Článek
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi
Vždycky, když už se zdá, že se prezident Zeman přece jen rozhodl pro poklidný odchod z úřadu i politiky, zjistíme, že to v žádném případě nemá v plánu.
A i když se podařilo Zemana během posledního roku – přesně od vrbětické kauzy – fakticky izolovat od významnějšího vlivu na českou politiku, pořád ještě dělá, co může. Protože může. A může toho čím dál méně.
Milost pro Miloše Baláka ovšem není v zásadě víc než taková drobná přikrádačka. A vlastně to musí Zemana jen urážet. Ještě před rokem mohl prezident doufat, že v tuhle dobu si bude pohrávat se složením vlády, která bude závislá na jeho intrikách a která třeba splní jeho velký sen (nebo spíš úkol) a přece jen nějak svěří dostavbu Dukovan přátelům z Rosatomu. To se už nikdy nestane a vlastně je jen problém Martina Nejedlého, jak si to v Moskvě zodpoví.
Dnes, necelý rok před koncem mandátu, už se prezident zmůže jen na to, že jeden zloděj dostane milost, nejspíš, aby dodržel zákony mlčení. V některých organizacích jsou takové principy běžné, obvykle se jim ale říká „mafie“, a ne úřad nejvyššího ústavního činitele. Jednu podobnost ovšem najít můžeme. Nejrůznějšími mafiemi i Kanceláří prezidenta republiky se intenzivně zabývají bezpečnostní složky země.
Prezidentství Miloše Zemana se jistě stane předmětem velmi důkladného hodnocení – od historického po justiční. Jeden z odkazů jeho let strávených v lánské oboře bude ale mimořádně deprimující. Vedle otevřené spolupráce s cizí nepřátelskou velmocí, která ale stejně skončila fiaskem, se prezidentovi nejvíc dařilo v jeho neutuchajícím úsilí maximálně rozvrátit důvěru Čechů v právní stát a demokratické instituce. Nebyl jediný, ale rozhodně se nejvíc snažil.
O jednotlivých milostech Václava Havla i Václava Klause se možná dalo dlouze diskutovat, byl to ale až Zeman, kdo tenhle vcelku užitečný institut určený k napravování až příliš tvrdých rozhodnutí nemilosrdné justice proměnil v součást volební kampaně (svoboda pro vraha Kajínka v roce 2017) nebo přímo v symbol klientelismu.
Část veřejnosti – samozřejmě ta, která už 20 let čeká na dalšího „svého“ prezidenta, protože si málo vážila v podstatě uměřeného prezidentství Václava Klause – jako by už ani nevěřila, že se do nejvyššího úřadu v zemi, zvlášť v přímé volbě, může dostat někdo, za koho se nebude denně stydět a kdo ji nebude s gustem denně urážet a ponižovat.
A proto je čas na jednu zprávu, která přináší naději. Už jste na to zapomněli, ale prezidentem se může nakonec i v Česku stát docela obyčejný chlapík či žena, kteří výkon funkce zvládnou docela civilně, bez té nekonečně trapné vekslácko-křupanské pompy, kterou už devět let sledujeme.
Někdo, kdo Hrad nepromění v nepřístupnou vojenskou základnu, kdo se nebude bát vyrazit mezi lidi, třeba se někdy i projede vlakem či metrem, kdo bude ctít Ústavu a za svůj hlavní úkol v parlamentní demokracii bude považovat uhlazování konfliktů, nikoliv jejich neustálé provokování.
Někdo, kdo bude chápat, že prezident má podporovat to lepší v lidech a inspirovat, což se projeví třeba každý rok v říjnu při udělování státních vyznamenání. Někdo, kdo nebude túrovat každodenní drobný rasismus, xenofobii a předsudky, ale dokáže se jim postavit i za cenu, že bude riskovat dočasnou ztrátu popularity.
Nemám teď na mysli nikoho konkrétního z tvořícího se startovního pole prezidentských kandidátů. Ale taky si nemyslím, že by takového výkonu nebyl nikdo z nich schopen.
Příští prezidentské volby mají jednu výhodu. Téměř jistě se v nich nepodaří zvolit nikoho horšího, než je Miloš Zeman. Ano, myslím si, že i Andrej Babiš by byl nakonec o něco důstojnější prezident, který by většinu času strávil cestováním po světě s paní Monikou po boku.
Ale taky vůbec není vyloučeno, že se čtvrtým českým prezidentem či prezidentkou může stát někdo z „druhé strany“ – dvoukolový většinový systém to může klidně zařídit, záleží nakonec na každém hlasu a momentální náladě v zemi.
Myslel si někdo ještě rok před slovenskými prezidentskými volbami v roce 2019, že se vítězkou stane Zuzana Čaputová? Anebo, abychom se drželi při zemi, proč by Česko nemohlo mít hlavu státu jako sousední Rakousko, kde dokázal v přímé volbě zvítězit bývalý předseda strany Zelených a rozvážný strážce Ústavy Alexander Van der Bellen?
Chápu skepsi, která teď zahalila část Česka. A upřímně řečeno, pro politického satirika je obyčejný, nudný a zodpovědný prezident noční můrou. Zemi by ale někdo takový prospěl – a třeba by dokázal, že i běžná prezidentská milost může být udělena citlivě a správně. Zdá se mi to jako lepší postup, než teď horečně přemýšlet, jak překopat celou Ústavu jen proto, že se ji jeden odcházející politik rozhodl zničit – a stejně se mu to nepovedlo.
