Článek
Stává se mi to stále častěji. Posadím se na schůzi lékařů, kteří mají možnost ovlivňovat budoucnost medicíny v naší zemi, a během chvíle si vzpomenu na Dekret kutnohorský, podepsaný přibližně před šesti staletími. Díky němu získali Češi převahu při rozhodování na Karlově univerzitě, což později znamenalo, že asi čtyři pětiny učitelů i žáků z Prahy odešly. Z významné evropské univerzity se stala škola regionálního charakteru a tento její status se již nikdy nezměnil. Historická lekce, kterou jsme tehdy dostali, zní, že buď budeme ve středu Evropy vytvářet příjemné prostředí, abychom přitáhli nejchytřejší mozky z okolních zemí, anebo se své provinčnosti nikdy nezbavíme. A právě na toto téma mám tři poznámky.
Začnu naším vztahem k imigrantům. Kromě naprostých radikálů, vytvářejících dokonce politické billboardy s protiimigrační a rasistickou tematikou, se jen těžko najde někdo, kdo by se přihlásil k názoru, že v Česku zahraniční zdravotníky nepotřebujeme, nebo dokonce nechceme. Nicméně hledáme-li konkrétní kroky, jež by jim měly pomoci zařadit se do české medicíny, zjišťujeme, že jich je málo.
K širšímu kontextu patří skutečnost, že nejinak jsou na tom v Německu, kde rovněž oficiální doktrína tvrdí, že pracovní síly ze zahraničí jsou pro německé zdravotnictví (stejně tak i celé hospodářství) velmi důležité, ale reálně se každá instituce na cestě k získání všech vyžadovaných povolení a potvrzení brání natolik, že z České republiky se do německého zdravotnictví dostanete nejdříve za jeden až dva roky. Každý stupínek vyžaduje sepsání desítek e-mailových zpráv, skládání jazykových zkoušek s dlouhými čekacími termíny a další a další potvrzení, na něž žadatel čeká neuvěřitelně dlouho. Nazval bych to pasivní rezistencí německého byrokratického systému.
A podobně to děláme i u nás. Zdánlivě vypadá celý proces funkčně, ale to jen do té doby, než zjistíte, že zkušený ukrajinský chirurg dlouhodobě dělá práci sanitáře a při různých zkouškách ho čekají otázky, na něž by většina jeho českých kolegů odpovědět nedokázala. Výsledkem jsou nerovné podmínky na trhu práce, které nás (ale podobně i Německo) připravují o talentované pracovní síly s mentalitou pionýrů chtějících uspět v cizí zemi.
Zajímavá diskuze probíhá i nad tím, zda potřebujeme na českých lékařských fakultách zahraniční studenty. Mnohaletá osobní praxe mi říká, že jsou to zpravidla lidé s menším zápalem pro medicínu než studenti čeští nebo slovenští. Do naší země je přivedl fakt, že ve své vlasti by se na lékařskou fakultu nedostali a jejich rodiče jim tedy zaplatili studium v Česku, kde jsou vystaveni benevolentnějším přijímacím kritériím. Během studia to však někdy vypadá tak, že na stáž jich z 15 přijdou dva a další dva se dostaví třeba o 30 minut později. Česky se během studia nenaučí, takže se také nikdy nemohou naučit komunikovat s pacienty a už vůbec ne je správně vyšetřovat.
Kuloárně vám každý fakultní manažer potvrdí, že hlavním důvodem jejich přijímání je skutečnost, že přináší významný příjem do rozpočtu. A že jich občas studium dokončí jen o něco více než polovina, není známkou přísného hodnocení a tvrdě nastavených pravidel, ale jejich nezájmu o studium. Děkan fakulty se pak pro jistotu čas od času s mnohoznačným úsměvem zmíní, že skvělí studenti to tedy opravdu nejsou, ale vyloučit je ze studia je pro fakultu nevýhodné.
Máme tedy být principiální a zahraničních studentů se zbavit? Rozhodně ne. Cílem musí být přijímat vynikající zahraniční studenty a podobně tak i učitele. Jenže ti se k nám z mnoha důvodů nehrnou – špatně platíme, nejsme na špičce ani ve vědě, ani v modernosti výuky, nekomunikujeme vzájemně anglicky a nejlépe se cítíme v prostředí „inbreedingu“, kdy celou kariéru setrváváme na jednom pracovišti (mnozí se tím dokonce chlubí!). A tím nejdůležitějším je fakt, že žádnou zahraniční konkurenci u nás prostě nechceme.
A na závěr zmíním umělou inteligenci. Ta se za poslední tři roky rozvinula naprosto bezprecedentním způsobem a její schopnosti překlenují rozdíly mezi kontinenty, konkrétními zeměmi i úrovní jejich ekonomik. Velké jazykové modely jsou schopné skládat americké medicínské zkoušky stejně či lépe než průměrní studenti. Lépe než já znají i obor, který jsem dělal posledních 35 let. Na nejslavnější klinice světa, Mayo Clinic, používají už více než tisíc aplikací umělé inteligence.
Nicméně u nás, a to i v nejvyšších patrech medicíny, narážím často na skepsi a naprosté nepochopení toho, co umělá inteligence umí a jakým revolučním způsobem medicínu mění. A protože lékařští ultrakonzervativci nejsou ani trochu hloupí, argumentují obvykle kvalitou péče a především bezpečím pacientů. To zní nezpochybnitelně. Ale to vždy jen do té doby, dokud neznáte reálnou praxi propagátorů podobných názorů. Zní to totiž tak, jako kdybychom my lékaři chyby nikdy nedělali. Nemusím zdůrazňovat, že to je názor zcela falešný.
Mysl otevřená ke změnám („open mind“) je tedy cosi, co by naše země ohromně potřebovala. Přinejmenším institucionální špičky české medicíny se však dlouhodobě řídí nezdravě konzervativními názory, jež jsou evidentní nejen ve výše uvedených příkladech, ale i ve vztahu ke zdánlivým detailům, jako je (ne)fungování trhu zdravotních pojišťoven, nutnost rozšíření kompetencí zdravotních sester, digitalizace medicíny nebo jen pouhé provádění očkování v lékárnách. Dáme-li si všechny tyto střípky dohromady, nevzniká obraz konzervativního přístupu, ale zpátečnictví způsobeného strachem z čehokoliv nového a nedostatkem znalostí o tom, kam se moderní medicína ubírá.
Naději proto vkládám do mladé generace, která by si mohla dávat větší úkoly, než je dosavadní Haškův „mírný pokrok v rámci zákona“ v české kotlině.
