Souček: S reprezentací jsem chtěl praštit, na MS to strašně nefungovalo

Před mistrovstvím světa nemluvil. Během šampionátu taky ani jednou. Až čtyři měsíce poté se fotbalový záložník Tomáš Souček vrátil k těžkému zranění i šeredné zkušenosti z Ameriky. Ovšem v minulosti se babrat nehodlá: „Mám rád výzvy, které můžu překonávat. Koukám se dopředu. Těším se na boj o Premier League. Těším se na novou reprezentaci.“

Celé prázdniny marodil, kvůli potrhaným vazům v kotníku chodil o berlích. Když se konečně vrátil na hřiště, už to nebyla honosná anglická liga, nýbrž neúprosná soutěž zvaná Championship, kam s West Hamem sestoupil. Na uvítanou mu rozhodčí zapískal domnělý faul, který způsobil penaltu. Přesto jednatřicetiletý Souček věří, že se vrátil silnější než dřív: „Těším se na všechno, co přijde.“

V den, kdy se jeho tým fotil na nóbl Olympijském stadionu v Londýně, se na hodinu schoval do kumbálu a poskytl velký rozhovor pro Seznam Zprávy a MF DNES.

„Chtěl jsem si od všeho odpočinout. Mistrovství bylo nepovedené, kolem mě toho bylo hodně, potřeboval jsem klid. A už vůbec jsem nechtěl mluvit o reprezentaci během prvního srazu pod novým trenérem Deniou. Nechtěl jsem nic narušovat,“ vysvětloval.

Je pravda, že jste uvažoval o reprezentačním konci?

Měl jsem to v hlavě. V reprezentaci jsem deset let, miluju ji, jenže v posledním roce na mě doléhala negativní atmosféra. Když budu úplně upřímný, moc jsem si nedokázal představit, jak by tým fungoval, kdyby po mistrovství zůstal trenér Koubek. Přemýšlel jsem, co bude dál.

Teď už víte? Byl jste za národním mužstvem, než ve Wembley rozehrálo říjnový zápas v Lize národů.

Jakmile se rozhodlo, že reprezentaci převezme Santi Denia, měli jsme spolu čtvrthodinový hovor, který mě absolutně přenastavil. Když jsem položil telefon, měl jsem chuť natáhnout český dres a jít hrát, i když jsem ještě pajdal o berlích. Je super, že se atmosféra úplně změnila, přeju si, aby Češi zase začali svůj nároďák mít rádi. Samozřejmě, že v březnu v kvalifikaci o Euro už musí být i výsledky, ale vykročilo se správně. Pokud se příště přidám, budu rád. Počítám s tím.

Čím si vás Denia získal?

Mluvil o tom, jakou atmosféru chce v reprezentaci mít. Říkal, jak moc si přeje, abychom se tam všichni těšili. Přesně to mě v nároďáku vždycky bavilo: vracet se do fajn party, do české kabiny. Vím, že takhle se rodí úspěch.

Tak velká je to pro vás změna?

Je. Vnímám, že hráči budou Santiho uznávat. A respekt je oboustranný. Těšil jsem se, až se s ním osobně uvidím, před zápasem s Anglií v Londýně jsem s týmem byl dva dny. Blesklo mi hlavou, že teď je všechno přesně tak, jak to má být.

Léta se do omrzení opakovalo, že česká reprezentace nemá na lepší fotbal. Teď ano?

Proti mistrovství světa a baráži, kdy jsme prakticky jen nakopávali a bojovali, to byl pod trenérem Deniou obrovský kontrast. I když se čtyřikrát prohrálo. Jsem rád, že lidi reagovali pozitivně, že viděli změnu. Věřím, že se od toho neustoupí. Může to být dobrý krok pro celý český fotbal.

Vidíte se v tomhle stylu i vy?

Jasně, každý rád drží míč a hraje po zemi. Všichni se díváme na Manchester City, Barcelonu nebo Španělsko a rádi bychom hráli podobně. Je fér říct, že ukázat to potom v těžkých zápasech je něco úplně jiného. Ale mně se ten styl líbí. Jsem rád, že do něj Santi šel i proti nejtěžším soupeřům.

A když dostal dotaz na vás, odpověděl: Na Součka čekáme.

Nominace je na něm, nevím, jestli v ní příště budu, ale moc mě to potěšilo. Ví, co jsem v kariéře dokázal, já zase vím, co dokázal on – vyhrál olympiádu, měl další úspěchy jako trenér i hráč. Pořád mi ve spojení s ním naskakuje slovo respekt, protože mám dojem, že na ten jsme v Česku nějak zapomněli. Moc jednoduše odsuzujeme.

Co přesně vám vadí?

