Hlavní obsah

Bylo to nevyhnutelné. Začátek i konec války v Afghánistánu, říká expert

Foto: Gorodenkoff, Shutterstock.com

„Američané do Afghánistánu jít museli. Ale stejně nevyhnutelně se dostali do začarovaného kruhu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Slavomír Horák z Fakulty sociálních věd UK. (Na snímku američtí vojáci během jedné z pouštních operací v Afghánistánu.)

Reklama

29. 8. 18:30

Před 20 lety zemřelo při útocích z 11. září na tři tisíce lidí. A USA reagovaly rychle. Už 7. října začala invaze do Afghánistánu, základny al-Káidy. První z válek proti teroru hodnotí v rozhovoru pro Seznam Zprávy Slavomír Horák.

Článek

„Znovu a znovu opakuji studentům i médiím větu, kterou jsem zaznamenal v Afghánistánu již v roce 2002: Teď vás vítáme, ale pamatujte si, že jsme třikrát vyhnali Brity, jednou Šuraví (Sověty) a vyženeme i vás, pokud to bude potřeba,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Slavomír Horák, odborník na Střední Asii a autor knihy o afghánském konfliktu z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Měl útok na Afghánistán po 11. září smysl? Nebylo to jen mocenské gesto? Měl šanci na úspěch?

Útok na Afghánistán, který začal v říjnu 2001, byl veden jednoznačnou snahou o odvetu za teroristické útoky 11. září. A čistě z tohoto hlediska skončil úspěšně. Za prvé byl svržen režim podporující (respektive hostící podle paštunských zákonů) teroristické hnutí obviněné z přípravy útoků na New York a Washington. Asi těžko můžeme očekávat, že podobné napadení by mohlo zůstat bez odezvy ze strany USA. Pravděpodobně by se tak chovala jakákoliv mocnost.

Za druhé se síť al-Káida stala méně nebezpečnou, respektive i lépe monitorovanou, byť řada jejích bojovníků se přelila do jiných uskupení, rovněž radikálních a nebezpečných. Například Islámský stát, s nímž Tálibán v mnohém nesouhlasí.

A konečně, byť mnohem později a mimo Afghánistán, byl dopaden i Usáma bin Ládin považovaný za hlavního strůjce útoku na USA v září 2001.

S odstupem 20 let – bylo nějaké lepší řešení?

Z hlediska aktuální vojenské reakce se asi těžko mohlo ukázat jiné řešení, navíc se jednalo v té chvíli o win-win situaci. Spojené státy se zbavily režimu podporujícího teror vůči nim a značná část Afghánců přivítala „osvobození“ od režimu Tálibánu, který nebyl populární, alespoň ne u této části populace. Z čistě vojenského hlediska tak bylo možné se poměrně rychle stáhnout a nechat Afghánistán a jeho představitele, aby si své problémy vyřešili.

K tomu ale nedošlo…

Dostáváme se totiž od win-win situace k pozici lose-lose. Ať by Američané a spojenci udělali cokoliv, tak to bude vždy špatně. Pokud by rychle odstoupili a v zemi by vypukl chaos, což nebylo nepravděpodobné, byli by za to kritizováni, protože nezabránili dalšímu konfliktu.

Pokud by zůstali a pokusili se Afghánistán postavit na nohy – ať již z jakýchkoliv důvodů, zištných či altruistických, ale místní problémy by se jim nepodařilo vyřešit, stali by se z vítaných osvoboditelů nenáviděnými okupanty, což se u části populace skutečně stalo.

Proč se ty lokální problémy nepodařilo vyřešit?

Se státní správou, jaká byla v Afghánistánu po pádu Tálibánu, šlo jenom těžko zabránit rozšíření místní korupce, klanovosti, prosazování „svých“ lidí do funkcí…

Američané a spojenci se dostali do začarovaného kruhu. Když chtěli něco dobrého prosadit, museli to udělat mimo zkorumpovanou místní státní správu, čímž jí však ještě více podkopávali. Reakce příslušníků státní správy pak byla ovšem taková, že „okupantům“ buď házeli klacky pod nohy, říkali si o úplatek, nebo je zdánlivě ignorovali, ale za zády je pomlouvali. Taková pomluva ovšem padala na úrodnou půdu, protože řada místních bude spíše věřit „svým“ a nikoliv „cizákům“ či „okupantům“. Pak se jednoznačně dobrý úmysl – třeba postavit školy či nemocnici, vycvičit místní učitele či doktory – setkal s neúspěchem, protože nezískal důvěru. Místní lidé nevěřili nejen okupantům, ale koneckonců ani těm učitelům a lékařům, které tam okupanti dosadili.

Fotogalerie: Střípky z války v Afghánistánu

+22

Je po zkušenostech s neúspěchy s „vývozem demokracie“ řešením „politika nezasahování“?

Je to opět začarovaný kruh. Chcete zavést své myšlenky na cizí území? Stáváte se okupanty či přinášíte cizí prvek do nějakého lokálního prostředí, kde o vaši jakkoliv dobře míněnou demokracii nemusejí stát.

Na druhou stranu když někde nezasáhnete a necháte tam nějaký autoritářský režim, zkorumpovanou pseudodemokracii či chaos/konflikt/občanskou válku, tak vás jako demokracii vždy obviní, že jste tam neprosadili demokracii, nebo alespoň nezabránili excesům autoritářů, korupci, nebo válce.

Momentálně se domnívám, že na nějaký „vývoz demokracie“ není nikdo na světě moc zvědavý a ochota USA či EU za něco podobného bojovat bude omezená – vojensky, morálně i rétoricky. Což samozřejmě bude voda na mlýn různým autoritářským velmocím, které budou poukazovat na slabost demokracie.

Bylo nějaké dobré řešení ohledně stahování vojsk z Afghánistánu?

Pravděpodobně nebylo. Už od začátku intervence/okupace bylo jasné, že to není navěky. Ukazovalo se, že čím déle byla spojenecká vojska v Afghánistánu, tím to bylo horší. Zapletli jsme se o to více s místními elitami považovanými za neschopné a zkorumpované, což posílilo v některých kruzích nálepku „okupantů“, a zároveň byl odchod méně snadný. Ve smyslu: „přece tam nenecháme tolik úsilí, peněz, techniky a v neposlední řadě lidí“.

Takže naše intervence/okupace nás opět přivedla do pasti - pro někoho byla vojska, ale i rozvojové a humanitární organizace terčem kritiky za to, že se chovají jako okupanti zasahují do vnitřních záležitostí jiné země i proti vůli jejího obyvatelstva. A pro někoho zase byla tato vojska (a obecně expati) „zrádci“, protože nechala (nechali) „na holičkách“ všechny ty, kteří rozvoji alespoň provizorní demokracie a občanské společnosti v Afghánistánu uvěřili a teď se obávají, že pro svůj postoj budou mít problémy až do ohrožení vlastního života.

Seriál Seznam Zpráv k 11. září 2001

Foto: Walter Cicchetti, Shutterstock.com

Titulní stránky některých světových deníků den po teroristických útocích z 11. září 2001.

Redakce Seznam Zpráv připravila seriál článků o důsledcích teroristických útoků z 11. září 2001. Ve spolupráci s archivem Paměti národa jsme nabídli autentická svědectví významných aktérů – diplomatů, novinářů nebo válečných veteránů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované