Hlavní obsah

Kontrola skrze telefony i kamery. I takový je život Ujgurů v Číně

Rozhovor s ruským novinářem a dokumentaristou Konstantinem Salomatinem.Video: Lucie Hrdličková, Seznam Zprávy

 

Reklama

Rozhovor s ruským novinářem a dokumentaristou Konstantinem Salomatinem o cenzuře v ruských médiích i jeho zkušenosti s muslimskými koncentračními tábory v Číně.

Článek

Odhaduje se, že od března 2000, kdy se dostal k moci prezident Putin, bylo v Rusku zabito 21 novinářů. Měl jste někdy strach o svůj život?

Ano, byly takové chvíle. Zmínila jste, že jsem pokrýval válku v Donbasu. Nikdy předtím jsem ve válce nebyl, až v lednu 2015. Poprvé jsem byl ve válečné zóně. Ale to je válečná zóna, ne Rusko.

Takže jen ve válečné zóně, nikdy z politických důvodů?

Nikdy mi nikdo nevyhrožoval. V Rusku máte jako novinář problém, pokud se věnujete nějakému velmi specifickému tématu, jako je korupce na vysoké úrovni, nebo se vměšujete do něčích obchodních zájmů. Já se věnuji příběhům obyčejných lidí. Nikdy neměli důvod mě perzekvovat nebo mi vyhrožovat. Nic mi nehrozí.

Takže jste se nikdy v Rusku nebál o život, protože se nevěnujete zakázaným tématům. Dá se to tak říci?

Svým způsobem ano, ale je těžké určit, která témata jsou povolená a která ne. Ano, bylo zabito 21 novinářů. Dotkli se některých velmi citlivých témat a oni je potrestali, aby tím vyslali vzkaz ostatním. Nemohou ale vyhrožovat všem. Nemohou zabránit všem novinářům, aby dělali svoji práci.

Ale těm 21 novinářům v tom zabránili.

Ano. To je pravda. Já mluvím za sebe.

Uvědomují si všichni ruští novináři, že mohou být zabiti za to, že dělají svou práci?

Pokud vím, tak to moji kolegové moc neřeší. Novináři jsou především pod ekonomickým tlakem. Jen velmi málo médií si může dovolit být nezávislých jako Novaja gazeta nebo Rádio Svobodná Evropa. Kdo dál… Všechna ostatní média jsou nějakým způsobem kontrolována vládou.

Takže můžeme říci, že v Rusku je dnes cenzura?

Ano, ve státních médiích. Vím o seznamu zakázaných jmen. Vládní kanály například nikdy nezmiňují Navalného. Tedy zmiňují, ale… A nejen jeho, existuje celý seznam lidí, které nikdy nezmiňují. Mám kolegy, kteří pracují pro Russia Today, a ti mají zakázáno pokrývat témata, jako je třeba důchodová reforma. Věk odchodu do důchodu se zvýšil z 60 na 65 let. A oni to nesmějí zmiňovat. Co se změnilo pro mě? Některá témata raději probíráme na zašifrovaných chatech, ne na VKontakte nebo Facebook Messengeru. Používáme chráněné kanály.

Bojíte se?

Bojím se, že mi překazí práci. Že mě předběhnou a budou vyhrožovat mým zdrojům nebo lidem, s kterými chci točit dokument nebo dělat rozhovor. Snadno mi mohou překazit práci. To už se mi stalo. Snažím se chránit téma a zdroje, dokud nejsem hotový.

Pokrýval jste tzv. převýchovná centra v čínské provincii Sin-ťiang, kde jsou vězněny bez soudu miliony Ujgurů, Kazachů a příslušníků dalších turkických menšin. Jak se vám to podařilo?