Když jako hráč něco velkého dokážete, bere se to u nás jako normální věc. Zato jakmile se něco nepovede, jsou toho plné noviny. Přijde mi, že se občas radujeme víc z neúspěchu než z úspěchu. Nevážíme si dost toho, co kdo dokázal, negativní věci přeháníme. Když někdo chvíli nehraje dobře nebo nedává góly, hned je všechno špatně. Úspěšných si málo vážíme, rychle zapomínáme.

Ale mistrovství světa rozhodně úspěšné nebylo. Proč?

Pro nás všechny byl sen se do Ameriky dostat, žila tím celá země. Po mistrovství ale přišla bouře negace. Pozor, zasloužená: výkony byly opravdu špatné, týmové i individuální. Všechno se špatně sešlo, najednou toho strašně moc nefungovalo.

Co nejvíc?

Řeknu to takhle: Když nám klapla baráž, kdy jsme se spojili a všichni hrabali jeden za druhého, od mistrovství jsme možná čekali až moc. O to větší bylo rozčarování. Přijeli jsme a během týdne nebo čtrnácti dnů se atmosféra úplně pokazila. Ani mezi hráči a trenérem to neklapalo. Projevovalo se to v tréninku i v zápasech.

Kdyby se povedlo vyhrát ten první proti Jižní Koreji, bylo by něco jinak?

Jak začnete, tak se vyvíjí nálada v týmu. Kdybychom Korejce přetlačili, postup by byl téměř v kapse. Ale výsledek nám nepomohl a sami jsme cítili, že nehrajeme dobře. Negativita zvenčí se nám pak přenesla do kabiny, což by se nemělo stát.

Hodně se řešila logistika, dlouhé trmácení. Nebylo to alibi?

Souhlasím. Já bych na cestování nesváděl vůbec nic. I ve druhé lize nebo v Premier League se nám někdy zpozdí letadlo a cestujeme třeba šest hodin. Navíc v Americe to měli všichni podobné. Jsme profíci, s tím se musíme umět poprat.

A jak jste se vy pral se zraněním? Nikdy jste tak dlouho nemarodil.

Bral jsem to tak, že mám novou motivaci něco překonat. Nechci se rouhat, ale možná se to stalo v nejlepší možnou dobu. Díky letní pauze jsem věděl, že zmeškám sedm nebo osm zápasů.

Jenže ve hře byla i operace a mnohem delší pauza.

Toho jsem se bál. Když doktoři viděli magnetickou rezonanci, říkali mi, že kotník vypadá jako po bouračce - přetržené vnější i vnitřní vazy. Bylo to padesát na padesát, ale když nohu vyšetřovali a hýbali s ní, říkali: Neměřme rezonanci, měřme člověka. Kotník mám přirozeně silný a zároveň ztuhlý, takže by měl držet. Proto jsme společně rozhodli, že operace ne.

Správné rozhodnutí?

Vypadá to tak. Pořád musím cvičit, občas je kotník zatuhlý, ale všechno drží.

Když jste po výprasku 0:3 od Mexika kulhal z Aztéckého stadionu, co vám běželo hlavou? Předtím jste v reprezentaci přišel o pásku, s West Hamem sestoupil, šampionát se nepovedl a do toho ještě zranění.

Nehroutil jsem se. Říkal jsem si, že se to asi mělo stát. Došlo mi, že ani moje hlava nebyla úplně pozitivně nastavená, možná jsem tím zranění přitáhl. Proto jsem hned věděl, že dva měsíce klidu využiju, abych se restartoval.

Jak?

Potřeboval jsem vyčistit hlavu, refreshnout se. Za jedenáct let jsem odehrál mraky zápasů, skoro vždycky celých devadesát minut, každý mi říkal, že bych měl ubrat. Možná osud nebo Bůh chtěl, aby se to stalo. Akceptoval jsem to. V rámci možností jsem si užil pět týdnů s rodinou a kdo ví? Třeba mi pauza pomohla k několika dalším rokům kariéry.

Budete jednou končit ve West Hamu, jak se spekuluje? Zatím jste nedávno prodloužil smlouvu do léta 2028.

Vždycky jsem se chtěl vrátit do Slavie, ale zároveň musím vidět, jak na tom bude moje tělo a jak na tom budu výkonnostně. Nikam se nechci vracet za zásluhy. Navíc se nikdy nechci dívat moc dopředu. Koukám maximálně na příští měsíc nebo dva.

Letos v létě jste odejít mohl, ne?

Manažer říkal, že se pár klubů z Evropy vyptávalo. Navzdory mému zranění. Ale West Ham pro mě udělal tolik, že by nebylo fér odcházet. Ohromně si vážím toho, že mi novou smlouvu nabídli v době, kdy jsem byl zraněný.

Prodloužení jste oznámili emotivním videem, kdy jste na hřiště vkročil s celou rodinou. S manželkou a třemi dětmi spolu skotačíte, běháte, na dresu máte číslo 2028.

