Sting je velikán naší doby, říká kytarista. Přijedou spolu na Colours

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pětašedesátiletý Brit narozený v Argentině vymyslel některé z nejznámějších melodií, které s populárním zpěvákem, basistou a autorem hitů Fragile nebo Englishman in New York Stingem zahrají na letošním ročníku Colours of Ostrava. Festival se uskuteční od 16. do 19. července v Dolní oblasti Vítkovic.

Dvojice spolupracuje od alba The Soul Cages z roku 1991, vytvořeného poté, co frontmanovi v jediném roce zemřeli oba rodiče. Ještě dlouho poté se ale Millerovy nápady objevovaly nejdříve na Stingových deskách. Dnes už to neplatí. Například skladby Étude a Valium nejprve sólově natočil Dominic Miller. Po letech k nim Sting připsal text a pod názvy Harmony Road, respektive The Bells of St. Thomas, je zařadil na své poslední album. „Když skládám, myslím jen na melodii. Nikdy si dopředu neřeknu: Tahle píseň bude pro Stinga, kdežto tuhle hodlám hrát jen se svou kapelou,“ komentuje to Dominic Miller v rozhovoru pro server Seznam Zprávy.

V hotelu na pražské Malé Straně popisuje, čím se od běžné pop-music liší jeho a Stingovy skladby. Ty nejlepší kromě slok a refrénů obsahují samostatnou část předcházející refrénu, pak třeba bridž neboli můstek, později může následovat změna tóniny. Hudba a text se celou dobu vyvíjejí a budují napětí, které často uvolní až závěrečná coda. Posluchač pak má pocit, že na několikaminutové ploše něco prožil. „Každou píseň si představuji jako krátký příběh, i když neobsahuje slova. Základem je silná melodie,“ říká Miller.

Ten už v 90. letech minulého století zahájil sólovou kariéru a pravidelně se do Česka vrací také s vlastní kapelou. Naposledy minulý týden vystoupil na brněnském Jazzfestu a také v klánovickém kulturním centru Beseda. Tam celý večer Dominic Miller seděl na židli jako klasický kytarista s nohou přehozenou přes nohu. Zatímco hrál na bílou akustickou kytaru, kterou mu vyrobil japonský konstruktér Kazuo Yairi, neustále se usmíval na trojici spoluhráčů.

V intimním prostředí pro zhruba 120 diváků působil uvolněněji, než když se Stingem koncertuje ve sportovních halách pro desítky tisíc lidí. A skutečně prý existují situace, kdy i špičkovému instrumentalistovi víc vyhovuje hrát vsedě. Například svůj možná největší hit Shape of My Heart vymyslel na akustickou kytaru s vykrojeným tělem, kde ústřední melodii mohl hrát ve vyšší poloze. Když teď tutéž píseň uvádí naživo se Stingem vestoje, vždy trochu zápasí s jedním prstokladem. „Pořád mi dělá obtíže,“ přiznal předloni v youtubovém interview.

Shape of My Heart, kterou patrně zahraje také v Ostravě, pochází z roku 1993. Znovu se stala populární poté, co ústřední motiv před několika lety vysamploval americký raper Juice Wrld do tracku Lucid Dreams, který má jen na serveru YouTube přes miliardu zhlédnutí. Od té doby vzrostl zájem také o předlohu.

Odpověď na to, proč se právě akustická balada s výrazným sestupným motivem stala hitem, Dominic Miller nezná. Radí ale nepodceňovat efekt drobností, jako že se v tomto případě melodie vždy ozve o milisekundu dříve než basový tón. „Obecně se snažíme se Stingem hudebně překvapovat. Někdy stačí maličkost, zkusit neobvyklou harmonickou posloupnost, podbarvit durovou melodii mollovým akordem nebo zvolit méně častou akordovou sazbu,“ vypočítává Miller muzikantské postupy.

Na Colours je se Stingem doprovodí jen bubeník Chris Maas. V triu budou mít podobně úsporný zvuk, jako když zpěvák v 80. letech minulého století účinkoval se svou nejznámější kapelou The Police. „Neřekl bych ale, že vystupovat jen ve třech je fyzicky namáhavější. V některých písních toho teď paradoxně hraji méně, než když jsme jezdili v šestičlenné sestavě. Poslední dobou jsme se Stingem dost zjednodušovali aranžmá a hledali, jak s minimem prostředků říct co nejvíc. Někdy ani nemusíte zahrát celý akord, stačí dva tóny,“ ilustruje Miller.

Na koncertech se Stingem celý večer užívá jedinou kytaru, obyčejného elektrického Fender Stratocastera, na kterého hraje nejčastěji trsátkem. „Nepotřebuji žádné extra efekty. Opravdu důležitý je pro mě jen pedál na ovládání hlasitosti, kompresor a pár základních krabiček typu distortion nebo tremolo,“ vyjmenovává Miller. Dokonce ani na Shape of My Heart si dnes prý nenechává donést akustickou kytaru. A prakticky nic nepouštějí z playbacku.

