmě ta soldateska z ministerstva kultury a tak dále, od Motoristů. To byla úplná vlna urážek, zahlcený e-mail, jakým způsobem bych měla zemřít, jak si mě pomučí a tak. Ale s tím už umím zacházet. A druhá, radostná zpráva je obří solidarita, nejen v rámci České republiky, ale v rámci Evropy. Protože je doba, kdy musíme zapomenout na nějaké osobní sympatie, antipatie a propojit se nejen v rámci literatury, ale všech uměleckých druhů, abychom také ukázali naši pozici a naši sílu.

3:30 A měla jsem neuvěřitelné reakce. Dokonce, a to mě, musím říct, velice potěšilo, že jsme měli velice komplikovaný vztah s Pavlem Kohoutem, ale i on mi napsal, poděkoval a vlastně mi tam napsal, že mu to připomíná projev Ludvíka Vaculíka na sjezdu spisovatelů v roce 1967 před Pražským jarem. Tady ale musím říct, že jsme v naprosto jiné době, přece žijeme v Evropské unii, tak přece můžeme svobodně mluvit.

4:00 Vy jste na veletrhu vystoupila po ministru kultury Oto Klempířovi, který mluvil o situaci spisovatelů za doby komunismu před rokem 1989 a na kterého někdo v tu chvíli zakřičel ze sálu: „Ty jsi tehdy práskal STB!“ Následovalo pískání, bučení. Potlesk, který přišel, byl poměrně vlažný. Jak jste jeho slova vnímala? - Já jsem samozřejmě na ten projev připravovala dlouho. Celé promýšlení toho projevu vyšlo teď francouzsky, pod názvem „Fascinace ďáblem“. A samozřejmě jsem si myslela, že mu alespoň někdo z jeho týmu napíše nějaký úřednický, profesionální projev o tom, jak literatura spojuje národy, nebo něco takového. Ta nestoudnost, že z úst tohoto člověka slyším, jak byli před rokem 1989 spisovatelé zakazováni a byli v exilu… on byl ten, kdo způsobil, že byli v exilu, zakazováni a tak dále. A já jsem si říkala před svým projevem: „Musím se nějakým způsobem vymezit.“ Takže jsem spontánně na začátku řekla větu, kterou jsem neměla připravenou. Ale byl to vzkaz nejen našemu ministrovi kultury, ale i německému ministrovi kultury. Ono je to všude náročné. Tak proto jsem řekla tu první větu, že ministři kultury, kteří ničí kulturu, přicházejí a odcházejí a literatura zůstává. A pak jsem začala říkat svůj projev.

5:00 Jak jste reagovala na následná slova Oto Klempíře o tom, že by ho zajímalo, kolik knih vám bolševici zakázali, kolikrát jste byla ve vyšetřovací vazbě a tak dále? Vy už jste zmínila, že asi tedy zapomněl na ty vaše dva roky v Číně. - On o mně vůbec nic neví. Já jsem se ho musela nějak hluboce dotknout. Možná by to byl banální důvod, protože samozřejmě místo aby se zastyděl, tak se děje toto. Je to hezké, že mi vyčítá, že jsem v deseti letech nevydávala knihy. Ale já mám pocit, že vůbec nemá představu, jak totality dneska vypadají. V Číně lidé mizí. A on vlastně obrátil tu perspektivu. Je to ukázka hlouposti.

5:30 Myslím, že to je člověk, který by udával za každé doby. Myslím, že mu ten systém chybí. A protože dnes nemůže udávat, aby lidé, kteří mu vadí, mizeli, tak si ten systém vytváří sám. A to je myšlení, které je nesmírně zhoubné. To je narcismus. Jeho hodnotový systém je jasný: já, já, já, peníze a tak dále. A ostatní svět je mu úplně ukradený.

6:00 Taky mě nesmírně uráží, že ten člověk vůbec nechápe, že potřebuje nás, ne my jeho. Já ho živím. Já, každý umělec, lidé v kultuře. A ještě doplním jednu věc v kontextu: kdekoliv jsem ve světě, kde nevědí vůbec, že Česká republika existuje, tak ale vědí, kdo byl Jan Amos Komenský, Franz Kafka, Milan Kundera, Leoš Janáček, Miloš Forman a tak dále. To znamená, že kultura je naší vizitkou. My jsme nejlepší velvyslanci této země. A tady je někdo, kdo si říká ministr kultury a vlastně ji ničí, krok za krokem ničí systémové, dobré věci. Něco zničit je jednoduché, něco vybudovat je těžké.

