Článek
Izraelci půjdou koncem října k volbám. V nabídce mají znovu politiky z Netanjahuovy éry: ať už jeho bývalé pravicové spolupracovníky, nebo centristické a středolevé oponenty. Ani jedni ale Bibiho v předchozích letech nedokázali porazit tak, aby nadobro přišel o moc.
27. října nepůjde o málo. Izrael se pod staronovou, v pořadí sedmou Netanjahuovou vládou může posunout od sice zadrhávající, ale přesto demokracie k autoritářskému, etnicky vyhraněnému státu s teokratickými tendencemi. Netanjahu se opírá o extremisty a ultraortodoxní věřící (charedim), jejichž cíle i rétoriku přejímá. Což v uplynulých čtyřech letech vedlo k přijetí zákonů, které by ve standardních demokraciích vyvolaly zděšení.
Několik příkladů za všechny: norma zakazující stíhat ty charedim, kteří se vyhýbají povinné vojenské službě (posléze ji zrušil Nejvyšší soud). Nebo odlišné tresty za stejný čin na základě etnického původu (smrt pro Palestince, shovívavost k židům).
Kdo tedy jsou muži, kteří usilují o post izraelského premiéra? A jak si vedou v letmé konfrontaci?
Voják, co mluví… jako voják
„Když bývalý náčelník štábu (izraelské armády) vstoupil na pódium, působil prostě… jako bývalý náčelník štábu. Nezamával davu, který se před ním shromáždil. Projev pronášel povětšinou monotónně s minimem rétorických zvratů,“ popisuje web The Times of Israel jedno z předvolebních vystoupení šestašedesátiletého Gadiho Eisenkota, jehož strana Jašar se v zářijových průzkumech vyrovnala Netanjahuově partaji Likud. „V Izraeli se všeobecně ví, že po hamasistickém útoku ze 7. října 2023 ztratil v bitvě syna. A dva synovce k tomu. Ani jednou je ovšem přímo nezmínil, čemuž by bytostný politik sotva odolal,“ dodává web.
A generálův deklarovaný cíl? „Otevřeme novou, lepší kapitolu izraelské historie. Udělám vše pro sjednocení národa,“ prohlašuje. Klišé? Ne. Podle zářijových průzkumů je židovský stát politicky rozštípnutý na dvě poloviny.
Přímočarý, podsaditý voják přináší do politiky především jiný styl, který je dán i jeho původem. Narodil se do neprivilegované rodiny marockých židů. Vyrůstal v chudých, okrajových čtvrtích Tiberiasu a Ejlatu. Čímž se dramaticky liší od hlavních konkurentů včetně Benjamina Netanjahua, kteří vzešli z vlivných kruhů. Má sedm (podle některých zdrojů osm) sourozenců, jeho otec pracoval v měděných dolech. Z životopisů pozdějšího generála sice nevyplývá, že by on, či jeho příbuzní trpěli chudobou, rozhodně však nepatřili k elitě.
Ostatně, podobně se vedlo i jiným orientálním, blízkovýchodním židům. Neboli mizrachim. V Izraeli totiž byli - a podle některých autorů dosud jsou – diskriminovaní. Do nového státu přicházeli často bez prostředků a takřka vždy bez potřebných kontaktů, kterými disponovali faktičtí zakladatelé země. Tedy židé ze starého kontinentu, ti aškenázští.
„Původem evropské elity se k těmto imigrantům chovaly blahosklonně, místy rasisticky. Předpokládaly totiž, že k budování nového státu nemají čím kulturně přispět,“ napsal v proslulé knize „One Palestine, Complete“ izraelský historik Tom Segev.
Ba co více, ještě v 60. letech minulého století, kdy se Eisenkot narodil, vnímali aškenázští židé vysokou porodnost mizrachim jako ohrožení evropského (rozuměj západního) charakteru Izraele. Podobné obavy pak židé vyjadřovali v souvislosti s vyšším počtem potomků v arabských rodinách. Sám generál zplodil celkem pět dětí, mladší syn Gad Meir zemřel ve službě na území Gazy.
Celý dospělý život strávil s manželkou Hannah, poznali se jako středoškoláci v jachtařském klubu. Snad proto se současnému kandidátovi na premiéra vyhýbají milostné aféry a - přinejmenším dosud - i ty korupční.
V armádě jako doma
Co se kariéry týče, Gadi Eisenkot se našel v armádě (IDF), kde sloužil čtyři dekády. V roce 1978 začínal jako řadový voják, v letech 2015 až 2019 byl šéfem generálního štábu. Mezitím velel četě i praporu, působil jako poradce politiků. „Každý rok jsem přemýšlel o odchodu do civilu, vždy jsem se ale nakonec rozhodl vydržet dalších dvanáct měsíců,“ nechal se slyšet v médiích.
Vojenský život nakonec opustil před sedmi lety, aby v roce 2022 vstoupil do politiky. Podobně jako mnozí z jeho předchůdců: uniformám veleli kromě jiných pozdější ministři Moše Dajan, Šaul Mofaz, Moše Jaalon, či Benny Ganc, respektive premiéři Jicchak Rabin a Ehud Barak.
A jakou měl Eisenkot pověst v armádě? Kolegové tvrdí, že myslí analyticky, střízlivě a nenechá se zbytečně ovlivňovat politikou. Choval se prý skromně, argumentoval věcně, médiím nenadbíhal. Opoziční voliči oceňují fakt, že trvá na dodržování válečných pravidel - což je v příkrém rozporu se členy nynější krajně pravicové vlády.
Nicméně, byl to rovněž on, kdo formuloval a prosazoval tzv. doktrínu Dáhíja, která je pojmenována po bejrútském předměstí. Nikoliv náhodou. Podle ní je namístě použít odstrašující sílu proti těm obydleným oblastem, odkud nepřátelé operují. Jinými slovy: Eisenkot navrhuje učinit z předpokládaných civilních ztrát součást psychologického boje.
„To, co se v roce 2006 přihodilo Dáhíji, potká každou vesnici, odkud bude veden útok na Izrael. Použijeme nepřiměřenou sílu. Způsobíme obrovské škody, prostě zkázu. Z našeho pohledu nejde o vesnice s civilisty, nýbrž o vojenské základny,“ cituje oblíbeného politika izraelský bezpečnostní think tank INSS. „Příští války musí být rozhodnuty rychle, agresivně a bez snahy o mezinárodní souhlas,“ dodal generál v roce 2008, když narážel na dva roky staré ničivé bombardování zmíněné čtvrti, které bylo součástí střetu s radikálním libanonským hnutím Hizballáh.
Ani v případě Palestiny není Gadi Eisenkot zrovna holubicí míru. „Žádný palestinský stát neexistuje a za naší vlády ani nevznikne,“ prohlásil v polemice s izraelsko-arabským politikem Mansúrem Abbásem.
Na rozdíl od pravicových ministrů ale neusiluje o anexi palestinského Západního břehu, který Izrael podle mezinárodního práva okupuje. A odmítá násilí extremistických židovských osadníků proti tamním arabským farmářům, které označil za terorismus. To neznamená, že je proti osadám jako takovým. Lze říci, že spíše než (osadnický) cíl mu vadí forma, jakou je prosazován.
S těmito postoji a vizemi vyzve Benjamina Netanjahua.
Milovník moci, mistr přežití
O Netanjahuovi vznikly desítky všelijak kvalitních knih, on sám přispěl autobiografií. Není divu: stal se bezesporu fenoménem izraelské politiky, jakkoli jde o kontroverzní osobnost. Je nejdéle sloužícím předsedou vlády, v těchto dnech už vládne přes 18 let. Poprvé stanul v čele kabinetu před třemi dekádami, přesně 13. června 1996, kdy mu nebylo ani 47 let.
Tedy jen stručně: na rozdíl od Eisenkota se šestasedmdesátiletý Bibi narodil s pomyslnou stříbrnou lžičkou v ústech, především v politickém smyslu. Jeho otec Bencijon - jinak rodák z Varšavy - patřil k vůdčím postavám revizionistického sionismu. Silně nacionalistického, pravicového směru, ze kterého vzešli i židovští teroristé druhdy útočící na britské a arabské cíle. Matka spatřila světlo světa už na území současného Izraele, pocházela ale také z aškenázského prostředí.
