Článek
Čas je vzácný. Čas kohokoli z nás, i čas ústavních činitelů. Kvůli tomu si ho rádi plánujeme, začátkem prázdnin ještě víc než jindy.
Takže asi každý by například rád věděl, jestli po prodlouženém svátečním víkendu bude muset do práce, protože má mít večerní službu, anebo bude moct ze zápraží pozorovat západ slunce na Podřipsku.
Čas je vzácný. Ústavnímu činiteli číslo 1 se běžně plánuje dlouho dopředu. Informace, jestli si má na 7. a 8. července dát do kalendáře summit NATO v Ankaře, anebo může zůstat na chalupě a sekat trávu, ale stále není k dispozici. Prezidentu republiky, ani nikomu jinému. Konečně ji sdělit není jen v zájmu diáře Petra Pavla, ale hlavně v zájmu státu.
Domluvit se, kdo chce kdy, kam a s kým jet, to obvykle zvládnou i početnější rodiny nebo party kamarádů. Tady ovšem nejsme ani mezi příbuznými, ani mezi přáteli, ale v komunitě politiků zodpovědných za Českou republiku. Pracují, neřeší dovolenou. Z plánování společně tráveného času se tak stal nadlidský úkol, složitý strategický rébus, prestižní závod.
Pře začíná být nejen ke škodě státnímu zájmu, ale také trapná. A pomyslný míč - klidně takový ten plážový - je na straně vlády. Ta zodpovídá za zahraniční politiku i její „produkční obsluhu“ prostřednictvím ministerstva zahraničí. To jsou letadla, akreditace, diplomatický a rádcovský servis, a tak dále.
Úmysl prezidenta cestovat do Ankary není žádný kapric. Podle Ústavy zastupuje stát navenek. Vládní podpis u zastupování potřebuje, kdyby dělal nějaké rozhodnutí, ale k něčemu takovému se nechystá. Za zahraniční politiku odpovídá vláda a Petr Pavel řekl, že by na summit jel s ní a respektoval tam její mandát. Tak kde je problém? Proč se sága Ankara změnila v naši starou dobrou nastavovanou kaši?
Pavel má počkat ještě dalších čtrnáct dní. V pondělí se poprvé vydal na schůzi vlády, strávil tam plus minus čtvrt hodiny čistého vzácného času a zopakoval, že chce do Turecka. Letenky nedostal, nic nového se zřejmě nedozvěděl. Vláda otálí. „22. června rozhodne ve sboru,“ odpověděl její premiér dvakrát po sobě na přímý dotaz, jestli si myslí, že by prezident měl republiku na vrcholné mezinárodně-bezpečnostní akci reprezentovat.
„Rozhodnutí ve sboru“ je sice předepsané Ústavou, ale Andrej Babiš ho cituje - chcete-li, schovává se za něj - naprosto výjimečně. Jindy je suverénní. Vládní alfa-samec. Tentokrát zjevně natahuje čas a také hledá východisko, které by uspokojilo Motoristy sobě. Vládní frakci, která si z vetování Petra Pavla udělala aktuální politický program.
Babiš ale pochopitelně nechce věci nechat zajít tak daleko, aby se mu Motoristé poroučeli a vláda mohla přijít o parlamentní většinu. Zároveň nechce působit jako ten, kdo místo šéfování jen přejal drsné způsoby Petra Macinky. A nechce, respektive nemůže si dovolit vyrazit na válečnou stezku s Hradem. Babiš Pavla dlouhodobě potřebuje a ví, že říct jen „sorry, letenky nedáme“ pro něj není dobré řešení.
Do 22. června může prezident republiky pilovat koncept kompetenční žaloby, kterou by určitě podpořil i svou účastí na schůzi vlády. Jako důkazem své dobré vůle k domluvě. I proto tam šel.
Kompetenční při by Pavel opřel o tvrzení, že mu vláda brání ve výkonu pravomocí podle článku 63 Ústavy. Bez vládních letenek do Ankary nepojede, není turista. Že by je ale stihl ještě do července „vysoudit“, nevypadá pravděpodobně.
Ano, takhle složitě se vypravují do Turecka ústavní činitelé, kteří se nejsou schopni dohodnout - ani když ten nejvyšší na takovou domluvu dlouho silně naléhá.
Tahle otázka je samozřejmě jen teoretická a nemá věrohodnou odpověď, ale přesto ji můžeme zkusmo položit: Vypadal by spor mezi vládou a Hradem stejně, kdyby alespoň jedním z jeho aktérů byla žena? Změnilo by to faktor prestiže?
