Prezident ocenil „dítě povstání“. Byl na barikádě, když Češi bojovali o Prahu

Bylo mu třináct let, když v květnu 1945 nosil na spořilovské barikády munici a stravu pro bojovníky. Vladimír Dvořák zažil Pražské povstání v tajném skautském oddíle na Spořilově ležícím tehdy na samém jihovýchodním okraji Prahy. Jeho tatínka nacisté v roce 1942 umučili v Osvětimi.

Odbojářům se v den vypuknutí povstání 5. května podařilo bez výstřelu odzbrojit spořilovskou německou posádku. „My kluci jsme dělali spojky a nosili na barikády střelivo a jídlo,“ vzpomínal v roce 2019 Dvořák při setkání pamětníků povstání na Ministerstvu obrany.

Euforie ale netrvala dlouho. O dva dny později začaly od jihu obléhat Prahu zbytky mohutné Schörnerovy armády s tanky a děly. Spořilovští povstalci, kteří měli „jednu pušku na tři muže“, neměli proti tak robustní přesile žádnou šanci.

„V noci ze sedmého na osmého května následovalo vyjednávání, při kterém němečtí důstojníci hrozili, že zaútočí tanky a nebudou nikoho šetřit a Spořilov srovnají se zemí,“ líčil tehdy Dvořák. Povstalci se museli vzdát, odevzdat zbraně a konce války se dočkali v zajetí.

Pražské povstání je největší a nejkrvavější bitvou, kterou Češi v moderních dějinách svedli na vlastním území. Za pět dní v hlavním městě zahynulo na povstalecké straně bezmála tři tisíce lidí. Smrt a zranění se přitom nevyhýbaly ani dětem. Seznamy nejčastěji uvádějí téměř šedesát padlých a deset zavražděných chlapců a dívek. I to dokazuje, že boje o Prahu byly tvrdší, než se Češi obecně domnívají.

Děti zpravidla plnily role spojek mezi barikádami, zásobovačů či zdravotníků. Stejně jako oceněný Vladimír Dvořák. Přesto nebyly v bezpečí.

Například Jaroslavě Křupalové bylo přesně deset let, když jí maminka vyšila na bílý šátek červený křížek a svolila, že může ošetřovat raněné povstalce. Na úplně opačné straně města než působil Dvořák - v Dejvicích, pomáhala dopravovat postřelené do ošetřoven. I ona zpočátku dělala spojku mezi barikádami. Strach prý neměla. Její otec, majitel obchodu se zbraněmi, byl členem odbojové skupiny Věrni zůstaneme a část zboží ukryl ve sklepě v nádobách s pískem. Už v roce 1944 si pro něj přišlo gestapo a odvleklo ho do Německa. Na rozdíl od Dvořákova tatínka přežil a po osvobození se vrátil.

Smrt byla nablízku. „Poslední den války, 8. května, jsme šli s kamarádem pro potraviny, ale na ulici nás začali obkličovat Němci. V tu chvíli na ně začal pálit Karel Zdvihal, mladý dejvický fotbalista. Nás tím zachránil, protože jsme mohli utéct. On však padl,“ popisovala autorovi tohoto textu v roce 2015.

O den později, v první den příměří, zastřelil německý odstřelovač její osmnáctiletou kamarádku, která běžela vítat rudoarmějce.

Podobné vzpomínky a osudy měly desítky, možná stovky dalších dětí. Devítiletý Eduard Chlumský, žák třetí třídy, 5. května odpoledne na seřazovacím nádraží u Vršovic pomáhal vykládat z vagonů střelivo, když zaútočila německá děla. „Střepiny granátů tu létají, ale musí se pracovat dál. Pracuje i malý Eda. Vykládá a nosí do nákladního auta, až jedna střepina mu prorazí zápěstí na levé ruce. Nejmladší voják revoluce nezapláče ani ve chvíli zranění, ani ve vinohradské nemocnici, kde se nyní léčí,“ psalo Svobodné slovo 14. května 1945.