Poslední roky se Stingem účinkovali v pražské O2 areně nebo naposledy loni v plzeňském amfiteátru Lochotín. Ani v jednom případě to nebyla show pracující s pyrotechnikou, světly nebo kouřem. „Samozřejmě používáme velkoplošné obrazovky, ale důraz klademe na hudbu. Myslím, že nepotřebuje nadstavbu. Jasně, mluvím o svém šéfovi, ale jsem opravdu hluboce přesvědčený, že Sting je hudební velikán naší doby,“ konstatuje Miller.

V Lochotíně uvedli 22 skladeb, polovinu z repertoáru The Police. Jejich nejznámější hity jako Roxanne, Every Breath You Take nebo Message in a Bottle patrně nebudou chybět ani na Colours, přesto podle Millera diváky čeká jiný zážitek. „Když jsme u vás před rokem byli naposledy, sotva jsme zahájili turné a trochu jsme tápali. Od té doby se to celé strašně posunulo, i naše vzájemná souhra s bubeníkem,“ chválí o generaci mladšího Chrise Maase, který do sestavy nastoupil loni.

Maas dříve hrál třeba se skupinou Mumford and Sons a je rockovější než Stingovi dřívější doprovázeči Vinnie Colaiuta nebo Manu Katché. „Ve sportovních halách nebo na festivalech potřebujete někoho, kdo má drajv a neustále tu hudbu tlačí dopředu,“ vysvětluje kytarista a pochvaluje si, když jedna píseň na koncertě okamžitě navazuje na druhou. Publikum pak nemá čas vydechnout.

S výjimkou jediné nové skladby I Wrote Your Name (Upon My Heart), kterou zařadili také na právě vycházející koncertní záznam Sting 3.0 Live, momentálně naživo nehrají prakticky nic z posledních dvou dekád. Dokonce ani jeden song z poslední studiové nahrávky The Bridge vydané roku 2021. Podle kytaristy to není třeba. „Něco jiného to bylo v 90. letech, kdy jste na turné propagovali nová alba, a tak jste hráli písně z The Soul Cages, Ten Summoner’s Tales nebo Mercury Falling,“ zmiňuje tři jejich nejzásadnější desky. „Dnes ale spíše propagujeme Stingovu kariéru, a tak hráváme best of. Nemá fixní tvar. Nazkoušeli jsme asi 55 písní a postupně jsme vybrali ty, které nám přijdou nejvhodnější. Podobně postupuji se svou kapelou,“ srovnává Dominic Miller.

Toho v klánovické Besedě doprovodili baskytarista Nicolas Fiszman, bubeník Ziv Ravitz a klávesista Mike Lindup. Největší divácký ohlas měla trojice Stingových hitů Fragile, Shape of My Heart a Seven Days, které jako host přišel zazpíval Dan Bárta. A zvlášť hlasitě lidé reagovali na coververze, například The Winner Takes It all z repertoáru skupiny ABBA.

Úpravu této písně pro sólovou kytaru zařadil Dominic Miller do své již druhé knihy not, kterou také v Klánovicích po koncertu prodával. Svým způsobem tak uzavírá kruh. Do svých 11 let žil v Argentině, kde vyrůstal obklopen hudbou žánrů jako tango nebo bossa-nova. Dospíval v USA, nakonec vystudoval londýnskou Guildhall School of Music. Právě v anglické metropoli pak zkraje 80. let minulého století začínal hraním coververzí s místní kapelou, než se etabloval coby studiový hudebník. Poprvé na sebe upozornil účinkováním na albu But Seriously zpěváka Phila Collinse z roku 1989. A pak už si ho vyhlédl Sting.

Teď se Dominic Miller ke coververzím oklikou vrací, když je rozepisuje do not. Tomu se věnoval i během volného dne v Praze. Na turné by prý stejně žádné nové písně nesložil, v cizím prostředí nemívá dost inspirace. „Rozhodl jsem se ale vydat další knihu not a tentokrát to budou výhradně aranžmá písní Beatles pro kytaru. Jednak chci něco udělat pro komunitu kytaristů, abych se odvděčil za její zájem. Jednak se tím sám učím,“ vysvětluje, že často až dekonstruováním cizích kompozic pochopí, proč jsou tak dobré. „Přihodilo se mi to už se skladbami Eltona Johna, Stevieho Wondera, Cata Stevense a totéž zažívám s Beatles. A to všechno pak zase inspiruje mě k psaní mé vlastní hudby.“ Která se dříve či později může objevit na nějaké příští Stingově desce.