Článek
V Česku se toho v létě děje docela dost, ale dvěma akcím se podařilo proniknout nejen do kulturního, ale i společenského mainstreamu. Jistěže víte, o čem píšu: o filmovém festivalu v Karlových Varech a hudebních Colours v Ostravě.
Jsou to události, kde patří k dobrému tónu se takzvaně ukázat a kam se z Prahy jezdí, protože je to „trendy“. Navzdory tomuto snobismu ale jde v obou případech o mimořádně kvalitní a zajímavé akce, které lákají i běžné návštěvníky a které se mohou pochlubit skvělým programem.
Oba festivaly jsou letos ve znamení loučení: Vary se uplakaně a zároveň v hezkém stylu loučily s Jiřím Bartoškou, který na jaře zemřel a který v devadesátých letech „předělal“ festival do dnešní úspěšné podoby.
A Colours of Ostrava, které se konají tento týden, se rozloučí se Zlatou Holušovou. Ta z vedení festivalu odchází, protože se chce věnovat svým novým projektům na Srí Lance, což je samo o sobě pozoruhodné životní rozhodnutí , a podle všeho předává festival tak, aby pokračoval v trajektorii, kterou sama poslední dvě dekády tvořila.
Holušové i Bartoškovi se povedl zázrak, byť trochu jiného druhu. Bartoška to měl možná těžší, protože převzal akci s nevalnou pověstí a navíc s mnoha omezeními danými festivalovou a filmovou branží. Ale zároveň byl celebritou a slavným hercem, který měl otevřené dveře k potenciálním sponzorům a který to s lidmi s penězi i s politickou mocí perfektně uměl. Bartoška „věděl, kudy běží zajíc“, jak se dnes moderně říká, a myslím to obdivně, ne pejorativně.
Více k tématu najdete zde:
Holušová budovala akci na zelené louce, v kulturně „vyhladovělé“ Ostravě, která měla v devadesátých letech pověst města, kde se dobře „paří“, ale to bylo tak všechno. Takže celkem logicky mají Colours kořeny na slavné Stodolní, která je dnes už jen matným stínem svých rozjařených devadesátých let, a až postupně se přesunuly do své nynější lokality v industriálních Dolních Vítkovicích.
Tento přesun v roce 2012 nebyl jen logistickým krokem, ale geniálním rozhodnutím. Holušová viděla, že bývalé hutě a vysoké pece nejsou jen dekoračním pozadím, ale součástí příběhu. Místo, kde se místo oceli začaly „tavit“ kulturní styly. Není to jen poetická licence (nebo spíš laciná metafora), je to hluboce symbolické propojení industriální minulosti s kulturní vizí.
Holušová nevymazala historii, ale přepsala ji. Z města, které bylo synonymem pro těžký průmysl a ekologickou zátěž, udělala destinaci, kam se jezdí za hudbou, dnes i za myšlenkami, prostě za zážitky. To je výkon, který přesahuje pouhou organizaci hudebního festivalu.
Podařilo se jí něco nevídaného: Vytvořit akci, která se z nuly stala nejprestižnějším hudebním festivalem v Česku, možná i v širším okolí. Bylo by nošením dříví do lesa psát seznamy interpretů, kteří zde vystoupili – od Nicka Cavea přes Björk po Stinga – a znovu popisovat všechny ty historky hudebních a později i intelektuálních celebrit, které se „zničehonic“ objevily v Ostravě.
Nebylo to „zničehonic“. Zlata Holušová je příkladem člověka, kterých má Česko – a nejen Česko – hrozně málo. Člověka, který z ničeho vytvoří NĚCO. Co by bez ní prostě nebylo. Uvědomme si: Takových lidí je opravdu zoufale málo.
Většina z nás více či méně úspěšně nějak plní roli, kterou pro nás život připravil. Pak jsou ale lidé, kteří vytvoří něco, co by bez nich neexistovalo. Takovým člověkem je Zlata Holušová.
Je typicky českou vlastností, že když něco takového vznikne, bereme to okamžitě jako samozřejmost. A nejen to – zároveň na tom ve stejném momentě začneme vidět chyby. Jeden rok nám vadí, že nepřijela slíbená hvězda, další rok se divíme, jak mohli být organizátoři nepřipraveni na přívaly deště, a když se zrovna v programu všechno povede, vyčítáme zakladatelce festivalu drahé buřty nebo bramboráky.
Tuhle schopnost promptně „sejmout“ každý úspěch u nás doma ve střední Evropě dobře známe. Jako by nám bylo trapné přiznat, že něco obdivujeme. Jako by bylo společensky nepřijatelné říct: „Tohle je skvělé a jsem rád, že to existuje.“ Colours to vždycky hezky ukazovaly a zároveň proplouvaly potížemi i kritikou víc než elegantně. Včetně covidové pohromy v letech 2020 a 2021.
A vždycky to byla práce Holušové. Párkrát jsme se setkali osobně, dělal jsem s ní před lety rozhovor pro Hospodářské noviny a vím, že umí být okouzlující, ale taky protivná a nepříjemná. Je to výsada výjimečných lidí, že si tuhle pověst můžou dovolit, protože po nich zůstává něco unikátního.
Nejsem insider, netuším vůbec nic o tom, jak probíhá předání festivalu novému šéfovi. Tím bude Filip Košťálek, dlouholetý spolupracovník Holušové, takže vše nasvědčuje tomu, že by Colours neměly čekat změny či otřesy, ale kontinuita. To ale neznamená, že to nové vedení nebude mít těžké.
Najít si nástupce a předat mu dobře rozjetou instituci či akci tak, aby se nestala pomníkem svého zakladatele a zároveň ji nezničily pokusy o změnu pro změnu, je „vysokou školou“ managementu. Máloco je tak těžké. A pokud se to Colours podaří, bude si Holušová – ať už na Srí Lance, nebo kdekoli jinde – moci říct, že se jí povedla „čistá práce“.
Budeme festivalu držet palce. Ale jedno platí tak jako tak: Lidé jako Zlata Holušová jsou velmi, velmi ohroženým druhem, kterého se obecně – a v Česku možná ještě víc – nedostává. Ti, kteří mají vizi a odvahu ji realizovat.
Děkujeme.