Koho by nedojalo, co? Vybavil jsem si první fotku z doby, kdy jsem přišel ze Slavie. Bylo mi čtyřiadvacet, měli jsme roční dceru - teď mám krásnou rodinu, tři zdravé děti a vnímám, kam jsme se všichni posunuli. I díky West Hamu. Je krásné vidět, že vám někdo tak dlouho věří a oceňuje vaši práci. Vím, že tohle spojení mi zůstane napořád. I když budu po kariéře žít v Česku, sem se budu určitě vracet. Ale teď chci splatit důvěru.

Po zranění jste začal fofrem: ve čtyřech zápasech jste stihl tři góly.

Hlavně první dva, proti Lincolnu, jsem bral jako odměnu a úlevu zároveň. Tři měsíce jsem dřel nonstop. Když jsem se poprvé trefil, hned mi blesklo hlavou, kolik jsem tomu dal. Vrátil jsem se dřív, než doktoři předpovídali. A začal jsem věřit, že budu zase na hřišti pomáhat.

Slavil jste tradičně - helikoptérou. Pořád ten rituál berete jako symbol boje proti nespavosti a depresím, což jste před rokem odtajnil ve své autobiografii?

Teď už si spíš díky helikoptéře uvědomuju, co jsem v kariéře dokázal. Držím se jí, jen lehce změnila význam. Když se po gólu začínám točit, ukazuju, že jsem na hřišti spokojený. Že létám mezi hvězdami.

Po utkání v Lincolnu jste se stihl i zastat malé fanynky, která k vám běžela a zastavila ji ochranka.

Chtěla mě obejmout, a když ji sekuriťák odváděl, skoro brečela. Tak jsem za ní šel, doprovodil ji zpátky a věnoval dres. Byla šťastná, já taky. Když cítím podporu, chci ji lidem třeba i takhle vrátit.

Zato před derby s drsným Millwallem na vás pořvával fanoušek soupeře, že vám pořeže tvář. I to video se dostalo na veřejnost.

V klubu se to hodně řešilo. Ptali se mě, jestli to chci hlásit, přitom se vlastně nic nestalo. Byl jsem v obchodě nechat si udělat náhradní klíče a ten chlap na mě začal křičet z auta. Jakmile jsem se na něj otočil, šlápl na plyn. Spíš jsem se tomu pousmál. Bylo to trochu přes čáru, ale rivalita k derby patří. Vůbec mě nenapadlo, že bych to měl řešit s policií.

Jaká vlastně je druhá anglická liga? Proti Premier League to musí být velký skok.

Obrovský, z mnoha důvodů. Připadá mi, že mnohem víc cítím nevraživost. Kamkoli přijedeme, soupeř nás chce sežrat. Odráží se to na výsledcích: první klidně ztratí s posledním, bodové odstupy jsou minimální, nikdo není úplně odstřelený. V Premier League jsou mezi týmy větší rozdíly, každý hraje trochu jinak. V Championship je skoro každý zápas vyrovnaný.

Takže postup bude fuška.

Rozhodně. Ale nic jiného nebereme. Chceme se hned vrátit, kvůli tomu jsem zůstal. Dřív jsem si myslel, že budu jako spousta jiných kluků: vydržím dva, tři, možná čtyři roky a potom třeba půjdu jinam. Ale teď jsem za všechny ty roky vděčný.

Když jste před sedmi lety přicházel, kromě Slavie vydělal i Havlíčkův Brod, váš mateřský klub. Co se tam za padesát milionů vybudovalo?

Bohužel nic. Říkalo se, že postaví nové tréninkové centrum, že budu jednou stříhat pásku, ale doteď jsem viděl jen nákresy. Byl jsem nadšený, že peníze pomůžou malým klukům a holkám, že budou v Brodě mít ideální zázemí, ale nic se tam neděje. S panem předsedou Mazánkem nejsme úplně zadobře.

Tušíte proč?

Sám nevím, kde je problém. Snažil jsem se pomoct, několikrát jsem nabízel, že si zavoláme a domluvíme se, ale iniciativa z jeho strany není, zůstalo u slibů. Moc se mi nelíbí, jak klub řídí. Třeba můj táta v Brodě loni trénoval béčko, z šesté ligy postoupili do páté a hned potom ho vyhodili. A béčko má nyní čtyři body z dvanácti zápasů. Havlbrod mám moc rád a tohle mě mrzí nejen za taťku. Navíc netuším, kde peníze za můj přestup vlastně skončily.

Když jste na začátku zmiňoval osud a fotbalového Boha, co má pro vás v plánu teď?

Snad chce, abych byl zase ten lídr, jakým jsem dřív býval ve West Hamu. Jsem tu jeden z nejzkušenějších, ale nabral jsem síly i motivaci. Věřím, že nový, odpočatý Tomáš Souček je připravený na další výzvy.