Denně udělají 180 rozhodnutí navíc. Jak se závodí s vážnou autoimunitní nemocí

„Postupně se bourá zažitý mýtus, že cukrovka znamená konec sportovní kariéry,“ říká jedenatřicetiletý Václav Šňupárek.

Za sebou má dráhu profesionálního cyklisty, ve sportovním prostředí se pohybuje neustále. Před začátkem jednoho z etapových závodů překypuje energií a to, že má nevyléčitelné autoimunitní onemocnění, prozrazuje jen nenápadná bílá placka schovaná pod oblečením – senzor, který nepřetržitě měří hladinu cukru v krvi.

S cukrovkou 1. typu žije téměř deset let. Diagnóza vyžaduje neustálou pozornost a v kombinaci s vrcholovým sportem je běžné fungování ještě složitější. „Nejnáročnější na diabetu je to, že nad ním člověk musí pořád přemýšlet. Je popsané, že diabetik dělá denně zhruba o 180 zásadních rozhodnutí víc než běžný člověk,“ popisuje Šňupárek.

Přesto se cyklistiky nevzdal. I když už sám nezávodí, snaží se ukazovat – především dětem se stejným osudem –, že i s touto nemocí se dá dostat na profesionální úroveň a vyhrávat.

Závodění je sice velmi složité, ale ne nemožné. „Začátek bývá krutý a pro všechny je to šok, ale dá se s tím naučit fungovat,“ potvrzuje sportovní lékařka Marie Skalská.

Stejné poslání má i Team Novo Nordisk, v jehož barvách Šňupárek dříve působil. Jde o jediný profesionální tým na světě složený výhradně z jezdců s diabetem 1. typu, který nedávno dokončil i nejvýznamnější český etapový závod Czech Tour.

S Václavem Šňupárkem se potkáváme den před startem čtyřdenního klání. Na parkovišti vrcholí přípravy, nablýskaná kola stojí vyskládaná před týmovým autobusem.

„Pojďte dál,“ zve nás do jeho nitra bývalý závodník.

Na první pohled se zázemí neliší od jiných stájí. V přední části je osm polohovatelných kožených sedaček, vzadu sprcha, toaleta i vybavená kuchyňka s proteiny a doplňky stravy.

Jedna odlišnost tu však je: lednička je na rozdíl od běžného vybavení naplněná zásobami inzulínu, o kus dál stojí kontejner na použité jehly. „Je potřeba být připraven a vozit s sebou inzulín zhruba na měsíc dopředu,“ vysvětluje Šňupárek.

Před autobusem postává také britský závodník Sam Brand. S cukrovkou žije od svých desíti let. „Když vám stanoví diagnózu, všichni se na vás dívají trochu jinak,“ myslí si.

Vnímání okolí se ale podle něj postupně mění. I on prý chce ukázat, co všechno je s cukrovkou možné. „To, co děláme, je daleko za hranicemi toho, abychom závodili s diabetem. Jsme tu proto, abychom vyhrávali závody, podávali co nejlepší výkony a ukázali lidem, že to dokážeme i s diabetem,“ říká s úsměvem.

Na Czech Tour s dalšími členy týmu startoval v Praze. Následovaly etapy vedoucí přes Karlovy Vary, Ještěd či Dlouhé stráně, cíl byl na Pustevnách.

V Česku žije s diabetem přibližně milion lidí. Drtivá většina lidí trpí diabetem 2. typu, který se často rozvine v souvislosti s nadváhou, nedostatkem pohybu, nadměrným příjmem energie či nevhodným složením potravy.

„Jedničkový“ diabetes, jehož vznik nelze ovlivnit, má přibližně 60 tisíc lidí. Nejčastěji se projeví v dětství.

U Václava Šňupárka to ale bylo relativně pozdě. V jedenadvaceti letech, při studiu na vysoké škole, se u něj začaly objevovat typické příznaky - hlavně neuhasitelná žízeň a s ní spojené časté močení.

„Chodil jsem na toaletu třeba čtrnáctkrát za noc, protože tělo se potřebovalo zbavit cukru. To trvalo pár měsíců, než se to dostalo do tak hrozného stavu, že jsem byl donucený jít do nemocnice,“ vzpomíná.

