Hlavní obsah

Vizita: Konec tápání? Platby za státní pojištěnce převezme automat

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Ve Sněmovně se chystá projednání změny, která by mohla na dlouhé roky dopředu vyjasnit příliv peněz ze státního rozpočtu do českého zdravotnictví.

Reklama

20. 4. 10:00

Představujeme vám Vizitu – newsletter Martina Čabana plný postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Níže si můžete přečíst ukázku. Pokud vás zaujme, přihlaste se k odběru.

Článek

Už za týden začne v Poslanecké sněmovně schůze, na níž se zákonodárci budou zabývat nejdůležitější změnou ve financování českého zdravotnictví za poslední léta. Je celkem příznačné, že ve standardním programu schůze ten bod není vidět a klíčová změna se dostane na přetřes jaksi pokoutně, narychlo a bez patřičné diskuze. Řeč je o automatické valorizaci plateb státu za takzvané státní pojištěnce.

Ve Sněmovně se bude projednávat novela zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Ta vetkne do paragrafů účetní fintu ministra financí Stanjury (ODS), která sníží schodek státního rozpočtu o 14 miliard korun na úkor rezerv zdravotních pojišťoven. O tom se nejen na tomto místě hojně psalo a debatovalo, část opozice slibuje sněmovní obstrukce a nesmyslně varuje před finančním kolapsem zdravotnictví. A právě k této novele by měl být formou poslaneckého pozměňovacího návrhu přilepen mechanismus automatického určování výše platby za státní pojištěnce v příštích letech.

Na první pohled je jasné, že důraz měl být přesně opačný. Ať si o Stanjurově triku myslíme cokoli, jde jen o jednu z dílčích hrátek se státní pákou na veřejné zdravotní pojištění. Takových už jsme viděli desítky. Naproti tomu zavedení automatické valorizace fakticky znamená demontáž této páky a předvídatelnější přísun státních peněz do zdravotnictví. Což je žádoucí a vlastně je zvláštní, že tento mechanismus, po němž léta touží a volají experti, zdravotní pojišťovny, nemocnice i politické programy většiny stran, dodnes nemáme.

S čím se nakonec poslanci ve Sněmovně vytasí, ale dosud nevíme. Náznaku se dopustil o víkendu ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) v rozhovoru pro Lidové noviny. Z jeho poněkud enigmatických výroků lze s trochou odvahy vyčíst, že výše platby za státní pojištěnce by se měla odvíjet od pohybu průměrné mzdy. Neznáme ale ani parametry, ani částku, od níž se bude s indexovaným vývojem takříkajíc začínat.

Indexací k průměrné mzdě se Válek zjevně vrací k návrhu svého předchůdce Adama Vojtěcha (ANO), který o automatickou valorizaci neúspěšně usiloval ještě v předcovidovém období. Byla to pozoruhodná bitva, k jejímuž pochopení je třeba jedné technické odbočky.

Platba za státní pojištěnce se obvykle uvádí buď v měsíční částce (aktuálně před plánovaným snížením jde o 1 967 korun měsíčně), anebo v ročním objemu peněz, který díky ní celkem přijde do systému veřejného zdravotního pojištění (například loni zhruba 130 miliard). Tím, co je skutečně uvedeno v příslušném zákoně, je ovšem takzvaný vyměřovací základ. A 13,5 % z tohoto základu (což je standardní sazba pro výpočet pojištění z vyměřovacího základu zaměstnanců, OSVČ i osob bez příjmů) je samotné pojistné placené státem.

Legrační na tom je, že na rozdíl od jiných vyměřovacích základů (polovina daňového základu u OSVČ, minimální mzda u lidí bez příjmů, úhrn příjmů u zaměstnanců atd.) je dnes „státní“ vyměřovací základ zcela arbitrární hausnumero, které neodpovídá vůbec ničemu, přesněji řečeno určuje se zpětně podle politického zadání, které říká, kolik je potřeba do zdravotnictví přisypat.

A právě určení „státního“ vyměřovacího základu je předmětem debat o automatické valorizaci. Jak už bylo řečeno, Válkův záměr neznáme. Ale Adam Vojtěch v roce 2018 navrhoval, aby se vyměřovacím základem pro výpočet platby za státní pojištěnce pro daný rok stala čtvrtina předloňské průměrné mzdy. Z dnešního pohledu je docela zajímavé, jak tvrdě tehdy narazil.

