Hlavní obsah

Deník Miloše Čermáka: Co bychom měli znát o lidech, které neznáme? Prozradí v dalším bestselleru Malcolm Gladwell

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Miloš Čermák

Deník Miloše Čermáka: Umíte se vyznat v lidech? Jak mluvíte s cizími lidmi?

11. 9. 21:00

Na trh přichází další kniha hvězdného autora. Miloš Čermák ve svém dalším Deníku píše důvody, proč se na ni velmi těší.

Článek

Když nastoupím do tramvaje, rád se dívám na ostatní lidi. A baví mě si představovat, co jsou zač.

Kdo je v tramvaji nejchytřejší? Támhleten člověk v brýlích, který vypadá zamyšleně a soustředěně? Nebo ta paní, která čte tlustou ohmatanou knihu, asi z knihovny?

A kdo je největší darebák? Mohl by to být ten třicátník s nagelovanými vlasy a v obleku, který se tváří, že mu to tady všechno patří?

Je v téhle tramvaji někdo, kdo zabil jiného člověka? Kdo naopak smrti unikl o vlásek?

Anketa

Máte obavy z budoucnosti?
ANO
82.8 %
NE
17.2 %
Celkem hlasovalo 1705 čtenářů.

Pak mně taky baví si představovat, že naše tramvaj „ztroskotá” … já vím, mezi stanicemi Jindřišská a Vodičkova to není moc pravděpodobné, ale jde jen o hru! … a my pasažéři strávíme další dva roky sami někde na pustém ostrově.

S kým z nich se spřátelím? Kdo bude dělat největší problémy a kdo naopak bude pro přežití ostatních nejužitečnější?

No a vždycky když pak vystupuju, tak si říkám, že jsem se asi ve většině svých odhadů mýlil. Protože na lidi si často děláme rychlý názor, třeba jen podle toho, jak vypadají nebo jak se tváří, ale ještě častěji se v lidech mýlíme.

Nová kniha a velká očekávání

I proto mám takovou radost z nové knížky Malcolma Gladwella, která se jmenuje „Talking to strangers” a vychází celosvětově 10. září. Jak český nakladatel přeloží název do češtiny, ještě netuším. Ale je to o setkávání se s cizími lidmi. Prostě s těmi, které neznáme.

„Nikdy si nic neber od cizích lidí!”, učíme naše děti, když jsou malé. Ne proto, že by VŠICHNI cizí lidi chtěli naše děti otrávit. Nebo uspat a zneužít. Ale protože je to dobré obecné pravidlo, které má děti ochránit v těch nepravděpodobných případech, kdy by se tak stát mohlo.

Jenže my dospělí se tím často neřídíme. Důvěřujeme sympatickému, na pohled trochu stydlivému muži, který právě skončil veřejnou přednášku o investování. A nabízí nám dobrou příležitost, jak zhodnotit naše peníze.

Pošleme mu všechny své úspory. A pak – například – zjistíme, že se jmenuje Bernie Madoff, asi největší finanční podvodník všech dob, který je dnes odsouzený k doživotnímu vězení a celkově z Američanů vylákal 75 miliard (!) dolarů.

Právě o tom je Gladwellova nová knížka. O tom, jak jsme špatní v odhadu lidí, které neznáme. Nebo je známe, ale málo. Někdy je známe možná i docela dobře. Ale stále platí, že jim do hlavy nevidíme. Že je těžké ostatní lidi „přečíst”.

Nejsem sám, kdo se na knížku těší. Určitě statisíce, možná milióny lidí. Malcolm Gladwell zatím vydal pět knih, všechny byly bestsellery a odhadem se jich na celém světě prodalo kolem dvaceti miliónů kusů. Ta poslední, s názvem David a Goliáš, vyšla před šesti lety.

Šestapadesátiletý novinář se narodil v Kanadě, jeho otec byl profesor matematiky z anglického Kentu, matka psychoterapeutka z Jamajky. Po ní má tmavší pleť a divoké, do výšky rozcuchané vlasy. Jsou součástí jeho „trademarku”, stejně jako jeho liberální názory. Patří k nejvlivnějším americkým intelektuálům.

Je asi nejprodávanějším a zároveň nejuznávanějším autorem v žánru literatury faktu, která pod drobnohledem zkoumá lidské chování a pokouší se mu – s pomocí psychologie či behaviorální ekonomie – přijít na kloub.

Spekulace, nebo vědecké poznatky?

