Hlavní obsah

Byl druhou pochodní? Plzeň si poprvé připomněla zapomenutou oběť Josefa Hlavatého

21. 1. 2019

Josef Hlavatý. Druhá lidská pochodeň. Po svém činu řekl, že to udělal na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád. (Video: Seznam.cz)

Psal se 20. leden 1969. Byla už tma, blížila se osmá hodina večer, když náhodní kolemjdoucí v Plzni spatřili na Dukelském náměstí – dnešním Masarykově – hořící postavu. Josef Hlavatý, pětadvacetiletý dělník, zemřel na následky těžkých popálenin o pět dní později.

Článek

Plzeň si letos poprvé připomněla památku dělníka Josefa Hlavatého. Muže, který se v Plzni 20. ledna polil petrolejem a zapálil. Bylo to den poté, co v Praze zemřel Jan Palach. Hlavatý byl dost možná prvním z Palachových následovníků.

„Už kvůli jeho rodičům a jeho sestře, mojí mamince, jsem ráda, že se čin připomněl. Rodina z toho byla špatná. Už ze samotného činu byli vyřízení, i následně z toho, co to rozpoutalo,“ říká neteř Josefa Hlavatého Jaroslava Silvarová.

Rodina prý podle ní zvažovala, zda se má pokusit uvést na pravou míru to, co se o jejím strýci začalo psát, ale nakonec od toho upustila. A ani Jaroslava Salivarová po revoluci o svém strýci Josefu Hlavatém veřejně nemluvila. „Nechtěla jsem se zviditelňovat. Bála jsem se toho,“ přiznává.

Jaroslava Silvarová se spolu s dalšími několika desítkami lidí vzpomínky na Josefa Hlavatého v neděli 20. ledna na náměstí T. G. Masaryka zúčastnila.

Skutek Josefa Hlavatého v Plzni nepřipomíná žádný pomník, žádná pamětní deska. Pietní setkání se uskutečnilo na místě, kde se pětadvacetiletý muž u podstavce po odstraněné Masarykově soše zapálil.

„Já jsem se rozhodl, podle mého názoru asi poprvé od doby, kdy se mohou svobodně připomínat události roku 1969, zapálit svíčku a věnovat tichou vzpomínku panu Josefu Hlavatému,“ řekl plzeňský primátor Martin Baxa. Připustil, že o motivaci Josefa Hlavatého k činu se toho dnes ví mnohem méně než o Palachovi.

Foto: Repro: FF UK, Archiv bezpečnostních složek

Fotografie z místa činu. Hlavatý svůj čin uskutečnil na symbolickém místě, kde v minulosti stál prvorepublikový Pomník Národního osvobození, jehož dominantou byla socha prvního československého prezidenta Masaryka, uvedli badatelé z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kteří jeho čin dokumentovali.

Z archivu:

„Zdravotní stav jest kritický. Při převozu do nemocnice řekl Hlavatý pouze své jméno, adresu a na dotaz lékaře, proč svůj čin spáchal, uvedl, že tak učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád.“

Ze zprávy o mimořádných událostech hlášených Veřejnou bezpečností, 21. ledna 1969

Badatelé z Filozofické fakulty UK v Praze, kteří před pěti lety připravovali zevrubné stránky věnované Janu Palachovi a dalším živým pochodním, zrekonstruovali, jak se čin Josefa Hlavatého odehrál.

Hlavatý strávil část osudného dne v restauraci Lidový dům, kde vypil několik piv. „Okolo 19. hodiny odešel k rodičům, kde vzal lahev petroleje, a vypravil se nalehko oblečený na přibližně sto metrů vzdálené Dukelské náměstí, kde se následně zapálil. Z místa činu byl s těžkými popáleninami odvezen do vojenské nemocnice v Plzni. Utrpěl popáleniny třetího stupně na obličeji, hrudníku a břiše, popáleniny druhého stupně na zádech a na hlavě. Dne 25. ledna 1969 v nemocnici zemřel,“ popsali (externí odkaz zde »).

Hlavatý po sobě nenechal žádný dopis, žádný vzkaz vysvětlující jeho úmysl. Tehdejší režim jeho skutek popsal jako akt člověka potýkajícího se s osobními problémy, a ne jako politicky motivovaný čin.

Přitom ještě 20. ledna večer prezident Ludvík Svoboda v televizi řekl, že v Plzni na sebe mladý člověk vztáhl ruku podobně jako Palach. „Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk,“ prohlásil Svoboda.

Foto: Repro: FF UK, Archiv bezpečnostních složek

Plánek místa činu.

Den nato ale už státní orgány Hlavatého motivaci zpochybnily. Média s odvoláním na vyjádření ministra vnitra kladla důraz na Hlavatého nespolehlivost, problémy s alkoholem, časté změny zaměstnání a depresi z nedávného rozvodu a omezení kontaktu s dětmi.

„Podle archivních dokumentů z vyšetřování se v případě Josefa Hlavatého patrně jednalo o mladíka s velkými osobními problémy. Vyrostl v rodině bývalého bachaře borské věznice. Učil se původně slévačem, ale pro časté absence a problémy s alkoholem byl z učení vyloučen. Poté vystřídal několik povolání, naposledy byl zaměstnán jako dělník v plzeňském pivovaru. V roce 1964 se oženil a měl dvě děti. Manželství však nebylo šťastné, po čtyřech letech manželka odešla a požádala o rozvod. Necelé dva týdny před tragickým činem, 9. ledna 1969, bylo jejich manželství rozvedeno. Vyšetřovatelé zjistili, že Josef Hlavatý nesl tuto skutečnost těžce, zejména ho trápilo, že výchova dětí byla soudem svěřena manželce. Podle jejího svědectví i výpovědí několika přátel občas mluvil o sebevraždě,“ napsali badatelé z FF UK.

Oficiálně tak nebyl považován za Palachova následovníka a lidskou pochodeň číslo dvě. Byť řada svědků vypověděla, že skutečně těžce nesl srpnovou okupaci z roku 1968 a účastnil se strhávání orientačních tabulek ulic nebo i psaní protisovětských hesel.

Jenže se to nevědělo. A zájem veřejnosti o Hlavatého po prvním dni rychle opadl.

„Tyto informace se promítly i do postoje plzeňské veřejnosti. Zatímco ještě téhož večera, kdy se Josef Hlavatý upálil, se na místě tragického činu sešlo okolo 150 lidí, kteří diskutovali, zapalovali svíčky a zanechávali vzkazy, v nichž srovnávali Hlavatého čin s Palachovým, následujícího dne se už jednalo pouze o několik desítek osob,“ uvádí kolektiv autorů v nedávno vydaném třetím díle Dějin města Plzně.

Doporučujeme

Reklama