Hlavní obsah

Dětští uprchlíci do českých rodin? Vítač nejsem, říká organizátor

Zakladatel iniciativy Češi pomáhají Jaroslav Miko. (Video: Seznam.cz)

26. 11. 17:40

A kolik si jich vezmete domů vy? Snad nejčastější reakce v debatách na téma přijetí dětských uprchlíků. Náš dnešní host ukázal, že Čechů, kteří jsou ochotní vzít jednoho domů, je v Česku už víc než 200. Výzvu Seznamu přijal Jaroslav Miko, který je řidič kamionu a stojí za iniciativou Češi pomáhají.

Článek

Jste vítač, pane Miko?

Já myslím, že nejsem vítač, ani neznám nikoho, kdo by vítačem byl. Jsou to takové nálepky, že tady existuje nějaká skupina lidí, která chce přijímat kohokoliv, a nezáleží jim na tom, co je to za lidi, aby se ti lidé prověřili atd. Já se v tom pohybuju nějakou dobu a opravdu jsem ještě nenarazil na nikoho, kdo by byl vítač, a rozhodně neříkáme: Pojďme přijmout každého, Evropa nota bene České republika může přijmout kohokoliv. To rozhodně ne.

Vítač míněno nekritický příjemce migrantů.

Přesně tak.

Vy byste si osobně sám – vím, že máte už dětí pět – je to pravda?

Jenom čtyři.

Čtyři děti. To jsem vám přidala. Sám byste si jednoho dětského uprchlíka domů vzal?

Vzal bych si určitě dětského uprchlíka domů, pokud by měl k tomu předpoklady. Ale jelikož mám nějakou práci, sám teď vychovávám 10letého syna, tak sám to řeším nějakým způsobem, nějakou pomocí, chůvy atd. Takže já na to předpoklady nemám. Ale argument, že mi nepřísluší bojovat za to, aby děti dostaly nějakou perspektivu a ochranu, pokud bych si sám to dítě nechtěl vzít domů, je absolutně lichý.

Nenajde si ale každý nějaký argument, proč to nejde?

Ty rodiny se ale v Česku hlásí, chtějí těm dětem pomoct, je na to připravená legislativa. Česká republika má bohaté zkušenosti s nezletilými dětmi cizinců, je na to dokonce specializované zařízení tady na Radlické. Takže nerozumím těmhle argumentům, proč ne.

Pro spoustu Čechů to je nepředstavitelné si prostě vzít domů cizí dítě ze země, která je stovky kilometrů vzdálená, z jiné kultury. Znamená to, že jsme nesolidární?

Já bych to trošku rozdělil. Určitá část společnosti může mít samozřejmě z toho všeho strach. Ten strach je přirozený, máme to nějak v sobě zakořeněné už od pravěku bát se cizího. Má nás to chránit. Máme tady fenomén internetu, takže ti lidé jsou uzavření v nějakých sociálních skupinkách, kde se vlastně utvrzují ve svých pravdách, šíří šílené dezinformace. Takže já tomuhle strachu rozumím a snažím se nějakým způsobem i v rámci našich aktivit dělat osvětu, nějakým způsobem proti tomu bojovat. Ale pak je zase část společnosti nebo nevím, jak to nazvat, skupiny občanů, které vyloženě jsou nenávistné, vyloženě jsou rasistické. To je potřeba rozdělovat.

S touhle skupinou jde taky pracovat?

S těmi lidmi nejde pracovat. Aspoň ne na bázi nějaké věcné argumentace. To je čirá nenávist. Proti těmhletěm extrémistům je potřeba rázně bojovat, protože to ohrožuje nás všechny.

A jak?

No tak vy byste chtěla žít ve společnosti, kde budou u moci lidé, kteří budou šířit nenávist, xenofobii, rasismus? Historicky víme, kam to vedlo.

To jistě ne, ale ptám se jak se proti tomu dá bojovat z pozice normálního člověka?

To je těžké. Ale třeba mít nějaký občanský postoj a jasně se vyjadřovat, že něco už je za hranou. A lidem vysvětlovat, že nenávist, rasismus rozhodně není vlastenectví, jak to dneska někteří prezentují. A pak samozřejmě přijmout nějakou legislativu. Já nechci, aby existovalo nějaké ministerstvo pravdy, ale šířit nenávist, rasismus i na internetu prostě není možné. To nemá se svobodou slova nic společného.

Co byl ten moment u vás, který vás přiměl k tomu, že v tomhle směru chcete pomoct?