11:00 Váš frankfurtský proslov velmi navazuje na to, co jste v různých rozhovorech, ve svých knihách a ve své tvorbě mnohokrát v různých náznacích zmiňovala. Opakovaně mluvíte o tom, že vnímáte třeba i mezi svými kolegy a v tvorbě mnohých kolegů prvky autocenzury. A že je tam vnímáte poměrně silně. - Já jsem se s tím setkala poprvé právě v Číně, která mě velice zradikalizovala, protože tam lidé riskují život. Jeden anglický kolega, jenom aby tam mohl vycházet, vyndal kontroverzní pasáže z knihy. A zjistila jsem, že to dělá spousta mých kolegů. Jestliže toto začneme, tak to je cesta do pekel. My přece nežijeme v Bělorusku. My musíme jenom varovat, protože mnozí lidé se chovají, jako kdyby byla už normalizace, mnozí lidé se bojí říct, co si myslí, stahují kalhoty, když brod je daleko. Ale ten brod neexistuje. Já vlastně říkám to, co říkám celý život, jenom teď už lidé rozumí tomu, před čím varuji.

14:00 Když jste takto pojmenovala realitu, kterou kolem sebe vidíte, ty sílící autoritářské a fašistické tendence v Evropě, jak jste říkala, to stejné asi platí pro Severní Ameriku. Našla jste odpověď na to, čím to je? Odpověď na to, čím to je, že lidé zapomněli na zkušenost 20. století a jsou schopni se k radikálním silám tak silně vracet? - Na to bychom museli mít týden. Myslím, že se slila spousta záležitostí, i v geopolitickém prostoru. Ale je to také to, že není prostor důvěry třeba k informacím, protože samozřejmě je tady bažina sociálních sítí a umělá inteligence a tak dále. Takže samozřejmě lidé nemůžou mít důvěru, čemu věřit. A tím pádem to je absolutní ráj pro tyto typy populistů, protože před volbami slíbí všechno, nikdo už nekontroluje, jestli to plní. Je to politika emocí nebo dokonce vizuálních prezentací.

16:00 A pak je tady samozřejmě ovlivňování davu jednoduchými recepty: „My máme řešení.“ A je to i psychologicky něco v nás, v podvědomí, že když se slíbí, že přijde silný jedinec a udělá pořádek a změní to, tak lidé na to všude naivně naskakují. A pro tyto typy je pravda a lež totéž. Ale tento model je skutečně začátek fašismu. Novodobého fašismu, samozřejmě, protože dnes je daleko těžší se v tom vyznat.

16:30 Za mnou byl třeba významný spisovatel z Bolívie, abych dala pro jejich noviny rozhovor, a měl slzy v očích, že jsem pojmenovala problémy jeho země. To znamená, že to je také lakmusový papírek. A to, jak reagoval pan Klempíř? Přece kdyby byl chytrý, vůbec o mně nemluví. Ale to je vidět, že jsem se dotkla nějakého neuralgického bodu v něm. Najednou nezávislá literatura, ale i nezávislá profesionální žurnalistická práce vadí. Oni nás nemohou kontrolovat, takže všude jsou snahy omezit podporu, umlčet, ovlivňovat, co se bude říkat a psát. Ředitel Frankfurtského knižního veletrhu, který končí, mi i s manželkou za můj projev poděkoval, že to byl nejlepší projev v dějinách dvaceti let, kdy tam je. Protože byl v kontextu.

18:00 Měla jste vy sama pocit, že říkáte odvážný projev? Protože, když vás poslouchám, tak vypadáte trochu zaskočeně, že o něm lidé mluví jako o nejodvážnějším za dlouhou dobu. - Ano. A pro mě to je smutná zpráva tohoto světa. Toto je považováno za odvážný projev? Já jsem jenom v kontextu, v klidu pojmenovala, co se děje. Samozřejmě jsem vděčná za ty reakce, ale zároveň neztrácím pokoru. Takže nebyl to odvážný projev, bylo to prostě to, co říkám stále.

19:00 Z jaké země přišlo těch reakcí úplně nejvíc? - Přišly obrovské reakce z Rakouska, protože tam se bojí strany FPÖ. Samozřejmě z Německa. Přišla obrovská podpora od čínských kolegů, kteří žijí v exilu. Z Tchaj-wanu, z latinskoamerických zemí, z Mexika. Ale vlastně je to ve vzduchu všude. A hlavně z Francie. Protože ve Francii jsou také překvapení, co se tam děje a jakým způsobem to nebezpečí podcenili.

