Článek
„Soudní pitva neprokázala, že by se na úmrtí muže podílela další osoba,“ sdělila Seznam Zprávám mluvčí středočeských policistů Barbora Schneeweissová. „Vzhledem k tomu, že tedy nejde o podezření ze spáchání trestného činu, a s ohledem na přání rodiny, které respektujeme, nebudeme poskytovat žádné bližší informace,“ dodala mluvčí.
František Klišík, bohém, básník, disident a hlavní hrdina filmu Raději zešílet v divočině, byl v polovině července pozván na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů, kde se zúčastnil premiéry snímku.
V sobotu 12. července film získal hlavní cenu festivalu Křišťálový globus. Slavnostního vyhlášení se ale František Klišík už nezúčastnil, tou dobou byl na cestě za blízkými přáteli nedaleko Ohrobce u Prahy. Přenos z vyhlášení cen sledoval v hospodě U Trojánků právě v Ohrobci. Jeho poslední chvilky popsala Seznam Zprávám servírka.
„Objednal si druhé pivo, venku si dal cígo, vrátil se a byl nadšený z toho, že film dostal tu cenu. Mladíci se s ním začali fotit. Pak tu vytahoval něco z batohu. Ukazoval jim nějakou knížku a nějaké desky s obrázky. Všichni si s ním povídali,“ popsala příjemnou atmosféru v hospodě. Servírce říkal, že má s sebou spacák a že si někde ustele.
Kolem desáté večer zavírala.
„Na závěr mi přednesl básničku a říkal, že teď někam jde a že neví kam. A že to je na tom to krásné, že takto prošel celý svět. Třeba San Francisco. A pak zmínil, že se těší na Indii, kam se opět chystá jet,“ popsala redakci.
V neděli 13. července byl nalezen mrtvý v Horním rybníku v Ohrobci. Podle policejní pitvy tedy zemřel nenásilnou smrtí.
Bohém ze statku
Většinu života strávil František Klišík v šumavské Stögrově Huti u Volar na Prachaticku se svým dvojčetem Ondřejem, druhým hlavním protagonistou filmu Raději zešílet v divočině. Námětem je soužití neustále se hašteřících bratrů, kteří žijí podivínským způsobem na zchátralém statku mimo civilizaci.
František Klišík se stejně jako jeho bratr Ondřej vyučil zedníkem a po vojně odešel pracovat do panelárny na pražském Zahradním Městě. V Praze žil v komunitě „mániček“, poznával autory disentu, filozofa Jana Patočku, spisovatele Egona Bondyho či kapelu The Plastic People of the Universe.
Na Šumavu se vrátil v roce 1987, přičemž koncem 80. let byl aktivní v disidentském Hnutí za občanskou svobodu. Po listopadové revoluci v roce 1989 pomáhal zakládat Občanská fóra ve městech a vesnicích regionu, politiku ale brzy opustil. Se sedmi třídami základní školy se na veřejnou funkci necítil, jak řekl. Ve Stögrově Huti pak s bratrem pořádal občasné koncerty a výstavy.