Já myslím, že těch aspektů tam bylo několik. Zaprvé jsem sám prošel nějakým azylovým řízením v Kanadě, za druhé pocházím vlastně z romské minority, z otcovy strany, mám doma tmavé děti. Další věc byla, že když jsem byl v Kanadě, tak jsem se tam sešel s lidmi z celého světa, byli to vlastně uprchlíci z celého světa, jezdil jsem pracovně s kamionem i na Blízký východ, do multikulturního Ruska, na Kavkaz. Takže když v roce 2015 přišla migrační vlna, tak mi vadila ta nenávist, ta paušalizace lidí na základě jejich víry, šíření strachu. A ta poslední kapka byla, když jsem viděl chemické útoky v Idlibu. Když jsem viděl na zemi umírat malé děti, prostě jsem si řekl: Zkusím něco udělat. Měl jsem nějakou představu, a proto jsem do toho šel.

Je tady tedy iniciativa Češi pomáhají, které se v současné době přihlásilo zhruba 200 rodin ochotných vzít si malého uprchlíka domů. Co to je za rodiny? Mají něco společného?

Společný jmenovatel je to, že jim není lhostejné, jak někde žijí děti. Ne každá rodina je vhodná, aby to dítě měla. Nestačí chuť pomoci. Rodiny musí splňovat nějaká základní kritéria.

Rodiny prochází školením

K tomu se dostaneme, ale nějakou společnou charakteristiku byste tedy nenašel?

Jsou tam české rodiny, které nemají žádnou zkušenost, jsou tam české rodiny, které už si vzaly jiné děti, třeba české. Jsou tam české rodiny, které už mají zkušenost s dítětem – cizincem v pěstounské péči. Ale hlásí se nám rodiny, které jsou smíšené, zrovna jsme shodou okolností mluvili s jednou česko-syrskou rodinou, která je tady integrovaná, která je velice slušně finančně zabezpečená a mají zájem o syrské dítě. Jsou tam rodiny napůl afghánské, irácké.

Čím rodina musí projít, aby vůbec směla takové dítě přijmout?

Rodina musí projít speciálním školením pěstounů. Tady nám vyšel vstříc pražský magistrát, který nám garantuje, že školení lze zrealizovat během 6 týdnů.

Co se tam učí?

Spolupracujeme s organizací Opu, což je Organizace pro pomoc uprchlíkům a s organizací Dobrá rodina. Snažíme se vytvořit nějakou platformu, kam se ty rodiny můžou hlásit. A pak je předáváme fundovaným organizacím, které s tím pracují. Takže přesně vám teď neřeknu, co je obsahem toho školení.

Nedokážete ani říct, jestli ta příprava je třeba jiná než běžné školení pro pěstouny?

Třeba přihlíží na traumata dětí z války, traumata z těch táborů. Takže v našem týmu máme třeba jak dětského psychiatra Petra Peteo, který s námi jezdí do táborů, tak třeba specialistku na dětská traumata z války, paní magistru Kateřinu Honzíkovou.

Ta traumata budou asi tím největší kamenem úrazu při přijetí dítěte tady?

Je potřeba vždycky vše dělat tak, aby to bylo primárně v zájmu dítěte. My tady nechceme ukojit nějaké svoje ego, že dostaneme nějaké děti do České republiky a řekneme si: Hurá, povedlo se nám to. Samozřejmě to je jedna část toho, že sem ty děti dostaneme. Druhá část je zajistit, aby se jednak integrovaly, jednak aby se tady cítily dobře, a aby jim byla poskytnutá základní péče vzhledem k tomu, čím si prošly. Ale jak říkám, je to připravené, jsou na to možnosti. I ten výběr se podle toho bude činit. Takže já v tom žádný problém nevidím.

Řecko v září požádalo o to, aby tedy Česko přijalo 40 dětí bez doprovodu z řeckých uprchlických táborů. A s ním i další země EU. Vy myslíte, že to dopadne?

Musím věřit tomu, že to dopadne, protože nepomoct malým dětem mi přijde nenormální. A taky zároveň nebezpečné pro nás pro všechny. Jestli si v téhle společnosti nastavíme mantinely, že ohroženým dětem se v našem vlastním zájmu nemusí pomáhat, tak se prostě zase někam posuneme.

A takové smýšlení tady teď je podle vás?