V připomínkovém řízení jeho návrh roztrhali odboráři, jimž 25 % z průměrné mzdy přišlo málo a chtěli 29,5 %. Pak se přidala Česká lékařská komora, které to taky přišlo málo a domáhala se zvýšení až na 50 %. A nakonec Vojtěchův návrh zcela roztrhalo Ministerstvo financí pod vedením jeho stranické kolegyně Aleny Schillerové, podle níž byl Vojtěchův návrh moc drahý, špatně napsaný a vůbec nehodný jakéhokoli dalšího projednávání. A bylo.

Snad má tedy Válek svůj postup v pětikoalici vyjednaný o něco lépe.

Je zajímavé se podívat, jak by platby za státní pojištěnce vypadaly, kdyby Vojtěchův návrh prošel, nebo ještě lépe kdyby „Vojtěchův“ mechanismus kopírující tempo růstu průměrné mzdy určoval platby za státní pojištěnce už delší dobu.

Za posledních 15 let do roku 2021 stoupla průměrná mzda o 93,5 procenta. Pokud by po stejnou dobu stejně rychle rostly i platby za státní pojištěnce, dosahovala by platba příští rok (podle loňské průměrné mzdy) 1 231 korun. To je skoro o 700 korun méně, než činí aktuální výše (před plánovaným Stanjurovým škrtem). Do zdravotnictví by podle tohoto mechanismu přiteklo ze státního rozpočtu příští rok asi 89 miliard místo zhruba 130 až 140 miliard, které stát příští rok skutečně pošle.

Ještě jinak řečeno, zatímco průměrná mzda vzrostla mezi lety 2006 a 2021 o zmíněných 93,5 %, platba za státního pojištěnce za stejnou dobu vzrostla o 178 %.

Velký podíl na tom má covidový šok. V polovině roku 2020 vzrostla platba skoro o polovinu (z 1 067 na 1 567 korun) a od začátku roku 2021 ještě o další dvě stovky. Kdyby tohoto obřího skoku nebylo, mohla být platba za státní pojištěnce dnes skutečně zhruba tam, kam by ji směroval růst průměrné mzdy.

Z tohoto jednoduchého výpočtu jasně plyne trojí poučení.

Zaprvé – covid skutečně mohutně nafoukl české zdravotnictví, přičemž velká část „covidových“ peněz v systému zůstává a zůstane i po pandemii. Souběžně ovšem zůstávají také vyšší nároky, které pandemie na zdravotnictví nakladla – ať už jde o lepší plánování a řízení péče, dohánění odložených zákroků, digitalizaci, nebo ladění personálních kapacit. Je proto zcela legitimní se ptát, co se s těmito desítkami miliard (jež by bez covidu ve zdravotnictví nebyly) bude dít a jak je efektivně využít pro lepší fungování systému.

Zadruhé – platba za státní pojištěnce automaticky kopírující průměrnou mzdu dává smysl, ale důležitá bude také otázka, zda má státu zůstat v ruce nástroj pro mimořádnou valorizaci (podobně jako u důchodů). To pro případ krize, jako byla třeba ta covidová. Vedle možnosti rychle reagovat na nečekané situace s sebou takový nástroj – stejně jako u důchodů – nese samozřejmě i riziko populistického zneužití.

Zatřetí – parametry automatické valorizace budou zcela zásadní. Pár procentních bodů může v horizontu let znamenat desítky miliard korun, které zdravotnictví bude, nebo nebude mít. Kdyby například fungoval namísto „Vojtěchova“ onen „odborářský“ mechanismus s vyměřovacím základem ve výši 29,5 % průměrné mzdy, byla by příští rok platba za státní pojištěnce skoro o tři stovky měsíčně (nebo o 22 miliard ročně) vyšší.

Je škoda, že se takto citlivý návrh, který zásadně ovlivní financování zdravotnictví v mnoha příštích letech, bude projednávat ve formě rychlého poslaneckého návrhu, bez připomínkového řízení a bez prostoru pro širší veřejnou debatu. Na druhé straně prosazení automatického valorizačního mechanismu by v každém případě byl vítaný krok a splacení tohoto starého dluhu za nějaké riziko stojí.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba vysvětlení pojmu kazuistika, který dostal během covidové pandemie na frak, nebo zajímavé tipy na články nejen z oblasti zdravotnictví.

Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované

Hlavní zprávy