Mám informaci, že mnoho lidí bylo z těchto táborů propuštěno, ale nemají doklady a nemohou překročit hranici a setkat se se svými rodinami. Ale ten problém stále existuje a nejméně půl milionu nebo milion lidí je stále vězněno v ostatních částech Číny nebo v těchto táborech. Pokrýval jsem toto téma z Kazachstánu. Jak můžete vidět na BBC nebo Al-Džazíře, novináři přijedou do provincie Sin-ťiang a nemohou nic moc dělat. Natočí plot s ostnatými dráty, policisty, kteří je zastaví, a to je celé. Nemůžete nikoho kontaktovat, protože v Číně všechny monitoruje policie a ti lidé by se dostali do potíží. Nemáte na to morální právo. Takže jsem pokrýval toto téma z Kazachstánu. Četl jsem krátký článek v The Washington Post o Sayragul Sauytbay, kazašské ženě, která měla čínské občanství a pracovala v těchto převýchovných táborech jako vychovatelka. Podařilo se jí z Číny utéct a požádala o status uprchlíka. Kazašská vláda jí ho neudělila, ale ani ji neposlala zpátky. Takže probíhal soud. A zmínili tento koncentrační tábor a já na to: Cože? Jaký koncentrační tábor? A začal jsem po tom pátrat. Ve snu by mě nenapadlo, že ve 21. století je něco takového možné. Tento příběh pro mě má osobní rovinu, protože Kazachstán byl republika v Sovětském svazu a já jsem v sovětské éře žil v kazašském městě Almaty. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se tam děje. Začal jsem nabízet toto téma různým médiím. Jako první projevil o příběh zájem nizozemský deník NRC Handelsblad. Takže jsme jeli do města Almaty. Od kolegů v Kazachstánu jsem dostal kontakt na nevládní organizaci Atajurt, v překladu to znamená vlast, otčina, a bývalého ředitele Serikzhana Bilashe. Pomáhají uprchlíkům, kteří přicházejí do Kazachstánu. Většinou jde o chudé lidi, kteří nemají žádné kontakty, přišli do Kazachstánu a nevědí, co dělat, protože vrátit se nemohou. Dorazili jsme do sídla organizace večer, po dlouhém letu, a on to oznámil v tajné whatsappové skupině a přišlo asi dvě stě lidí. A všichni s námi chtěli mluvit. Drželi nás jako rukojmí pět šest hodin, až do půlnoci. A všichni se s námi chtěli podělit o svoje svědectví, protože všichni buď utekli ze země, nebo měli příbuzné v táborech. Mnozí neměli příbuzné, přišli o rodinu. Potkal jsem asi 50letého muže s 13letou dcerou, kteří měli manželku a matku v táboře. Kazašské ženy s dětmi, jejichž manželé byli v táborech. Potkal jsem dvě ženy a manžela jedné z nich zatkli v zemi nikoho v Horgosu, na kontrolním stanovišti mezi oběma zeměmi. Celou rodinu zbili a 6letému chlapci přivodili zranění, v důsledku kterých ochrnul. Byla to čínská policie na kazašské straně, v zemi nikoho, na kontrolním stanovišti.

Kdybyste to měl shrnout, na základě toho, co jste slyšel, na základě vlastní zkušenosti, jaké je to být Ujgurem nebo příslušníkem jiné menšiny v Číně?

Nejste na tom dobře ani jako příslušník většiny, Chan, který pracuje pro policii. Když jste Ujgur, a nemusíte být oddaný muslim a modlit se pětkrát denně, kontrolují váš život. Prostřednictvím vašeho telefonu, kamer, kontrolních stanovišť. Byl jsem v Kašgaru, to je starobylé město na Hedvábné stezce. Když jsem tam byl v roce 2007, byla tam svoboda, lidé tam žili normálním životem, večer se scházeli… Ale nyní bylo celé město rozděleno kontrolními stanovišti jako někde v Bagdádu, jako ve válečné zóně. Jako běloch nebo Chan se můžete volně pohybovat a těmto stanovištím se vyhnout, ale jako Ujgur musíte… Každá čtvrť má kontrolní stanoviště, takže když jdete do nákupního centra, musíte projít několika kontrolními stanovišti. Čekáte deset minut ve frontě, prohledávají vás, kontrolují vám telefon. Jen proto, že jste Ujgur, strávíte hodinu nebo dvě denně ve frontách. Když si kupujete každý den 10 litrů benzinu a pak si koupíte 15, tak zpozorní. Nevím, jestli ten program stále funguje, ale mají milion Chanů, převážně mužů, z vnitřní Číny, které nasazují do ujgurských rodin. Aby kontrolovali, jestli se modlí, jestli mluví o politice… Ale jak jsem říkal na začátku, když jste policista, máte aplikaci, která sleduje vás, jestli s těmi lidmi nesympatizujete. Musíte být jako robot, nesmíte mít žádné emoce. Musíte tyto lidi, tyto „teroristy“, perzekvovat. Nesmíte jim pomáhat, musíte plnit svou povinnost. V opačném případě budete rovněž potrestáni.

Mají podle vás Ujgurové nějakou naději?

Myslím, že ano, protože Čína je velká, ale bojí se západních vlád, USA, Evropy, protože vyrábí zboží, které vyváží do USA. Je na nich závislá, všichni jsme na sobě vzájemně závislí. Když budou mezinárodní média a vlády vyvíjet tlak na čínskou vládu, můžeme nebo mohou tuto situaci vyřešit, zastavit a snad i zvrátit to, k čemu tam dochází. Jinak se obávám, že vypukne další občanská válka. To je negativní vyhlídka.

Reklama

Související témata:

Doporučované