Byl jsem na dně, vypráví Souček. Dva roky horor. Tak vznikla helikoptéra

Ani jeho rodiče nevěděli, jak se souží. Přestože hrál v Anglii nejslavnější ligu planety a královsky ho platili, fotbal ho přestal bavit.

Tomáš Souček nespal.

Měl deprese.

Požádal o pomoc psychology.

Až teď se kapitán fotbalové reprezentace rozhodl, že o niterném tajemství promluví.

V autobiografii nazvané Suk, kterou před pár minutami pokřtil na stadionu v Edenu, popisuje nejhorší okamžiky kariéry. Zároveň poprvé přizná, kde a jak vznikla jeho originální gólová oslava, kterou zná svět pod přezdívkou helikoptéra.

I v sobotu odpoledne se Souček roztočil, protože gólem pomohl West Hamu k důležitému vítězství proti Burnley (3:2). Byla to Součkova trefa číslo 38, čímž vyrovnal rekord Patrika Bergera. Všichni ostatní Češi, kteří kdy skórovali v Premier League, jsou pod nimi. Včetně Milana Baroše, Vladimíra Šmicera nebo Tomáše Rosického.

V exkluzivní ukázce z knihy Suk, kterou sepsal s reportéry Janem Paličkou (Seznam Zprávy) a Davidem Čermákem (MF DNES), si můžete přečíst, jak se v jeho hlavě zrodila helikoptéra:

Víte, co umí náramek whoop? Pokud ne, nic se neděje, taky jsem zprvu neměl úplně tušení. Když jsem si ho na podzim 2023 pořizoval, musel jsem si nechat poradit. Celkem obyčejný černý obojek, který nesundávám z levého zápěstí, totiž měří tep i kvalitu spánku. Možná si řeknete: „Další výmysl pro chytré telefony, abyste si museli koupit něco, co za týden odložíte, protože zjistíte, že to nepotřebujete.“

No, jak pro koho.

Kouknete se na aplikace do telefonu a podle křivky poznáte, kdy je člověk přetížený, jestli by mohl při tréninku přidat, jaký má zápřah. A hlavně ten spánek! Já už nevěděl kudy kam.

Dva roky horor.

Dlouho jsem se styděl o tom mluvit. Ani rodiče, než jsem se rozhodl sepsat svoji zpověď, neměli páru, že se děje něco zlého. Něco, co mě trápilo natolik, že jsem přemýšlel o konci kariéry.

Nespavost.

Deprese.

Strach o budoucnost.

Moje třináctá komnata.

Nevěříte, co? Ani já to zpětně moc nechápu. Kam jiní nestrčí nohu, protože se předem leknou bolesti, já skočím po hlavě. Jizvy na těle bych nespočítal, zápasy dohrávám i s ovázanou hlavou, jenže tohle bolelo na duši. Ze začátku to bylo jen lehce protivné, po pár měsících však nesnesitelné. Byl jsem na dně, do každého zápasu vybíhal nevyspalý. Do každého zápasu! Umíte si to představit? Bál jsem se selhání, bál jsem se reakcí, bál jsme se všeho.

Kdybych vám dneska ukázal náramek, jak po zápase regeneruju, dovíte se podle jednoduchého grafu, že všechno je jakž takž v pořádku:

– recovery (regenerace)

– strain (zátěž)

– sleep (spánek)

Procenta v normě, jen ten spánek pořád není dokonalý. Naštěstí nesrovnatelně lepší než v měsících, kdy jsme s West Hamem postupovali do finále Konferenční ligy a s českým nároďákem horkotěžko zachraňovali kvalifikaci o Euro v Německu.

Chápete, že na mně nikdo nic nepoznal? Profesionální fotbalisti jsou jako pod mikroskopem, všechno se jim měří, kontroluje, neustále jsme na přístrojích – a u mě se neobjevilo nic zvláštního! Přitom já byl zralý na psychiatra. Nakonec jsem u doktorů taky skončil, protože jsem ten problém nedokázal zvládnout sám. Potřeboval jsem pomoc.

(…)

Cítil jsem se silný jako lev, neporazitelný. Měl jsem rodinné zázemí, které by neporušil výbuch sopky. Měl jsem peněz, že je neutratím do konce života. A stejně tak jsem měl problém, který jsem sám neuměl vyřešit.

Tím, že jsem vyzkoušel tisíc možností, jak se z toho dostat, jsem zabředával hlouběji do bahna. Od zápasu k zápasu jsem se soustředil hlavně na to, že nebudu spát, což mě vlastně vyrušovalo dvojnásob. A proto vznikla helikoptéra, moje gólová oslava. Začnu se při ní zlehka točit a užívám si pocitu, že vzlétám.

Dlouho nikdo nevěděl, co to vlastně znamená. West Ham následuje na každý zápas novinář, který referuje o všem, co se v klubu šustne. Když jsem se v říjnu 2023 zatočil poprvé, lehce se podivil: „Co to bylo, Tome?“

„Moje tajemství,“ řekl jsem mu po snadné trefě proti Newcastlu. Emerson mi nezištně přihrál před prázdnou branku a já se cestou k praporku rozjásaně roztočil. Pak podruhé, potřetí, popáté. A náš dvorní reportér pořád na špičkách: „Už to prozradíš, Tome?“

„Nemůžu, je to jen moje. Omlouvám se, snad časem.“

Teď čas nastal.

Stal jsem se helikoptérou, protože navzdory špatným časům můžu pořád létat. Jakmile dám gól, nastartuju vrtuli a letím k nebi, abych se mohl znovu dotknout hvězd.

Není to přízemní?

Není to trapné?

Snad pro někoho, kdo nezažil tu bezmoc.

Každý gól, po kterém se rozběhnu, otáčím se a mávám svýma rukama, mě osvobozuje.

V předpremiéře to asi vyznělo divně. Při obyčejném tréninku jsem dal obyčejný gól a roztočil se. Dokonce jsem se bál, abych se nezamotal moc a nežuchl na zem. „Hej, Tome, co to bylo?“ ozvalo se.

„Nic důležitého,“ zamumlal jsem pod vousy. Přitom to pro mě bylo extrémně důležité. Dlouho jsem se si myslel, že si důvod helikoptéry nechám pro sebe, že maximálně naznačím. Ale jdu s tím ven. První probdělá noc, druhá, třetí, patnáctá, stá.

Prášky, doktoři, deprese, terapie.

Líbí se mi, když mi fanoušci říkají, že jsem helikoptéra. Je to symbol toho, co jsem dokázal, co jsem překonal a kde jsem. Dneska chodí reportéři kolem Olympijského stadionu a před zápasy se ptají fanoušků: „Umíš udělat Součka?“

Moje oslava se stala součástí West Hamu a hlavně součástí mě samotného. Vyjadřuje můj vnitřní pocit, že umím bojovat. Odjakživa jsem se chtěl někam dostat, něco dokázat, překonávat překážky a zůstat silný i ve chvílích, kdy se cítím slabě a ospale. Tak proto helikoptéra.

Po gólu se zakloním, přivřu oči, pootočím se a přestávám se dotýkat země. To gesto nemá evokovat, že všechno špatné je pryč, je to spíš návrat ke kořenům. Ke skutečné lásce k fotbalu, kterou jsem na dva roky ztratil a musel o ni bojovat.

Vrtulník je ceremonie. Moje osobní oslava fotbalu, bez kterého si neumím představit svůj život. Ostatně k mému příběhu sedí dokonale. Dlouho jsem se bál, že když se přiznám k depresím, lidé mě odsoudí. Ale teď? Proč bych se tím trýznil? Dávno kašlu na to, jak se mi kluci ve Slavii posmívali, že jsem vidlák z Brodu. Kašlu na to, že neumím běhat jako Usain Bolt. Kašlu na to, že dostávám v anonymních diskuzích za uši. Jsem nad věcí.

Jsem to já.

Tomáš.

Tomáš Souček.

Suk.

Super Tom, jak říkají v Anglii.

Anebo taky vrtulník.

Na snímači, který nosím na zápěstí, pořád vidím, že by mohlo být líp a spánku před zápasy víc. Do fáze REM, kdy člověk sní, se dostávám málokdy.

Manželka mě docela dlouho marně přesvědčovala: „Řekni jim to. Přiznej se. Nikdo ti nemůže říct ani popel. Tolik jsi toho dokázal.“

Ale copak jsem mohl? Tlak je ve velkém fotbale nemilosrdný. Slabiny se nepromíjejí. Když odhalím, že jsem zranitelný, soupeř toho využije. Tím spíš, když každý zná moje zásady: rodina je můj život, fotbal moje láska a výhra moje droga.

Samozřejmě vím, že ten krásný fotbalový příběh jednou – a nebude to trvat dlouho – skončí, ale zároveň nevidím jediný důvod, proč se toho vzdávat teď.

Jedu dál. I s vrtulníkem, který mě začal strašně bavit. Už zase můžu létat ke hvězdám. Po gólu se odlepím od země a vracím se k dětským snům. Potřebuju si ten pocit vychutnávat.