Přibývá mladých s invalidním důchodem. Kvůli psychice

Článek si můžete také poslechnout v audioverzi.

Duševní zdraví mladé generace se dlouhodobě zhoršuje. Míst, kde mohou vyhledat pomoc, přitom stále není dostatek. Projevem nejsou jen přeplněné psychologické ordinace, ale i počet lidí, kteří mají kvůli duševní chorobě invalidní důchod.

„Při nedostatečné péči se může stát, že onemocnění, které by za dobré a intenzivní péče mělo pozitivní průběh, se stane z našeho pohledu v podstatě neléčitelné. Takže člověk musí požadovat nějakou formu invalidního důchodu,“ vysvětluje klinický psycholog Radek Ptáček.

Zatímco v roce 2014 kvůli nějaké duševní nemoci pobíralo důchod 1081 lidí do 19 let, loni to bylo téměř 1600.

Narůstající počty potom mají další důsledky. „Přirozeně to má dopad na ekonomiku i další oblasti naší společnosti. A samozřejmě největší dopad to má na konkrétní životy těch daných jednotlivců,“ zdůrazňuje Ptáček.

Nějaký druh duševního onemocnění nebo poruchy chování je přitom celkově druhým nejčastějším důvodem pobírání invalidního důchodu.

Radek Ptáček vede na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy výzkum zaměřený na duševní zdraví mladé generace. Zkoumají mimo jiné právě důsledky invalidizace.

„Z našich i některých dalších výzkumů vyplývá, že invalidizace daného jedince vede k jeho osobní a sociální demotivaci. To znamená, lidé důchod berou jako nějakou definitivu a dál se nesnaží rozvíjet třeba z hlediska vzdělání, práce nebo nějakého sociálního uplatnění,“ varuje.

Je proto podle něj nutné posílit kapacity v oblasti podpory duševního zdraví dětí a mladistvých a řešit problém včas.

„Říci, že situace v České republice v této oblasti je tragická, je slabé slovo. Ta situace je daleko za hranou jakékoliv tragédie. Nemáme odborníky, trvá dlouho, než odborníci vyrostou. Přestože všichni víme, že ten problém tady je, stát ho dostatečně neřeší,“ kritizuje.

Problém se špatnou dostupností péče se týká dětí i dospělých. Například v brněnské Vojenské nemocnici jsou čekací lhůty nejméně tři měsíce.

„Pacienty musíme odmítat,“ přiznává Jiří Brančík, primář tamějšího psychologického oddělení. „Je velmi nepříjemné, když člověk potřebuje odbornou pomoc a dostane ji až za dlouho, nebo někdy vůbec,“ podotýká.

Podobně jsou na tom v pražské Klinice Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). „Zkuste dneska sehnat psychoterapeuta, který se vám bude pravidelně věnovat. Je to obtížné. A máme s tím problémy i my, kteří ty kontakty máme,“ popisuje Cyril Höschl, psychiatr a bývalý ředitel NÚDZ.

„Systém byl personálně nepřipravený. Zejména nárůst nemocnosti v mladších věkových kategoriích nikdo nečekal. Projevil se především za covidu i po něm,“ dodává.

Podle Brančíka u mladé generace přibylo nejvíce depresivních a úzkostných poruch.

Těch však přibylo i mezi dospělými. Höschl se odkazuje na výzkum psychologů z NÚDZ, ze kterého vyplynulo, že prevalence depresí a sebevražedných tendencí v populaci narostla za pandemie covidu třikrát, úzkostných poruch dvakrát. „Kupodivu u psychóz, jako je třeba schizofrenie, je prevalence stálá,“ podotýká psychiatr.

U dětí a mladistvých ve velkém narůstají také poruchy autistického spektra a poruchy pozornosti.

Tento typ poruch v dětství zpravidla nevede k invalidnímu důchodu v dospělosti. Mohou se ale postupně vyvinout v jinou diagnózu. „ADHD v dětství se vám v dospělosti může proměnit třeba v bipolární poruchu, úzkostné poruchy, depresi. A to někdy může dospět až k invalidnímu důchodu,“ vysvětluje Höschl.

Podle Ptáčka navíc chybí metodiky k posouzení toho, do jaké míry špatné mentální zdraví zhoršuje uplatnění mladých lidí.

„Ještě důležitější je vytvořit programy rehabilitace pro osoby, které jsou v důsledku duševního onemocnění invalidizovány, aby se mohly znovu zapojit do společnosti a aby invalidizace v mladém věku nebyla rozsudkem sociální a profesní smrti,“ zdůrazňuje.

Tomuto problému se okrajově věnují některé neziskové organizace. Podle Ptáčka je ale potřeba plošné řešení.

„Nedostatek systematické péče o duševní zdraví není pouze o dětských psycholozích nebo psychiatrech. Je to široká koncepční otázka péče ve školách formou nějakého vzdělávání, podpory rozšíření sítě školních psychologů, rozšíření podpůrných služeb,“ vyjmenovává.

Uvítal by proto kontaktní místa na úrovni státní správy, kde by rodičům nemocných dětí pomohli vyhledat vhodného odborníka.

„Znám desítky, možná stovky případů lidí, kteří mají závažně duševně nemocné dítě a hledají odborníky. Stát by mohl pomoci tak, že nabídne kontaktní pracovníky a pomůže lidem najít efektivní péči. To by měly dělat pojišťovny, ale často nedělají,“ myslí si Ptáček.

Faktorů, které mentální zdraví mladých zhoršují, je celá řada. „Mladší lidé se narodili do doby, která byla vyloženě příznivá. Svět kolem nich byl docela klidný, nečelili nějakým těžkostem. Ale v posledních letech se podmínky ve světě podstatně mění a z toho může vyplývat zátěž, na kterou mladší generace nebyla zvyklá,“ myslí si Brančík.

Psycholog Ptáček doplňuje důvody, jako je změna životního tempa, životního stylu nebo třeba nadměrné užívání sociálních sítí.

„Nedostatek odborníků bych neviděl jako příčinu toho, že se zhoršuje duševní zdraví této generace. Ale určitě lze říci, že to může být důvodem rapidního zhoršení duševního stavu konkrétních jedinců,“ dodává.

Nejhorší případy pak končí nějakým stupněm invalidního důchodu. Ten závisí na závažnosti duševního onemocnění. V posledním meziročním srovnání – tedy mezi lety 2021 a 2022 – narostl počet mladých lidí ve všech třech stupních.

Podle Höschla netkví hlavní problém v nedostatku odborníků, ale v jejich rozložení. Problémy se zajištěním péče řeší například Karlovarský nebo Moravskoslezský kraj.

Málo je také specialistů, kteří se věnují dětem. „To je oblast, která najedou zaznamenala boom a byla personálně nepřipravená.“

Höschl proto zdůrazňuje potřebu reformy psychiatrické péče, která mimo jiné počítá s budováním takzvaných Center duševního zdraví. Několik už jich funguje.

„Jde o něco mezi ambulancí a hospitalizací, poskytují intermediární péči (způsob lékařské péče na pomezí intenzivní a standardní péče, pozn. red.). Počítají také s asertivními týmy, které mohou jezdit za pacienty do jejich přirozeného prostředí a léčbu aplikovat tak, aby předešly dlouhodobým neschopnostem a hospitalizacím, které pak vedou k invalidním důchodům,“ vysvětluje.

„Reforma se docela úspěšně rozjela. Teď mám obavy, že se zadrhla na půli cesty a že vládní priority se přesouvají jinam,“ uzavírá.