Hlavní obsah

Blog: Neuvěřitelná doba plnění klukovských snů

Foto: Profimedia.cz

Raketa Blue Origin s miliardářem Jeffem Bezosem na palubě.

Reklama

21. 7. 15:00

Kvůli záplavě všeho negativního někdy zbytečně přehlížíme skutečnost, že žijeme v době úžasných a vzrušujících událostí a milníků na cestě lidstva.

Článek

Jako kluk jsem měl dva velké sny. Dobře, byly tři, ale že nebudu křižovat prérie po boku Vinnetoua a Old Shatterhanda jsem pochopil tak nějak přirozeně a vcelku brzy.

Zbylé dva jsem naproti tomu sice považoval od začátku za naprosto nesplnitelné, ale aspoň nebyly spojeny s fiktivními postavami. Vlastně to víc než sny byly takové soukromé sci-fi představy, že by to bylo úchvatné, kdyby to šlo, ale je jasné, že je to nemožné.

Prvním takovým snem byla televize do kapsy, kterou bych mohl kdykoli vytáhnout, pustit si oblíbený film (Vinnetoua, samozřejmě), fotbal nebo hokej. Třeba dokonce i zápasy NHL, o kterých jsem si v té době jen schovával z novin vystřižené výsledky a statistiky (ne, ani teletext ještě nebyl, tak moc je to dávno).

Pro mladší ročníky, které si teď klepou na čelo, ze kterého dávnověku jsem se tady zjevil, bych rád zdůraznil, že výše popsané bylo v době mého dětství opravdu nemyslitelné. Byla to doba, kdy ve čtvrtek přišel s novinami televizní program. Rodina se nad ním sešla a zjišťovala, jestli v následujícím týdnu bude na jednom ze tří nebo čtyř existujících programů (jeden byla STV, kde nedávali nikdy nic) nějaký film, pohádka nebo sportovní přenos (třeba kolová). A každý si kroužkoval své favority. Při výjimečných termínových kolizích se vášnivě řešilo, kdo ustoupil minule a kdo je na řadě.

Takže abych sen o kapesní televizi k něčemu přirovnal, bylo to asi jako když si dítě představuje, že mu narostou křídla nebo aspoň sestaví Tleskačovo létající kolo (aha, když nad tím tak přemýšlím, měl jsem vlastně čtyři sny).

A s létáním souvisela i má poslední fantaskní klukovská představa. Že nebudu kosmonautem, mi kupodivu došlo dokonce dřív, než to s Old Shatterhandem. Ale vesmír mne nepřestal fascinovat nikdy – papírový model sovětského „jednorázového“ raketoplánu Buran na čestném místě mé klukovské výstavky mi budiž svědkem. I dnes se občas v noci zadívám na měsíc v úplňku a nechávám se unášet myšlenkami, jaké to musí být „tam nahoře“, v absolutním tichu a mimo dosah zemské přitažlivosti. Takže vůbec nejtoužebnější sen byl obrovský výtah, do kterého by každý mohl nastoupit a on by ho vyvezl až do výšky, která jinak byla jen pro pár vyvolených, a pak zase zpátky na Zemi.

Asi vás tedy nepřekvapí, že jsem onehdy hltal start i celý let korábu Richarda Bransona a v úterý mne stejným způsobem přikovalo k obrazovce první vesmírné dobrodružství Jeffa Bezose. Mimochodem obojí jsem shodou okolností sledoval na mobilu, což by moje o tři dekády mladší já fakt ocenilo.

Žijeme v době, která má stejně jako všechny doby dřívější spoustu nepříjemností a důležitých problémů, potýkáme se s vážnými patáliemi, jako jsou pandemie covidu či přírodní katastrofy. Štvou nás politici, daně, všemožné lumpárny a k tomu hromada podružných prkotin.

Až kvůli té záplavě všeho negativního někdy zbytečně přehlížíme skutečnost, že je to zároveň doba úžasných a vzrušujících událostí a milníků na cestě lidstva. A už jen mít možnost účastnit se jich – byť jako pouhý divák, protože trochu tuším, že na vesmírný výlet v tomto životě nenašetřím – je rozhodně fascinující. Nevěříte? Tak to bych vám přál slyšet nadšený jásot toho malého kluka ve mně, když v úterý na vlastní „kapesní televizi“ pozoroval Bezosův „výtah do vesmíru“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované