Článek
Premiér Andrej Babiš (ANO) odmítl další schůzky s Petrem Pavlem k zahraniční politice státu s dovětkem, že „pohled vlády a prezidenta na zahraniční politiku se liší“, a zmínil, že „na schůzky by neměl čas“.
Nahlédnuto psychologickou optikou nám tato aktuální pozice ministerského předsedy otevírá cestu do nepěkné budoucnosti. Jak již dávno vědí odborníci na lidskou duši, omezení komunikace mezi partnery, byť v našem případě politickými, vede ke špatným koncům.
Promluvme si o těch nejzásadnějších.
- Jestliže se snaha jednoho z partnerů soustavně rozbíjí o mlčenlivá skaliska protějšku, vede to k frustraci a pocitu, že na jeho názorech, pocitech, potížích vůbec nezáleží. A následně k zaujetí patřičné (o)pozice. Tedy k situaci, kdy už spolu partneři, v našem případě premiér s prezidentem, nejsou schopni komunikovat.
- Když spolu lidé nemluví, začnou si velmi často věci domýšlet. Aniž by to tak nutně muselo být, nabudou dojmu, že se je partner, v našem případě Babiš nebo Pavel, svým libovolným vystoupením pokusil potupit, urazit, ačkoliv pro to v realitě neexistuje důkaz. Taková nedorozumění ústí v nejistotu ohledně motivace druhého, která je pro mezilidské vztahy zkázonosná.
- Při nekomunikaci nezbytně postupně sílí pocit zmaru. Není-li možné si o zásadních tématech otevřeně pohovořit, nevyřčené výčitky a zklamání nezmizí. Jen se ukládají do podvědomí a někdy pak vybuchnou v tu nejméně vhodnou chvíli.
- Jestliže nedochází k elementárně otevřené debatě, vede to k odcizení, k přerušení kontaktu. V horších případech vše směřuje k nenávisti vyprovokované pocitem méněcennosti.
Naše země se nenachází v situaci - vnitropolitické ani globální -, kdy by bylo únosné, aby se spolu dva vrcholní ústavní činitelé nebavili.
Andrej Babiš by měl urychleně ukáznit své ego a s Petrem Pavlem navázat standardní komunikaci.
Chce-li pro Česko to nejlepší, jak bez ustání opakuje, nemůže jinak.
