Hlavní obsah

Česko má v New Yorku svůj tunel Blanka. S hospodou, která nadchla

 

Reklama

11. 11. 2016 15:18

Reportáž zvláštního zpravodaje Seznam Zprávy v New Yorku o místě, kde si ve Státech připadáte jako doma.

Článek

Když sem vstoupíte, připadáte si skoro jako doma. Takových restaurací najdete v Praze celkem dost, i když v nich za pivo nezaplatíte sedm dolarů.

Tady na Manhattanu je to ale spíše podpůrměrná cena. A hlavně: nikde jinde v celém New Yorku už takhle typickou, jak se tady říká, „etnickou” českou hospodu nenajdete. „Jsme tady jediní, což je samozřejmě velká výhoda,” říká majitel podniku „Bohemian Spirit” na východní 73. ulici Vít Stuchl.

Na čepu Prazdroj (výborný) a tmavý Brouček (zde BrouCzech), na jídelním lístku dršťková, svíčková, smažený sýr, tlačenka nebo kachna, co se peče 16 hodin. Všechno v prvotřídní kvalitě garantované šéfkuchařem Lukášem Pohlem, protože na tom si místní majitel Vít Stuchl zakládá: Uspět na hyperkonkurenčním kulinářském trhu nejrozmanitějšího města světa je extrémně těžké.

Poznali to i Stuchlovi předchůdci, mezi nimi vyhlášený pražský restauratér Tomáš Karpíšek, majitel sítí restaurací Ambiente a Lokál. I on se tady, v přízemí České národní budovy, pokoušel prorazit se svým Lokálem, jenže neuspěl. A dlouho se zdálo, že tyhle prostory restauračnímu byznysu jednoduše nepřejí - třeba už jen proto, že leží na „street”, většinou klidnějších ulicích protínajících nekonečně dlouhé „avenue”, které se táhnou od jihu na sever celého Manhattanu.

Video ze zákulisí: Jak jsem dělal zpravodaje z New Yorku - i s podrobnostmi líčí Jindřich Šídlo.

„Chodil jsem sem už předtím,” říká Vít Stuchl. „Nechci pomlouvat konkurenci, ale ta hospoda neměla dobrou pověst. Velmi drahá, malé porce. Když jsme se chtěli po návštěvě s přáteli opravdu najíst, šli jsme odtud ještě na roh a koupili si za tři dolary pizzu. Nebo tady byla i rybí restaurace, což byl úplný nesmysl.”

A tak když se po odchodu předchozího nájemce objevila šance, zkusil to pan Stuchl, newyorský rodák, který v Praze provozuje vyhlášený steak house Crazy Cow, sám. Otevřel letos na apríla a štěstí mu přálo: Do hospody brzy po startu přišel jeho kamarád se svým známým, redaktorem prestižních New York Times, který byl z podniku nadšen.

„Pak mi volala redaktorka píšící o jídle z New York Times, že u nás byla na recenzi a že by potřebovala udělat fotografie,” vzpomíná pan Stuchl. „Ptal jsem se jí, jak jsme v hodnocení dopadli, ale řekla mi, že mi to samozřejmě neprozradí. V den, kdy měl článek vyjít, jsem byl připraven skoupit kompletní náklad New York Times, kdyby nás zkritizovala.”

Jenže to dopadlo nad očekávání dobře: Recenzentku Ligayu Mishanovou nadchl především místní štrůdl. A druhý den byla hospoda plná. New York Times sice už nemají sílu, aby rozhodly americké volby, o úspěchu restaurace ale stále ano. „Zatím to jde opravdu velmi dobře,” pochvaluje si pan Stuchl pod fotografiemi Václava Havla, Miloše Formana a nedávno zesnulé krasobruslařky Áji Vrzáňové. „Nestalo se mi v životě, aby se se mnou hosté fotili, protože jim tady tak chutnalo. Měli jsme jen pár negativních reakcí. Jako třeba jeden pán mi vyčítal, že knedlík vlastně není žádné jídlo, že se nedá jíst sám o sobě. No jasně, ale to je český knedlík.”

V České národní budově sídlí i český generální konzulát, což restauraci zajišťuje občasné návštěvy prominentních hostů. Pan majitel pyšně vypráví, jak mu Karel Schwarzenberg pochválil tlačenku a spokojen byl letos v září i Schwarzenbergův vítězný soupeř z prezidentské volby Miloš Zeman.

„Támhle seděl šéf jeho protokolu pan Forejt a ochutnával naše jídla, aby vybral večeři pro prezidenta,” popisuje pan Stuchl setkání s diplomatickými pravidly pro návštěvy na nejvyšší úrovni. „Zkusil skoro všechno a nakonec řekl: Pan prezident má dietu, takže si dá kuře s bramborovou kaší. Ale říká se, že tady výborně vaříte, tak jsem to musel všechno ochutnat.”

Pravidelným spokojeným hostem tu bývá i šéf celé České národní budovy, generální konzul v New Yorku Martin Dvořák. Upřímně řečeno, pro jeho předchůdce byl osud restaurace tím skoro posledním, čím by se měli zabývat, protože příběh celé pětipatrové novorenesanční budovy byl ještě mnohem dramatičtější - a taky stál mnohem víc peněz. Těch veřejných.

Bohemian National Hall, jak zní oficiální anglický název, se přezdívá „Temelín české diplomacie” a nabízí se taky srovnání třeba s pražským tunelem Blanka: Stálo to mnohem víc peněz, než bylo na začátku v plánu. A stavělo se to mnohem déle, než bylo v plánu. Ale dnes jsou všichni rádi, že to konečně funguje - a dobře.

Záchrana domu vyšla po mnoha peripetiích na zhruba 800 milionů korun namísto plánované čtvrt miliardy a datum jeho definitivního otevření se posunulo o čtyři let.

Dům otevřený slavnostně jako centrum krajanského života v New Yorku přesně před 120 lety, už na přelomu tisíciletí už mnoho let chátral. Autor tohoto texu stále ještě dobře pamatuje zážitek ze září roku 2000, kdy do rozpadlého domu vstoupil prezident Václav Havel. Opravdu to nevypadalo, že by se tohle místo mohlo ještě někdy vzpamatovat. Ochranka měla tehdy ze všeho nejvíc obavy, že prezidenta v příští sekundě zabije trám nebo cihla z rozkládající se stavby.

Jenže se to stalo a o pouhých osm let později, byla budova slavnostně otevřena. Český stát za symbolický jeden dolar dům od zastřešujícího krajanského spolku koupil a pustil se do nekonečné rekonstrukce. Lidé sem začali chodit shodou okolností před prezidentskými volbami v roce 2008: Jednou z prvních akcí v starosvětském velkém sále s nápisem „Národ sobě“ nad jevištěm byl koncert světoznámého rockového kytaristy Garyho Lucase s legendou českého undergroundu Pavlem Zajíčkem.

„Skromně musím říci, že teď budova funguje naprosto báječně,” říká s úsměvem konzul Dvořák. Obvyklý program koncertů a výstav zpestřuje čas od času třeba promítání fotbalových nebo hokejových zápasů české reprezentace, střecha slouží občas k firemním party. „Rekonstrukce byla opravdu velmi nákladná, ale kvalita té práce je tady opravdu vidět,” říká konzul, když s hrdostí provádí návštěvu domem.

A fungování České národní budovy si pochvaluje i restauratér Stuchl. „Je to pro nás velká výhoda. Chodí sem hodně lidí, kteří si nás všimnou a zajdou po akci nebo prostě někdy jindy. Funguje to prostě dobře. Jen nesmíme, jak já říkám, usnout na růžích.”

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované