Dětská práce, bída, únosy – i to je za výrobou oblíbené čokolády

Kakaovníky na Pobřeží slonoviny patří mezi nejaktivnější, ročně vyplodí až dva miliony tun kakaa. Pokud by ale někdo očekával, že se země bude za největší produkci nejdůležitější suroviny na výrobu čokolády topit v penězích, mýlil by se. Opak je pravdou. Místní farmáři nemají peníze na zdravotní péči ani na školu pro své děti a dosáhnou jen na základní potraviny.

„Na plantáži nepracují jen muži, kteří ty plantáže vlastní, ale protože ta práce je velmi náročná, najímají si dělníky. A jelikož výkupní ceny jsou velmi nízké, často si nemohou dovolit zaplatit dospělé, a proto musí využívat tu nejlevnější pracovní sílu – vlastní děti,“ popisuje zážitky z cest po kakaových plantážích pracovník české pobočky mezinárodní organizace Fairtrade Stanislav Komínek.

Děti jsou podle něj při práci na kakaových plantážích běžně k vidění. Jejich rodiče však vědí, že by pracovat neměly, takže ve chvíli, kdy pracovníci Fairtrade zapnuli kamery, se děti utíkaly schovat do křoví. S některými se ale podařilo natočit rozhovor. A šlo o děti, které jejich rodina na práci nevědomky prodala.

„Funguje to tak, že do chudých zemí – Mali, Burkina Faso, Togo – přicházejí překupníci, kteří rodinám nabízejí pro děti lepší budoucnost. Slibují vzdělání, dobrou práci a dobré ubytování. Rodiny často s takovou nabídkou souhlasí a vyšlou své děti na zkušenou. Dítě se už ale většinou nevrátí, aby řeklo, jaká je realita,“ vysvětluje Komínek.

Asi nejsilnější příběh, kteří pracovníci Fairtrade na Pobřeží slonoviny vyslechli, popisoval osud čtrnáctiletého Dominika.

„Potkali jsme tam kluka, který se jmenuje Dominik, a říkal, že už tam pracuje přibližně pět let. Neumí francouzsky, nikdy nebyl ve škole, v podstatě neví ani to, kde je, nedokáže se v buši zorientovat. Byl tam s jedním člověkem, pracovali na šestihektarovém pozemku a vypěstovali tam tři a půl tuny kakaa. Majitel plantáže prý přijede jednou za rok a zaplatí jim za tu celoroční práci dohromady v přepočtu čtyři tisíce korun,“ vypráví Stanislav Komínek.

V Pobřeží slonoviny a v Ghaně se podle posledních studií podíl dětské práce neustále zvyšuje, jen v těchto oblastech pracují přes dva miliony dětí.

Boby vypěstované za takových podmínek se podle informací Fairtrade dostávají i do těch nejznámějších čokolád. Kakaové plody totiž ke koncovému zpracovateli putují přes několik překupníků. Je tedy extrémně složité ve velkém množství dosledovat, odkud boby vlastně pocházejí.

Kakaové boby se přes výkupce dostávají do velkých přístavů, například do Hamburku. „Tam si je kupují velké obchodní společnosti, které potom zpracovávají kakao, jako je třeba Mars, Ferrero nebo Nestlé,“ tvrdí Komínek.

V Pobřeží slonoviny má sklizeň kakaa tradici od roku 1960, kdy země získala samostatnost a farmářům nabídla pro pěstování kakaovníků výhodné podmínky. „Následkem mimo jiné bylo to, že původní prales, který tam dříve byl, je už jen na čtyřech procentech území. Od roku 1960 přišla země kvůli výsadbě kakaovníků, ale i dalších plodin o 80 procent svých deštných pralesů.“ V těchto oblastech se podle Komínka už nesetkáte ani se zvířaty.

Další problém oblasti je životnost kakaovníků, která je u většiny z nich už za hranicí. Strom má totiž životnost zhruba 50 let a nejvíc jich bylo vysázeno v šedesátých letech. Na omlazení plantáží však pěstitelé nemají peníze. Práce navíc není pro místní atraktivní a lidé raději přecházejí k těžbě zlata.

Pokud si chce být spotřebitel jistý, že se na vzniku jeho oblíbeného výrobku nepodílely děti, může mu pomoci logo Fairtrade. Tato organizace spojuje farmáře, kteří musí splnit přísné podmínky – jednou z nich je zákaz dětské práce – a projít opakovaným nezávislým auditem. Pak teprve mohou kakaové boby prodávat s certifikací Fairtrade.

Velké čokoládovny mají často vlastní programy, v rámci kterých staví v chudých oblastech školy, snaží se místní vzdělávat, vyrábět v udržitelných podmínkách a monitorovat, odkud kakao přesně pochází.