Hlavní obsah

Diagnóza: Nekompetentní neví, že je nekompetentní. A chybí mu pokora

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Seznam Zprávy

Existují dobře zdokumentovaná fakta, jako je špatné zvládnutí pandemie nebo ekonomický propad země. Přesto jsou mnozí stále schopni tvrdit opak.

Reklama

„Už dlouho jsem neslyšel, že by za společenské a hospodářské neúspěchy posledních let byl někdo ochoten převzít byť jen částečnou zodpovědnost. Nenacházím na politické mapě nikoho s rozumně formulovanou sebereflexí a pokorou.“

Článek

Jedna moudrá poučka v medicíně praví, že obecně přijímaná pravda označovaná jako paradigma platí právě jen do té doby, než je nahrazena paradigmatem novým. Jinými slovy, jen máloco má trvalou platnost a musíme se smířit s tím, že pokud dnes léčíme pacienty nějakým způsobem, dříve či později to budeme dělat jinak a pravděpodobně lépe.

Proto by se lékaři měli držet nejen publikovaných faktů, ale ještě více kritického myšlení, které by jim mělo signalizovat, pokud by něco v obecně přijímaném narativu poněkud skřípalo. A ještě cosi do tohoto úvodu patří –⁠ totiž pokora. Kdo ji v medicíně nemá, ten z přebujelého sebevědomí začne dělat chyby.

Před více než dvaceti lety popsali Dunning s Krugerem, že lidé s nízkými schopnostmi v určité oblasti mají tendenci svoji výkonnost nadhodnocovat. Dá se to vyjádřit slovy, že nekompetentní neví, že je nekompetentní, a je přesvědčen, že ve skutečnosti je aspoň nadprůměrný. Naopak ten, kdo něco umí dobře, má tendenci sám sebe podceňovat a přeceňovat výkonnost ostatních. A dodávám ještě klíčový detail. Nekompetentní svůj pohled nezmění, ani když je konfrontován s realitou, kdežto kompetentní je své hodnocení schopen korigovat.

Banální a dobře popsaný příklad týkající se většiny z nás je sebehodnocení řidičů. Jen málokdo o sobě skromně řekne, že řídí podprůměrně. Jenže nadprůměrní nebo dokonce výborní nemůžeme být přece všichni.

V nemocničním prostředí mohou být příkladem mladí lékaři, ale samozřejmě zdaleka nejen oni, kteří si občas nejsou schopni připustit, že jim chybí jak určité dovednosti, tak i zkušenost, a své nekompetence si nejsou vědomi. Toto období sebeokouzlení nazývám doktorskou pubertou a stejně jako téměř každý zdravotník s ním mám bohaté zkušenosti. Naštěstí je to stejné jako s pubertou v běžném životě a toto období má svůj začátek i konec.

Celospolečenský význam tohoto pravidla však tkví v něčem zcela jiném. Existují dobře zdokumentovaná fakta, jako je účinnost očkování proti infekčním nemocem, špatné zvládnutí druhé a všech dalších vln koronavirové pandemie Českou republikou nebo ekonomický propad naší země včetně žalostného stavu letošního státního rozpočtu a neschopnosti uvést hospodářství na předcovidovou úroveň.

K tomu ještě připomínám nezvládnutou inflaci, která nezvratně znehodnotila korunové úspory každému, kdo nějaké měl. Prožili jsme tři relativně těžké roky a zdaleka ne všechno se nám v nich povedlo.

Přesto, tváří v tvář neoddiskutovatelné realitě, jsou mnozí stále schopni tvrdit opak a někdy se v tom dokonce vzájemně ujišťovat. Jako kdyby nám chyběla nejen schopnost vidět četná selhání posledních let, ale aspoň trochu se z nich poučit. Nekompetentní zkrátka neví, že je nekompetentní, a svůj názor nejen nemění, ale s jistou nadutostí dále šíří (ano, právě tady je ta absence pokory avizovaná v úvodu).

Už dlouho jsem neslyšel, že by za společenské a hospodářské neúspěchy posledních let byl někdo ochoten převzít byť jen částečnou zodpovědnost. A ani s vědomím, že nikoliv vše se v životě podaří, nenacházím na politické mapě nikoho s rozumně formulovanou sebereflexí a pokorou. Doufejme, že pravým důvodem nejsou slova z titulku tohoto článku.

Reklama

Doporučované