V týmu Team Novo Nordisk následně strávil dvě sezony. Dobře proto ví, jak náročné je udržet tělo v rovnováze. Faktorů ovlivňujících hladinu krevního cukru je popsaných přes čtyřicet. „Kontrolovat a řídit všechny, které vám ovlivňují, jestli glykémie jede nahoru, dolů, doleva, doprava, je těžké. Kdyby si člověk v dané situaci píchl o jednotku víc, je to samozřejmě obrovský problém,“ dodává.

Výkyvy mohou být kritické. Největší hrozbou pro sportovce je hypoglykémie, tedy náhlý a prudký pokles krevního cukru, který tělo spotřebovává při fyzické zátěži. „Sportovec s cukrovkou 1. typu je ohrožen až stavem bezvědomí. Musí se proto detailně naučit předvídat, jak jeho tělo na námahu reaguje,“ vysvětluje lékařka Marie Skalská.

Rizikové jsou zejména závěrečné sprinty. „V té chvíli jde o zdraví, protože se jede v těsném balíku. Pokud by jezdec ztratil kontrolu, nespadne jen sám, ale může způsobit i hromadný pád,“ doplňuje.

Výkyvům cukru se během náročného závodu prakticky nelze vyhnout. Závodníci si proto dokážou inzulín aplikovat i přímo na kole – inzulínovým perem přes dres do stehna. Zároveň využívají kontinuální monitoring propojený s cyklopočítačem, díky kterému vidí odhad vývoje glykémie na další půlhodinu.

„Zkušený sportovec většinou dobře ví, co má dělat, ale není to jednoduché. Musí se na výkon dobře připravit, průběžně sledovat svou glykemii a udržet ji pod kontrolou tak, aby mohl závod bezpečně dokončit bez hypoglykemie nebo jiných komplikací,“ doplňuje Martin Prázný, předseda České diabetologické společnosti ČLS JEP.

Výraznou roli hrají také hormonální výkyvy a adrenalin. „Na posledních deseti, patnácti kilometrech je závod velmi kontaktní, chaotický a rychlý. Když pak člověk projede cílem a náhlý stres opadne, tělo je stále rozjeté a může dojít k takzvané falešné hyperglykémii,“ upozorňuje na další z rizik Šňupárek.

Slabost z nedostatku cukru může potkat kohokoliv, u diabetiků je ale nebezpečnější. „Každý už asi zažil opocení nebo lehkou nestabilitu, když se ráno nenají. Zdravé tělo si s tím poradí a udrží hodnoty v bezpečných mezích. U pacienta s diabetem 1. typu však může hladina spadnout až na hranici ohrožení života,“ varuje Skalská.

Sport je dnes pro diabetiky výrazně dostupnější, a to především díky pokroku v technologiích. Průběžná kontrola hladiny cukru v těle i moderní inzulínové pumpy jim umožňují sledovat aktuální stav v reálném čase a okamžitě na výkyvy reagovat.

„Díky novým technologiím mohou lépe poznat, jak jejich tělo reaguje na zátěž. Postupně se tak učí nastavit léčbu a přípravu tak, aby podávali co nejlepší výkon a zároveň měli diabetes pod kontrolou,“ doplňuje Prázný.

To ostatně pozoruje i Václav Šňupárek: „Před 30 lety si glykémii měřili nejdřív z moči proužky, pak teprve z krve. Všechno to trvalo dlouho, člověk měl obrázek o tom, jaká ta glykémie byla před 12 hodinami. Teď se člověk koukne na telefon a ví, jaká byla před 10 minutami,“ dodává Šňupárek. Ostatně s proužky, které glykémii měří z moči, začínal i on.

„Pumpy fungují líp, je to rychlejší, přesnější. Posun nebo novinka, která život trošku usnadňuje, tam je každé tři roky,“ hodnotí.

Většina pacientů má v současnosti na kůži aplikované malé kruhové čidlo. Senzor nepřetržitě vyhodnocuje stav krevního cukru a získaná data odesílá přímo do mobilní aplikace.

Inzulínové pumpy navíc dokážou samy vyhodnotit, jaké množství látky je potřeba do těla dodat. „Pacient se toho téměř nemusí vůbec zúčastňovat. Už velmi chytře rozhodují za nás. Je to taková ,umělá slinivka‘,“ uzavírá lékařka Skalská.