Takové smýšlení u části veřejnosti je. Jednak ta příčina je v tom strachu, ale také je živeno některými politiky, kteří strach podněcují a chtějí na tom strachu získat nějaké politické body.

Jsou to konkrétní lidé nebo všichni politici?

Nemyslím si, že všichni politici. Jak jsme si mohli všimnout ve čtvrtek (21. 11., pozn. red.), zástupci čtyř demokratických parlamentních stran přišli na náš brífink. Určitě to nejsou všichni politici, ale třeba SPD na tom staví vyloženě svůj politický program. ČSSD se bohužel veze na tom strachu, který tady byl vytvořený už rétorikou pana ministra Chovance. A ANO bude vždycky pracovat tak, jak mu PR tým poradí, jaká nálada je zrovna ve společnosti. V roce 2015 nám tady pan premiér do veřejného éteru vykřikoval, jak je to super, že přijdou migranti a jak naše podniky budou mít nové zaměstnance. A za půl roku absolutně změnil názor, protože mu někdo poradil, že touhletou rétorikou může ztratit nějaké procento.

Vy jste zmínil ČSSD, ministr vnitra Jan Hamáček ze sociální demokracie řekl České televizi: „Problém, o kterém hovořím, se rozhodně netýká syrských sirotků ve věku do 10 let, typický nezletilý bez doprovodu na řecké straně je chlapec ve věku 15 plus, velmi pravděpodobně ze dvou třetin občan Afghánistánu nebo Pákistánu.” Má pravdu?

Ještě řekl, že to jsou děti, které nemají nárok na mezinárodní ochranu, to tam dodal. Pravdu má částečně, a to v tom, že rozhodně dětí 15 a plus je v táborech opravdu většina. Ta data jsou jasná. Ale není to tak, že tam nejsou děti mladší. My jsme přivezli loni už jeden konkrétní seznam dětí panu Hamáčkovi, byl to seznam 14 dětí, všechny byly pod 12 let. Všechny děti byly prokazatelně sirotky, neměly ani jednoho rodiče, a prokazatelně o ně nejevil zájem širší okruh rodiny. Byly tam i dvě syrské, 6letý chlapec a 8letá holčička.

Nelze separovat děti na základě národnosti

A na čem to tehdy ztroskotalo?

Panu Hamáčkovi vadilo, že tam nejsou jenom syrské děti. Byl tam chlapeček z Konga, byl tam chlapeček z Palestiny, byly tam nějaké afghánské děti. My jsme se mu snažili vysvětlit, a i řecká strana tak vlastně reagovala, že nelze separovat ty děti na základě národností. Jestli si pan Hamáček myslí, že přijede do každého zařízení a vyzobe si jenom syrské děti pod 10 let, tak je to z mého pohledu nedůstojné, je to z mého pohledu absurdní. Navíc to odporuje mezinárodnímu právu. Co se týče těch větších dětí, tak Česká republika by samozřejmě měla i na to, je přijmout. Je tady samozřejmě nějaké riziko, že některé ty starší děti by mohly odejít dál do západní Evropy…

Ta integrace bude taky složitější, ne?

Bude složitější, ale nebude nemožná. Neboť jak říkám, je tady zkušenost, jsou tady i 17letí Afghánci v České republice, kteří tady fungují, integrovali se. Ale musel by se udělat dobrý výběr, muselo by se vysvětlit těm dětem, co je Česká republika.

Muselo by se ale taky vysvětlit potenciálním budoucím pěstounům: Tady přichází 17letý chlapec z Afghánistánu. Podle vás jsou ty rodiny ochotné přijmout i takovéto starší děti?

Podle mých informací, chce většina těch rodin přijmout menší děti. A je to i logické. Do rodiny, kde už mají dítě, nemá přijít dítě starší než ono. Ale zase u starších dětí by nemuselo jít o pěstounskou, ale mohlo by jít o hostitelskou péči. To znamená, že by ty děti tady dostaly studium, bezpečí, perspektivu, což je v zájmu naší bezpečnosti. Pokud budou v Řecku vyrůstat v těchto podmínkách, tak nás to ohrožuje.

Vy jste o tomhle tématu jednal taky s premiérem Andrejem Babišem z hnutí ANO. Jak to vypadá, když řidič kamionu jedná s premiérem?

Tak jako v tu chvíli nepřemýšlím, v jaké jsem profesi, nebo jaký je společenský rozdíl.

Fakt ne? Fakt vás vůbec nenapadlo: Jak jsem se tady ocitnul?

