Z Mináře se stal profesionál. Bude Letná k něčemu?

Jestliže policie vydá prohlášení, podle nějž větší veřejné shromáždění, než byla nedělní demonstrace na pražské Letenské pláni, dosud nehlídala, je třeba to brát vážně. A je pak celkem jedno, kolika set tisíc lidí se nakonec kdo různými metodami dopočítá.

Že to bylo velké, zpochybnit nejde. Za velkou debatu ovšem stojí otázka, zda to bude mít nějaký reálný dopad.

Jazyk velkých demonstrací je specifický. Když Mikuláš Minář v jednom ze svých projevů volá, že „národ povstal“ proti určitému způsobu vládnutí, je to samozřejmě přehnané. To, co se odehrálo na Letné, nebylo povstání. Při vší úctě k účastníkům i nepřítomným sympatizantům jejích myšlenek jde jen o výsek „národa“, do nějž patří i ti, kteří na Letné nebyli a kroky vlády jim nejsou proti srsti.

Přehánění ale k demonstracím patří. Hodně se křičí, používají se silná slova a momentální pocit sounáležitosti na místě i na dálku vyvolává silné emoce.

Při přemýšlení nad celou akcí i nad dalším vývojem je dobré se vyhnout krajním postojům.

Bylo by chybou dopad nedělní akce podceňovat, jak tak nějak z povinnosti činí různí představitelé vládních stran a příbuzných názorových proudů. Žádný politik hodný toho jména nemůže akci, jako byla ta letenská, ignorovat.

Může ji znevažovat, může ji marginalizovat, ale ty obrázky statisícového spořádaného davu na jednom z historicky symbolických prostranství prostě z hlavy nedostane. A budou tam strašit i ve chvílích, až se bude rozhodovat o důležitých politických krocích, zvláště v oblastech, o nichž šla z pódia řeč.

Zároveň by bylo chybou Letnou přeceňovat.

„Požadavky“, které na demonstraci zazněly, budou s velkou pravděpodobností oslyšeny. Některé skoro jistě. Premiér Andrej Babiš (ANO) nebude iniciovat odvolání šéfa SPD Tomia Okamury z čela Poslanecké sněmovny a je velmi nepravděpodobné, že by byl ochoten ohrozit svůj koaliční projekt tím, že sebere hnutí SPD resort obrany.

Stejně tak není pravděpodobné, že by vláda stáhla návrh na zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Poplatky jako takové se jeví jako ztracená varta, do jejich konce vložila současná vládní většina příliš mnoho politického kapitálu. Zásadní otázkou pro budoucí fungování veřejnoprávních médií nyní je, čím budou poplatky nahrazeny - v tomto směru se budoucnost jeví mnohem otevřeněji.

Jestli se 2. prosince dostaví někdo z ministrů na „skutečný dialog“ do Švandova divadla, což je další z požadavků protestujících, samozřejmě v tuto chvíli nevíme, ale spíš to nevypadá. Ostatně celý ten požadavek je trochu zvláštní, jaksi disproporční vzhledem k impozantní podstatě letenské akce.

Schopnost „skutečného dialogu“ se pohříchu vytrácí ve všech koutech názorového spektra. Obnovovat ji zrovna nátlakovou akcí s poněkud ultimativním vyzněním, navíc bezprostředně po ohlášené „celorepublikové výstraze“ nevypadá jako nejlepší cesta.

Konečně čtvrtý ze vznesených požadavků je asi nejnadějnější. „Skoncujte se stylem 4:36,“ volají demonstrující s odkazem na nevybíravý vládní postup v prvním čtení návrhu zákona o financování médií veřejné služby. Hlasování v absurdní ranní hodinu po velmi drsném přístupu ke sněmovní proceduře se stalo širším symbolem špatného silového vládnutí, které ignoruje zvyklosti, odbornost a standardní legislativní postupy.

Nejde jen o první čtení „poplatkového“ zákona. Do podobné kategorie patří protlačení Klempířovy Státní kulturní politiky, drsné vyhazovy v Krkonošském národním parku, kompletní přepisování stavebního zákona mezi sněmovními čteními nebo nájezdy na široce projednané reformy, které vládní strany před pár lety pomáhaly z opozice prosadit.

Na rozdíl od tří předchozích požadavků je „styl 4:36“ něčím, s čím by Letná mohla pohnout. Právě ve chvílích, kdy se budou vládní politici domlouvat nikoli na konkrétních politických krocích, k nimž jsou legitimování volebním úspěchem, ale na procesní či legislativní formě jejich prosazování, by měli mít v hlavě obrázky z Letné. Třeba trochu pomohou.

Organizátoři nedělní demonstrace v čele s Mikulášem Minářem v každém případě zaslouží i obdiv. Už několikátá akce srovnatelné velikosti proběhla v naprostém poklidu, profesionálně. To je důležité slovo. Minářovi část jeho odpůrců vyčítá, že si z pořádání demonstrací udělal docela výnosnou živnost. Že je profesionální organizátor demonstrací. Je to do jisté míry pravda. Jen není jasné, co je na tom špatného.

Pokud by se akce velikosti té, která proběhla v neděli na Letné, odehrála zcela spontánně, představovala by obrovská bezpečnostní, dopravní i další rizika. A ano, patrně by ani nenabrala takové velikosti.

Minářova rutina v organizování statisícových akcí, dělení Letné do sektorů, dohledu na bezpečnost, spolupráci s policií a tak dále je jedním z důvodů, proč lidé na demonstrace chodí bez obav, které by třeba cítili na spontánnějších shromážděních. A někteří na to Minářovi posílají příspěvky a sponzorské dary.

Je to klasická ukázka nabídky a poptávky. Minář nabízí produkt, pro nějž si vybudoval dost jedinečné know-how - profesionální organizaci relativně bezpečného prostoru pro masový (protivládní) protest. A na druhé straně nachází velmi hojnou poptávku - ta by měla Minářovy odpůrce a vládní představitele znepokojovat víc než jeho účty.

Přes všechny možné výhrady k jednotlivým projevům nebo transparentům tato poptávka ukazuje, že vláda svým působením leze na nervy velkému množství lidí, kteří jsou ochotni trávit kus listopadové neděle aktivním projevem občanské nespokojenosti. Profesionalita organizace napomáhá masovosti akcí, ale není v rozporu s politickou autentičností protestu. Možná trochu obrušuje jeho hrot, který by na spontánnější akci mohl být ostřejší, ale to lze stěží považovat za něco špatného.

A možná se v masovosti trochu rozplývá konkrétnější politické poselství, ale také není listopad 1989, aby všichni účastníci masové demonstrace chtěli slyšet a říct bez výjimky totéž. Od konkrétních politických programů máme ve veřejném životě jiné aktéry. Že na to mnozí z nich zapomněli, není chyba ani Mináře, ani Letné.