Historik Vojenského historického ústavu Jindřich Marek, který několik dětských osudů zmapoval, autora textu již v roce 2015 upozornil, že Eda nebyl nejmladší. „Ještě mladší byl Víťa Havránek z Vršovic, kterému bylo osm let, osm měsíců a deset dní, když jako syn velitele jedné z bojových čet odbojové organizace Věrný pes dělal spojku mezi Strašnicemi a Vršovicemi. Často se pohyboval v ostřelovaných ulicích,“ řekl Marek. Jeho poznatky tehdy otiskla MF Dnes.

Velmi nebezpečné situace prožil i třináctiletý Jarda Neuman z Pankráce. První den povstání u Janečkovy zbrojovky podle archivních dokumentů „vrhnutím kamene na kulometčíka získal německý kulomet“. O dva dny později ho Němci hnali jako rukojmí s dalšími obyvateli Pankráce před tanky proti barikádám. Naštěstí se mu nic nestalo.

Přežil i čtrnáctiletý Jan Ryšavý, který se účastnil boje o vinohradskou budovu rozhlasu a nosil bojovníkům střelivo a granáty. Jako nejmladšího bojovníka o rozhlas ho později vyznamenal velitel povstání generál Karel Kutlvašr. Podle obvyklého paradoxu českých dějin musel po komunistickém puči odejít ze země. Vstoupil do cizinecké legie a bojoval ve francouzských koloniích v Asii a Africe. Zemřel v New Yorku v roce 2004.

„Ti starší kluci ve věku 15 až 18 let již většinou bojovali se zbraní v ruce a existuje opravdu mnoho příkladů jejich statečnosti. V drtivé většině však dnes již zcela zapomenutých,“ podotkl Marek. Jedním z nich je patnáctiletý učeň Mirek Nussbauer. Bojoval 7. května proti německým tankům mezi Kačerovem a Spořilovem na improvizovaném obrněném vlaku Žižka. Utrpěl průstřel plic, ale nechtěl se vzdát zbraně a střílel dál. Spolubojovníci ho nakonec násilím odvezli do nemocnice, kde zemřel.

Pražští kluci a holky si tedy při povstání nic nezadali s malým Gavrochem Thénardierem z románu Victora Huga Bídníci. Mnoho z nich po válce převzalo různá vyznamenání.

Dospělí povstalci přesto s životy malých Pražanů nehazardovali. Zásadní úkoly jim svěřovány nebyly. Naopak byla snaha je z ohroženého prostoru co nejrychleji dostat.

Jinak to bylo ve Varšavě v srpnu 1944. Symbolem tamního povstání byli obětaví a stateční kluci, kteří na vzbouřeném území roznášeli poštu. Takto propracovanou strukturu, kde se s dětmi přímo počítalo, Češi neměli. Pražské povstání zkrátka vypuklo tak rychle, že i kdyby se s dětmi pro některé úkoly přeci jen počítalo, nebyla šance to spustit. Pražské děti tak byly zpravidla drženy doma ve sklepích.

Vyznamenání za své hrdinství se po válce dočkala i Jaroslava Křupalová, malá zdravotnice z úvodu tohoto textu. „Vyznamenání jsem dostala v roce 1951 a byla jsem na to hrdá. Ale tehdy se mnou metál přebíral i plukovník Jan Metlička od vojenského soudu, který soudil moji maminku. To byla hrozná ironie.“

Její matku totiž v březnu 1950 zatkla komunistická policie, protože rodina skrývala studenty, kteří nelegálně překračovali hranice. U soudu jí vinu neprokázali a asi po roce ji propustili. I tak represe dopadla na celou rodinu, včetně Jaroslavy, které úřady znemožnily studium na vysoké škole.

Vladimír Dvořák má to štěstí, že vyznamenání Za hrdinství v boji přebírá ve zcela jiné době. „Prezident republiky uděluje Medaili Za hrdinství panu Vladimíru Dvořákovi, jednomu z posledních žijících účastníků Pražského povstání, který se po vzoru svého otce jako skaut zapojil do protinacistického odboje a s nasazením života vykonával spojovací službu,“ zaznělo ve středu večer ve Vladislavském sále.