Ne všichni tenhle žánr bezmezně obdivují. Jedná se o typickou spekulativní, „měkkou” vědu, kde se pohybujeme v hájemství sice atraktivních, ale fakty ne vždy zcela podložených teorií.

To platí mimo jiné asi o Gladwellově nejznámější teorii, tzv. pravidlo 10000 hodin. To říká, že pro to, aby se člověk stal v něčem dobrý, možná i nejlepší na světě, není nejdůležitější talent ani jiné okolnosti, ale pracovitost. A že když se něčemu budete věnovat deset tisíc hodin (a je jedno, jestli to bude matematika, nebo hra na housle), a budete pro to mít aspoň ty nejzákladnější předpoklady, tak se v tom stanete dobří.

Je to hezká teorie, mimo jiné i v tom, že dává každému z nás šanci se prosadit. Být nejlepší. Gladwell mimochodem toto pravidlo nevymyslel ani neformuloval jako první, „pouze” ho proslavil v jedné ze svých knížek. Od té doby bylo zároveň mnohokrát zpochybněno či vyvráceno různými studiemi. Ale stále se cituje.

Gladwell je novinářská superstar. Když si ho objednáte jako řečníka na konferenci, zaplatíte za hodinovou přednášku desítky tisíc dolarů. Poslední čtyři roky Gladwell natáčí podcast Revisionist History, ve kterém „opravuje” zažité omyly či nepřesnosti v historii.

Zajímavé dilema

V jednom rozhovoru, který jsem před časem četl, Gladwell novináři řekl: „Představte si, že máte o nějakém člověku napsat článek. A máte na výběr ze dvou možností. Buď budete s ním osobně, ale s nikým dalším. Anebo budete mít možnost mluvit se všemi lidmi v jeho okolí, ale s ním ne. Kterou z těchto dvou možností si vyberete?“

Co byste si vybrali vy?

Je to zajímavé dilema. Jako novinář samozřejmě inklinuju k tomu, poznat daného člověka osobně. Vidět, jak se tváří. Jaký má tón hlasu. Jestli se dívá zpříma, anebo uhýbá očima. Věřím tomu, že pak líp pochopím, jaký ten člověk doopravdy je. Že si o něm udělám plastičtější a tím pádem pravdivější obraz.

Jenže to je mýtus, tvrdí Gladwell! Říká, že věrnější a tudíž pravdivější obraz složíme z postřehů a vyprávění ostatních. A že když se s daným člověkem osobně nesetkáme, jen se tak vyvarujeme nebezpečí, že podlehneme jeho osobnímu kouzlu a vlastním předsudkům či stereotypům.

Je to svým způsobem paradox. Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že jsou skvělými pozorovateli a znalci lidských povah. Že dokáží porozumět ostatním. Vidět jim do duše nebo do hlavy, jak se říká. Ovšem Gladwell ve své nové knize ukazuje, že se skoro vždy mýlíme. A může to mít někdy i tragické konsekvence.

Neočekávané chování

Demonstruje na řadě brilantně odvyprávěných příběhů. Třeba o tom, proč Chamberlain uvěřil Hitlerovi, že když udělají kompromis ohledně Československa, tak nenapadne Polsko. Nebo proč tak dlouho trvalo v devadesátých letech Američanům, než odhalili, že zaměstnankyně DIA (armádní obdoba CIA) Ana Montesová je dvojitou agentkou, pracující zároveň pro komunistickou Kubu.

Proč? Protože se chovali jinak, než říkají stereotypy či zažité konvence. Jiný příběh: italská justice odsoudila americkou studentku Amandu Knoxovou za vraždu své spolubydlící, a to bez jediného „tvrdého” důkazu. Proč byli policisté a nakonec i soudci (podporovaní anglickým bulvárním tiskem) o její vině přesvědčeni?

Protože se nechovala tak, jak by měla. Jako truchlící spolužačka na studentském výměnném programu. Prostě „nepůsobila” jako nevinná. Trvalo čtyři roky, než byla zproštěna všech obvinění a propuštěna na svobodu.

Neumíme „číst” ostatní lidi. O těch, které potkáváme nebo známe jen povrchně, víme až katastrofálně málo. „Co bychom měli znát o lidech, které neznáme,” zní podtitul Gladwellovy knížky, a v té větě je zároveň i odpověď. Měli bychom znát především to, že je neznáme.

Myslete na to, až nastoupíte do tramvaje. Připadají vám lidé kolem vás povědomí? Máte pocit, že o nich něco víte? Zapomeňte na to. Jsou to cizinci.

Doporučené