Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když letos v zimě mluvily Seznam Zprávy s izraelským vojákem Cachim bojujícím v Gaze, odhadl počet dní, které strávil na frontě, na 450. Cachi přitom není voják základní služby, ale rezervista, který má práci i rodinu. Právě on je příkladem toho, co je pro izraelskou armádu největším problémem. Nejsou to zbraně ani prostý nedostatek lidí.
„Mám studenty, kteří jsou opakovaně povoláváni. Vím, jak je to rušivé a jaké to má společenské a ekonomické dopady. Těžké je především to, že zatím nevíme, jak dlouho to ještě potrvá. Nikdo už myslím neuvažuje v horizontu roku navíc. Buď zlomíme Hamás během týdnů, nebo bude příměří a začátek diplomatického procesu. Pro izraelskou společnost to není trvale udržitelné, situace se z hlediska politiky a morálky komplikuje,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Eran Lerman, akademik na jeruzalémské Shalem College a také na Telavivské univerzitě.
Operace letectva mohou trvat dlouho
Lerman rozděluje současné válečné operace na dvě skupiny. Do jedné řadí Gazu, do druhé válku v Íránu, intervence v Libanonu a Sýrii a bombardování jemenských Húthíů.
„Čtyři fronty, s nimiž se Izrael musel vypořádat, jsou především operace letectva. A letectvo je v podstatě vždy ve víceméně plné kapacitě. Piloti létají několik dní v týdnu, poté jsou zpátky v práci. Některé z těchto lidí znám osobně a vím, že je to zvládnutelné i dlouhodobě. Něco jiného by samozřejmě nastalo, kdybychom čelili dalšímu íránskému útoku na civilisty, což by otestovalo naši obranu. I tam ale máme technologická řešení, která ještě nebyla plně využita,“ věří Lerman a zmiňuje například laserové zbraně nebo systémy protiraketové obrany Arrow, které se stále vyvíjejí.
Krátká válka s Íránem přinesla izraelské armádě další sebevědomí – ukázalo se totiž, že jejich spojenci se buď vůbec neangažovali, nebo jen ve velmi omezené míře. Část expertů se domnívá, že k umírněnosti je nabádal samotný íránský režim ve snaze o deeskalaci. Rozhovor na toto téma jsme minulý týden přinesli s expertem na Húthíe Ibrahimem Jalalem.
Rychlá vítězství bez velké armády
Vraťme se ale ke Gaze, kde izraelská armáda bojuje v hustě obydlené oblasti, zapojená je pěchota i speciální jednotky, experti na odstraňování výbušnin a prozkoumávání tunelů, a podobně.
Eran Lerman v této souvislosti poukazuje na tři principy obrany, které na začátku 50. let vytyčil první izraelský premiér David Ben Gurion.
Prvním principem bylo odstrašení. Pokud selže, mělo by následovat včasné varování, které ale během teroristického útoku Hamásu 7. října osudně selhalo. Třetím prvkem byl rozhodný výsledek a porážka nepřítele, která musí být rychlá.
Počítalo se tehdy s mobilizací všech rezerv, protože Izrael nehodlal udržovat velkou armádu, na rozdíl od svých arabských sousedů byl v době svého vzniku malou zemí a velká armáda by ničila jeho ekonomiku. Potřeboval proto rychlé vítězství.
Podobný názor sdílí i Eran Ortal z Beginova a Sadatova centra pro strategická studia a think tanku American Florigen Policy Council. „Žádná západní armáda není připravená na prodlužování války, a zvlášť Izraelské obranné síly (IDF) byly vždy postaveny na tom, aby válčily rozhodně a rychle. Souvisí to zejména s tím, že většinu sil IDF tvoří rezervisté, a to i mezi piloty,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy.
Rezervisty sice využívá i americká armáda, tam ale ti povolaní vědí, že půjdou do služby na rok – v případě Izraele však už válka v Gaze trvá déle. „A na to naše armáda nebyla připravená,“ říká Ortal, který v armádě dosáhl až na post brigádního generála.
„Ukončit rychle konflikty se nám dařilo v letech 1956, 1967 a také v roce 1973. Války rychle skončily a zálohy se mohly vrátit domů. Nyní jsme v situaci, kdy je na rezervisty uvalena zátěž. Nejde sice o masivní část populace, protože populace vzrostla a zátěž pro ekonomiku není tak dramatická, jak předpokládal Ben Gurion. Ale má to demoralizující účinek na lidi, kteří jsou znovu a znovu povoláváni, zatímco další části populace se službě vyhnou,“ říká Eran Lerman s odkazem na arabské obyvatelstvo, které v armádě slouží spíš výjimečně, a zejména na ultraortodoxní Židy.
Právě kvůli sporu o to, zda mají být povoláváni, se minulý týden de facto rozpadla izraelská vládní koalice. Dvě strany zastupující ultraortodoxní část populace odešly z vlády, strana Šas ale slíbila, že nebude hlasovat při případném vyslovování nedůvěry kabinetu Benjamina Netanjahua.
Zatímco dlouhá desetiletí se vojenské službě vyhýbali jen studenti ješiv, postupně si politické strany vymohly výjimky prakticky pro všechny členy ultraortodoxních komunit. A to těžko nese část společnosti, jejíž členové ve válce často umírají – například často pravicově smýšlející tzv. moderní ortodoxní Židé.
Společnost cítí hněv
„Část společnosti cítí hněv, odpor vůči výjimkám je i v části vládního Likudu,“ poznamenává Eran Lerman. Netanjahu podle něj manévruje, aby získal čas na několik dalších měsíců, v nichž dá ultraortodoxním stranám naději, že dosáhnou svého.
„Často čtu velmi rozhořčené reakce rodin rezervistů. Současná situace není dlouhodobě udržitelná,“ varuje expert. „Tím, že tvoříme větší společnost, nejsou ztráty takové jako během války za nezávislost, kdy padlo jedno procento obyvatelstva, ale i tak je to velmi únavné,“ myslí si.
Eran Ortal je ale přesvědčen, že izraelská armáda je nejen schopná ve válce pokračovat – a nevidí na obzoru její rychlý konec – ale že jí nic jiného nezbývá, pokud tedy nemá přijít další útok, jakým byl ten ze 7. října 2023. „V Libanonu se může konsolidovat Hizballáh, hrozbu stále představují i Húthíové, s nimiž se budeme muset také jednou vypořádat,“ říká.
Kolik nyní Izrael zapojuje do bojů vojáků, ani jeden z oslovených expertů neřekne, ale Lerman mluví o tisících: „Pět plných divizí je zapojeno do bojů v Pásmu Gazy, vojáci jsou rozmístěni i na Západním břehu a na severu. Na společnost s deseti miliony obyvatel to není až tolik, zátěž ale nesou pořád ti samí,“ upozorňuje.
Co se týče zbraní, tam odborník nevidí problém. Připomíná, že administrativa předchozího amerického prezidenta Joea Bidena schválila obrovský balík zbrojní pomoci, který Izrael dostal vedle pravidelné roční podpory ve výši 3,8 miliard dolarů. Právě to mu umožnilo se připravit na konflikt s Íránem, který vyzněl velice jednoznačně.
V Gaze sice izraelští vojáci denně umírají, obvykle ale následkem podzemních náloží a min, případně kvůli občasné střelbě sniperů. K přímým vojenským střetům už prakticky nedochází, protože zdecimovaný Hamás už toho není schopen.
