Článek
Vlastně je dost příznačné, že zatím poslední kapitola sporu mezi vládou a prezidentem byla napsána zrovna v den, kdy se slaví výročí konce druhé světové války.
Všichni klíčoví političtí činitelé pronášejí během pátku státotvorné projevy o důležitosti odkazu nejstrašnějšího konfliktu v lidských dějinách a zhoršené bezpečnostní situaci, která nás nutí k úvahám nad riziky opakování podobné katastrofy. A v týž den předseda vlády a prezident republiky velmi názorně předvedou, že nejsou – ani v atmosféře piety za oběti druhé světové války – schopni vyřešit banální politický spor o účast hlavy státu na červencovém summitu NATO.
„Skutečná síla státníků se nepozná podle toho, jak dlouho dokážou vést válku, ale podle toho, jestli dokážou najít odvahu ji ukončit,“ napsal Andrej Babiš moudře na svých sociálních sítích v pátek ráno. Tak v případě „války“ mezi ním a Petrem Pavlem ani jeden z aktérů „sílu státníků“ zatím neukázal.
Shodou okolností bylo Babišovo moudro publikováno na síti X 25 minut předtím, než měl premiér dorazit na Pražský hrad za Petrem Pavlem. Tam nakonec (zřejmě bez předchozí omluvy) přišel bezmála o čtvrt hodiny později, což prezidentovi vysvětlil slovy: „No tak nějak to nevyšlo.“ To by byla nevychovaná odpověď i při příchodu do hospody za kamarády, natož na Pražský hrad za hlavou státu.
Abychom ale byli spravedliví, Babišův pohrdavý přístup nebyl bez příčiny. V předvečer schůzky vydal Deník N rozhovor s prezidentem, kde Pavel dost nevybíravě, předem a veřejně vymezil svou vyjednávací pozici, představu o výsledku jednání i kroky, které by provedl, kdyby nedopadlo podle jeho představ. Nastínil uspořádání, v němž by se on sám zúčastnil neformálního jednání v předvečer hlavního jednacího dne summitu, kde by pro změnu vystoupil se svou řečí premiér.
„Myslím si, že rozhodnutí bude muset přijít velice brzo. (…) Já bych byl rád, abychom ho zítra oznámili společně s premiérem,“ řekl prezident Deníku N. A pokračoval: „Mým cílem je, aby to takto zítra zaznělo, protože si nemyslím, že by bylo dobře, abychom o další týdny, možná měsíce prodlužovali dohadování, kdo má v této hře navrch.“
A navrch, kdyby to snad nevyšlo, přidal pohrůžku, kterou dosud pouštěl do éteru jen přes své poradce: „Budu muset použít nástroj, který je z mého pohledu hraniční, a to je ústavní žaloba pro systematické omezování fungování prezidenta, tedy vlastně pro systematické bránění ve výkonu jeho ústavních pravomocí. A já si nemyslím, že by Andrej Babiš chtěl tak daleko dojít.“
Ani tohle se ve slušné společnosti nedělá. Podobná palebná příprava v předvečer bitvy může dávat smysl ve válečném konfliktu, který má být vyřešen silou, ale v politickém či diplomatickém jednání je kontraproduktivní. Jestli se Babiš rozhodl, že ušetří čtvrthodinu, aby nemusel znovu poslouchat to, co už si přečetl v Deníku N, a radši zalije v Průhonicích kytky, nelze se mu úplně divit.
Zároveň ale platí, že řešení sporu má v rukou premiér. Prvotní příčinou konfliktu není ani Pavel, ani Babiš, ale uražené ego ministra zahraničí Petra Macinky, který „spálil mosty“ a s prezidentem už není z pozice šéfa diplomacie schopen komunikovat jinak než vysíláním urážek nejrůznějšími kanály.
Snahu o vyjednání smíru Macinka přehodil na Babiše. Premiér z toho asi není přímo nadšený, ale zjevně mu to nevadí natolik, aby se proti Macinkovi jakkoli ohradil a riskoval jiskření uvnitř koalice.
A tak se Babiš i Pavel za Macinkova pobaveného přihlížení plácají ve sporu, v němž dávno nejde o věc nebo vyšší zájem, ale o značkování vlastního teritoria. To ještě může dopadnout dobře pro Andreje Babiše nebo pro Petra Pavla. Po pátečním fiasku už to ale nemůže dopadnout dobře pro republiku.
