Hlavní obsah

„Říkal, že neví, kam jde.“ Poslední okamžiky života Františka Klišíka

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Rybník, kde přišel František Klišík o život.

Servírka z restaurace U Trojánků v Ohrobci byla patrně poslední, kdo s poustevníkem Františkem Klišíkem hovořila. Seznam Zprávám popsala, že před smrtí recitoval básně, ukazoval knihy a měl radost z výhry „svého“ filmu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Rozhodně jsem neměla podezření, že by chtěl skončit se životem. Musela to být nešťastná náhoda. Byl šťastný, že jeho film vyhrál, povídal, jak se těší, že pojede do Indie a že se my lidé navzájem determinujeme a to je hezké,“ líčí sedmadvacetiletá servírka Dominika.

Sedí u stolu, kde se „poustevník“ a protagonista filmu Raději zešílet v divočině František Klišík v sobotu večer radoval z vítězství tohoto snímku na karlovarském festivalu.

V sobotu večer bylo v restauraci U Trojánků v Ohrobci kousek od Prahy jen pár lidí. Tři mladíci, co prý srkali jedno pivo celý večer, a tři chlapi hrající šipky. Dominika se už už chystala, že zavře, ale lehce po půl osmé vešel František Klišík.

Vizáží upoutal pozornost všech. Na zádech nesl větší batoh a tvrdil, že čeká na kamaráda.

„Nikdy předtím jsem ho tu neviděla. Přišel už trochu v náladě, ale nebylo to tak, že by s ním nebyla řeč. Normálně s námi mluvil. Úplně v pohodě týpek,“ popisuje první dojmy číšnice.

Požádal o cigarety a objednal si pivo. Dominiku pak poprosil, jestli by mohla zapnout televizi, kde dávali přenos z vyhlašování cen Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

„Říkal, že tam má prý něco vyhrát. Nějakou cenu. Nikdo mu ale nevěřil, protože když přijde takový poustevník a toto říká, tak to prostě vypadá divně.“

František si sedl naproti televizi. A opravdu. Při vyhlašování nejlepšího filmu se na obrazovce objevila jeho tvář a režisér snímku přebíral cenu.

Koupil si cigarety a dvě plzně

„Objednal si druhý pivo, venku si dal cígo, vrátil se a byl nadšený z toho, že film dostal tu cenu. Mladíci se s ním začali fotit. Pak tu vytahoval něco z batohu. Ukazoval jim nějakou knížku a nějaké desky s obrázky. Všichni si s ním povídali,“ popisuje Dominika příjemnou atmosféru v hospodě.

Kolem desíti začala kasírovat.

„Měl cigarety a dvě plzně. Nic víc. Když hledal kartu na zaplacení, viděla jsem v batohu malou placatku vodky. Jestli si jí dal potom, co odešel z hospody? Možná, ale tady ji nepil,“ pokračuje Dominika ve vyprávění. „Říkal, že má spacák a že si někde ustele,“ dodává.

„Na závěr mi říkal básničku. Začala tak, že já determinuju vás, vy determinujete mě a to je na tom to krásné. Že jsme jen lidé a že bychom se neměli soudit podle toho, jakou máme barvu pleti nebo náboženské vyznání,“ vzpomíná na myšlenky jednotlivých veršů.

„Říkal, že teď někam jde a že neví kam. A že to je na tom to krásné, že takto prošel celý svět. Třeba San Francisco. A pak zmínil, že se těší na Indii, kam se opět chystá jet,“ popisuje Dominika.

Chvíli po desáté zavřela restauraci a šla si lehnout. „Ráno mě bombardovali policajti, že se tu něco stalo a v rybníce je mrtvý člověk. Pak jsem se dozvěděla, že to je on. Co se stalo? Já to nechápu,“ krčí rameny sedmadvacetiletá žena.

Stejnou otázku si kladlo asi mnoho lidí v obci u Prahy. „Měl jen jednu ruku, tak možná třeba při čůrání přepadl? Nebo uklouzl,“ pokládá řečnické dotazy.

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

František z kapely Psychedelická Barborka a Petr „Pošťák“ Matějka, přátelé z undergroundu.

František Klišík jel z Karlových Varů vlakem do Prahy a poté autobusem za blízkými přáteli. Vystoupil však o pár zastávek dřív u restaurace U Trojánků, patrně aby viděl slavnostní přenos. K přátelům však už nedorazil.

„Byli jsme domluvení, že k nám někdy navečer přijede. Měl se ozvat, až bude na zastávce. Pak už jsme měli fakt starosti. Hledali jsme ho do půlnoci. A takhle to dopadlo,“ svěřuje se se zlomeným hlasem žena, za níž a jejím přítelem měl František Klišík dorazit. Jméno zveřejňovat nechce.

„Čekáte přítele, pečete koláč a najednou tohle. Je to pro nás velmi těžké. Tragédie,“ hlesne.

„Ahoj, kamaráde“

U srázu Horního rybníka v Ohrobci, kde v neděli hasiči vytáhli tělo Františka Klišíka, poklekávají při západu slunce dva muži. Z batohu vytahují zalaminátované fotky svého kamaráda a zapalují svíčky. Následuje chvilka ticha. „Ahoj, kamaráde,“ loučí se.

Jeden se představuje jako František z kapely Psychedelická Barborka a druhý jako Petr „Pošťák“ Matějka. Jeden přijel z Prahy, druhý ze Šumavy. Chtěli se podívat na místo, kde jejich dlouholetý přítel zemřel. A rozloučit se s ním.

František vypráví o tom, že bratry Klišíky zná už od osmdesátých let, kdy hrál v undergroundové kapele. V mobilu ukazuje tři týdny stará videa z minifestivalu, který se konal na chalupě u Klišíků u Volar. Poustevník František Klišík se na nich pohupuje do rytmu.

„Ta událost strašně zasáhla celou rodinu. Jeho bratra i sestru. Měli strašně blízký vztah, byli na sebe hodně vázaní, takže to je tragédie,“ říká.

Petr „Pošťák“ Matějka ukazuje společné fotografie. Zmiňuje vděčnost.

„Mně Franta existenciálně pomohl, když jsem byl v totálních nesnázích a ocitl jsem se bez domova. Dostal jsem se do šlamastiky, nemohl jsem sehnat bydlení, skončil jsem s báglem na ulici a on mi pomohl,“ svěřuje se.

„Svéráz, samorost a výjimečná čistá osoba,“ dodávají.

Doporučované