Recenze: Oscarová režisérka natočila strhující film o jaderném útoku

Americká filmařka Kathryn Bigelow dlouhodobě točí o reálných i potenciálních válečných vřavách. Už před snímkem Smrt čeká všude o zneškodňování výbušnin v Iráku, který jí vynesl Oscara za režii a celosvětovou pozornost, vytvořila drama o hrozící jaderné katastrofě K-19: Stroj na smrt. Tento příběh ze sovětské ponorky inspirovaný skutečností stál na konfliktu dvou silných osobností. Novinka nazvaná Dům plný dynamitu, kterou lze vidět ve videotéce Netflix, má jediného protagonistu: jadernou raketu, jež se z hlubin moře řítí na Chicago.

Snímek láká na skvělé herce jako Idrise Elbu v roli amerického prezidenta či Rebeccu Ferguson coby kapitánku Olivii Walker, která má krizovou situaci na povel. A řadu postav, jež v Bílém domě či online řeší, co se právě děje, film dokáže v rychlosti představit, abychom vnímali, že kromě starostí o budoucnost země mají i ty zcela všední lidské.

Dům plný dynamitu je ale pozoruhodné drama především proto, že se obejde bez protagonistů a antagonistů. Jde o enormně intenzivní zachycení situace, která trvá pouhých několik minut. Ty však možná rozhodují o budoucnosti světa.

Úvodní titulky připomínají, že doba deeskalace v oblasti zbrojení je pryč. Poté už se vynoří neznámé nebezpečí. Raketu z hlubin moře mohl odpálit kdokoli, narychlo sehnaná expertka potvrzuje, že Severokorejci by toho teoreticky mohli být schopni. Ale jsou to jen dohady a problém je třeba řešit, ať už je jeho strůjcem kdokoli.

Film postupně sleduje situaci z různých perspektiv. To, co byl v jednu chvíli jen výkřik z obrazovky, se časem mění v osobní mikrodrama viděné z perspektivy dotyčného. Scénář Noaha Oppenheima je pozoruhodný už tím, že staví silné drama bez nutnosti vykreslovat kriticky americké pohlaváry či nepřátele z druhého konce světa.

Veškeré napětí plyne z toho, že divák je uzavřen s postavami uprostřed přítomného okamžiku, uvědomuje si váhu každé vteřiny, vnímá, kterak jednotlivci opouštějí své blízké, aniž by jim mohli prozradit, co se děje, a spěchají řešit, jak bude vypadat svět v následujících minutách. Minutách, jež mohou ovlivnit celé dekády.

To zní jako námět na hollywoodský velkofilm plný patosu. Jenže Kathryn Bigelow tak jako vždy hledí na postavy bez příkras a kudrlinek, s minimem hudby, syrově, ale nikoli chladně. Moc dobře víme, že tahle hrdinka má doma nemocného syna s horečkou, že jeden generál má těhotnou ženu, že něčí žena žije v Chicagu, kam má jaderná střela nejspíš dopadnout. To vše se ale dozvídáme jen v záblescích, stejně jako se jen na vteřinu objevují někomu slzy v očích, než se zase přepne do profesionálního „módu“.

Dům plný dynamitu je uhrančivá procedurální studie jedné situace. Fascinuje zejména v tom, jak dokáže pracovat s vnímáním času. Vteřiny a minuty se stejně tak táhnou, jako ubíhají nesmyslně rychle vpřed, veškerá rozhodnutí je třeba dělat bez dostatku jasných informací. Je lepší jednat, či zůstat obětním beránkem? Snímek se vyhýbá typickým klišé o chlapáckých generálech posedlých odvetou bez rozmyslu, demonstrací síly a podobně.

Režisérka vlastně vykresluje jakousi až idylickou situaci, kdy si všichni uvědomují závažnost toho, co se děje, ať už americký prezident a jeho okolí, či ruská strana na druhé straně telefonu. Hrají se tu jistě pragmatické mocenské šachy, ale nikoli divadélko, jaké mají v dnešní době bohužel zapotřebí předvádět skuteční představitelé největších mocností.

O to je však snímek silnější. Nepotřebuje lacině karikovat či kriticky nahlížet na to, kdo dnes vládne světu. Ukazuje, proč je jaderná hrozba takřka neřešitelným problémem, kdyby se někdo rozhodl podobný arzenál použít – a to i v případě, že na těch nejzodpovědnějších židlích sedí opravdu kompetentní lidé.

Kathryn Bigelow natočila strhující thriller a zároveň jakési až abstraktně čisté pojednání o stavu světa. Neřeší jednotlivce, nevytváří silné dějové linky navázané na protagonisty, místo toho splétá mozaiku chaosu, umocněnou drobnými detaily toho typu, když jednu z klíčových expertek zastihnou uprostřed rekonstrukce bitvy z občanské války Severu proti Jihu. My přitom sledujeme moderní válku, která se odehrává telefonicky – a nejdůležitějšími zbraněmi, na které se lze momentálně spolehnout, jsou informace.

Není to jediný moment z americké historie, jenž se filmem mihne. Krátké zmínky o prezidentech Eisenhowerovi a Obamovi či vykreslení fiktivní hlavy státu coby sympaťáka, co má rád basketbal, jen podtrhují děsivou představu, jak by podobná situace vypadala za aktuálního rozložení sil.

„To je šílenství,“ lapá v jednu chvíli po dechu Idris Elba coby prezident. „Ne, to je realita,“ dostává se mu věcné odpovědi od jednoho z poradců. Raději si nedomýšlejme, jak by podobný útok z neznáma vypadal ve světě, jemuž vládnou muži, kteří jsou sami ztělesněním šílenství.