Benjamin pobýval jako chlapec s rodiči v USA hned dvakrát, přičemž do svých osmi let prý neuměl anglicky ani slovo. Hendikep překonal, v současnosti hovoří excelentně. Což jeho píáristé v letošní kampani zdůrazňují, neboť Gadi Eisenkot mluví anglicky pouze průměrně, k tomu s těžkým, jasně slyšitelným přízvukem. Jazyková výbava se hodí všem státníkům bez výjimky, v Izraeli se však jedná o otázku přežití – vzhledem k unikátnímu bezpečnostnímu vztahu mezi židovským státem a Amerikou.
I Netanjahu samozřejmě sloužil v armádě, do které navíc ze zámořských studií nastoupil dobrovolně. Během jedné akce málem utonul. Mnohem slavnější je přesto jeho bratr Jonatan, který je izraelským národním hrdinou. Zahynul totiž při osvobozovací operaci v ugandském Entebbe (1976), kde zachraňoval rukojmí unesená palestinskými teroristy. Oba bratři patřili k prestižnímu oddílu Sajeret Matkal, kde působili v téže době.
Snad nebude vůči Jonatanovi neuctivé říci, že jeho sourozenec a navýsost pragmatický politik Benjamin s jeho odkazem šermuje často a bez rozpaků. Zatímco Gadi Eisenkot zmínkami o padlém synovi šetří.
Světák, nebo korupčník pod pantoflem?
Bibi se od Gadiho odlišuje i v osobním životě. Sára, někdejší letuška a vystudovaná psycholožka, je jeho v pořadí třetí manželkou. Podle lidí z jeho okolí si ve všech případech vzal silné, dominantní ženy. Poslední sňatek následoval po informaci o Sářině těhotenství, za jiných okolností by si prý Benjamin další svazek rozmyslel.
Zlé jazyky tvrdí, že ač bez formální funkce, rozhoduje premiérova žena takřka o všech Bibiho personálních záležitostech. A nejen o nich. Časopis Forbes ji proto v roce 2013 vyhlásil nejvlivnější Izraelkou. Připočteme-li četné skandály a vzteklé výlevy, kterých se Sára Netanjahuová neumí vyvarovat, vidíme snad nejméně oblíbenou i nejčastěji vysmívanou celebritu židovského státu. Pro srovnání: o architektce Hannah Eisenkotové média příliš nepíší i z toho důvodu, že se nedere do popředí. To se ale může změnit.
Nedosti na tom, premiérský pár proslul zálibou v luxusu. Neradi také rozlišují mezi erárním a soukromým. Milují drahé hotely a v nich pokoje, ve kterých během oficiálních návštěv vyžadují speciální nábytek. Milují prvotřídní restaurace, kvalitní jídlo, oblečení na míru. Takzvaný „Případ 1000“ je vlastně soupisem darů, nejčastěji doutníků a šampaňského, které Netanjahuovi obdrželi od zámožných příznivců za politické protislužby.
Aby byl výčet úplný, stávající lídr kabinetu čelí dalším dvěma kauzám, ve kterých je rovněž obžalován. Ta známá jako „2000“ zkoumá Bibiho snahu přemluvit vlivného vydavatele, aby mu šel na ruku výměnou za účelový legislativní útok proti konkurenci. Aféra „4000“ spočívá v nadržování komunikační společnosti Bezek, která měla oplátkou cenzurovat i manipulovat vlastní novináře ze zpravodajského webu a internetového portálu Walla. Na vysvětlenou: číselná označení přidělili spisům sami vyšetřovatelé.
V čem se tedy soupeřící předáci v posledku liší, alespoň co do image a schopností? „Gadi představuje vše, co Netanjahu není,“ řekla zmíněnému webu The Times of Israel politoložka Gajl Talširová. „Je autentický, má páteř. Lidé ho vnímají jako odpovědného lídra, který bude pracovat pro bezpečnost země. Nicméně na rozdíl od Bibiho postrádá společenský lesk i rétorické schopnosti. A nemá ani Netanjahuovu politickou prozíravost,“ dodává badatelka z Hebrejské univerzity.