No tak to mě samozřejmě napadlo v určité chvíli toho jednání. Protože to jednání bylo dlouhé. Člověk si v rychlosti zrekapituluje život a řekne si, kam to dospělo. Ale soustředil jsem se na to jednání. Byla to obrovská zkušenost a zjistil jsem, že to, co se řekne za zavřenými dveřmi bez novinářů a bez médií, že vlastně nemusí vždy platit. A když se vyjde ven, říká se něco jiného. Platí to i u tak vrcholných politiků, což je pro mě obrovské zklamání. Osobní.

Řekl byste, že jsou všechny regiony Česka stejně připravené na to přijmout nějaký malý počet dětských uprchlíků? Nebo ten rozdíl mezi Prahou a malou obcí dejme tomu na severu Moravy je podstatný?

Nevím, jestli je podstatný, ale rozdíl v tom je. Samozřejmě v Praze nebo v těch bohatších regionech je ten zájem větší, naopak ty regiony, kde je vysoká nezaměstnanost, tam je to slabší. A je to logické, není se čemu divit.

Nečekalo by tam takové děti vyloučení? Už právě jen proto, že by tam všude byly na první pohled vidět?

Ano. Samozřejmě přemýšlíme i o tom, že v Praze jsou lidé z jiných kultur, je to jiné než někde na malém městě v severní Moravě. Mohlo by tam čelit nějaké xenofobii, ale zase já si myslím, že to je právě o osobní zkušenosti. Většina těch lidí, když se s těmi lidmi sejde, když s nimi mluví, tak najednou zjistí, že to jsou normální lidé…

Nevraživost opadne?

Ve většině případů rozhodně jo. Pokud ten člověk je schopen toho dialogu, je schopen té osobní zkušenosti, tak je to nejlepší cesta, jak bořit předsudky. Ale vždycky zůstanou nějací extremisté, kteří tady budou vykřikovat Čechy Čechům.

Osobní zkušenost chybí a z toho pramení strach

Oni to nejsou jenom extremisté, podle jedné studie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně nechce mít 58 % dotázaných Čechů za souseda muslima. 58 procent – to přece nejsou jenom extremisté?

To ne, ale zase to nejsou lidé, kteří takhle extrémně vykřikují nebo jsou schopní jako nějakého násilí. Je potřeba rozlišovat, mít nějaký názor a projevovat násilí, to je přece diametrální rozdíl. Je potřeba si uvědomit, jak je česká společnost dneska stavěná. 40 let jsme žili v izolaci, v Československu dřív byla velká německá menšina, byli tady Maďaři atd. To všechno odpadlo, takže česká společnost je nějakým způsobem hodně uzavřená. Když pominu Prahu, je to hodně jednobarevné. Ta osobní zkušenost chybí a z toho pramení strach, z toho pramení ty obavy. Útoky, které byly v Evropě, si lidé samozřejmě spojili s islámem obecně, že to je hrozba, takže rozumím tomu výsledku.

Vy jste pro Českou televizi, pro pořad 168 hodin řekl: „Jsem hluboce přesvědčený, že pokud by padlo politické rozhodnutí, že děti přijmeme, tak se určitě zvedne velká vlna dalších zájemců.” Podle čeho tak soudíte?

Když to téma rezonovalo před rokem, takzvaná kauza 50 syrských sirotků, tak se nám hlásili lidé, hlásily se nám organizace, které chtěly pomoct, hlásili se nám dobrovolníci. Pak to téma trošku odpadlo, my když jsme se s těmi rodinami bavili, tak spousta rodin si už mezitím vzalo třeba jiné dítě a nebo prostě…

Takže u 200 rodin to nekončí?

Určitě to nekončí. Já myslím, že by to bylo jasné, kdyby to (rozhodnutí děti přijmout, pozn. red.) padlo, tak se zvedne nejenom zájem o ty děti, ale zvedne se zájem o pomoc těm dětem. Dřív hodně zaznívalo: Vemte si je domů. Dneska, když ty rodiny tady jsou a část společnosti chce pomoct, tak se zase v éteru objevuje, proč si ty rodiny neberou české dítě. A spojují tady vlastně něco, co spojovat nelze, protože v Česku je více zájemců o děti v ústavech, než je právně volných dětí. Ty data jsou jasná a je potřeba rozlišovat adopci, je potřeba rozlišovat pěstounskou péči. Notabene děti v českých ústavech nejsou ohroženy přímo na životě nebo na zdraví.

Doporučené