20:00 A ještě otázka ke zmíněným tendencím posilování různých autoritářských, totalitářských politických sil. Když sledujete českou společnost, českou politickou scénu i současnou vládu, jak to vnímáte? - Je to nesmírně nebezpečné. Je to daleko nebezpečnější než to, co se dělo v Maďarsku za Viktora Orbána. Nebo na Slovensku. Protože tam to bylo napřímo, trvalo to dlouho. My máme velice pragmatického premiéra. Vlastně jenom díky němu máme ve vládě SPD a Motoristy, protože se samozřejmě bojí jít před soud, případně do vězení a tak dále. A ten pragmatismus je daleko horší.

20:30 Je to jeden krok za krokem. Jak třeba vadí nezávislost veřejnoprávních médií, jak je oslabován právní stát, kde si máme být všichni před zákonem rovni, to je také pilíř demokracie. Ty kroky se dějí, ale dějí se jakoby skrytě. Kdyby to byla zdravá společnost, tak nikdo nenapadá novináře.

21:00 Myslím, že už to je autoritářský stát. Protože způsob, jakým rozkládají to dobré, třeba v rámci ministerstev… jenom co se děje na ministerstvu zahraničních věcí, co se děje na ministerstvu životního prostředí, co se děje na ministerstvu kultury, jakým způsobem zadlužují naše generace v Česku, a to mě bolí nejvíc.

23:00 Základní slušnost, morálku úplně hodili do koše. Je to soldateska, která si myslí, že ji nikdo nebude kontrolovat, že pro ni zákony a pravidla neplatí. A také mě trošku bolí, že v zahraničí právě díky tomu nemáme dobrou pověst a trošku nás neberou ani v rámci Evropské unie za partnery. Ale pořád je v prostoru spousta skvělých lidí. A to si myslím, že je důležité pojmenovávat. A být na pozoru a také se nenechat zahltit bažinou sociálních sítí.

24:00 Nejen v České republice, ale i v řadě dalších zemí vidíme, že tradiční politici, tradiční politické strany oslabují, nedokáží ten propad zastavit, nemají lídry, nemají osobnosti, které by v jejich čele stály. Jak to změnit? - To je, myslím, největší problém. Proto také mluvím o tom, že selhali intelektuálové, selhali přesně tyto strany, které nechaly témata extrémistickým stranám. V rámci Evropské unie roky čekám na obří osobnost, pozitivní osobnost, která bude nějakým způsobem ukazovat, že v Evropě jsou také pozitivní věci, a pospojovávat v rámci nejlepší tradice evropských hodnot. Protože většina zemí na světě jsou totality, nebo autoritářské státy. Proč chce také každý žít v Evropě? A samozřejmě populisté v Evropě vycítili svoji příležitost, takže se pospojovávají.

27:00 Samozřejmě pro mě je velká otázka, psychologicky, kde byl ten moment, jestli to bylo v době pandemie, kdy se změnilo, zamlžilo, co je dobré na společnosti. Kolik lidských životů to v dějinách lidstva stálo, že jednou toužili žít svobodně a demokraticky. A proč ta demokracie lidem vadí. A já všude říkám, že absolutně budu tolerovat, pokud lidé nechtějí demokracii a zvolí si a chtějí autoritářský stát. Ale zajímavé je, když se jich třeba ptám, co chtějí, když demokracii nechtějí. A oni vlastně nevědí, co chtějí. Jenom mi pořád říkají, že to chce silnou ruku a pořádek. A to je děsivé.

28:00 Pro mě je největší problém premiér a strana ANO. Teď mi tady říkají: „Musíme protestovat proti panu Klempířovi a napsat nějaké ‚ne, ne, ne.‘“. Problém je pan Babiš. Pokud se bude protestovat, tak tam do toho půjdu. Protože to je absolutní, největší problém české společnosti.

29:00 Váš syn napsal na sociální sítě, že projev na frankfurtském knižním veletrhu je pro vás vrchol. Jak to vnímáte vy? Je to vrchol? Anebo je to začátek vaší velké jízdy? - Ne, já teprve začínám. Je to špatná zpráva pro všechny Klempíře světa. Já tady budu ještě 200 let, když to vidím, jak jim vadím.