Recenze: Nový film o Springsteenovi je přehnaně vážný a lehce nesnesitelný

Měl by být na vrcholu. Bruce Springsteen právě končí úspěšné koncertní turné k pátému albu The River a je jeden krůček od statusu naprosté hvězdy. Nový hraný film nazvaný Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma však zachycuje, kterak se hudebník v této fázi kariéry rozhodl vydat proti všem. Vzdorovat přáním vydavatelství, očekáváním fanoušků i vlastním démonům.

Režisér Scott Cooper vychází ze stejnojmenné knihy Warrena Zanese a jeho hlavním cílem zjevně nebylo vytvořit běžný životopisný snímek. Chtěl natočit drama o utrpení nadaného traumatizovaného umělce.

Svým způsobem k tomu měl vhodný materiál. Zpěvák a rocker se na začátku 80. let minulého století rozhodl složit místo dalších rockových opusů prosté folkové album Nebraska, které doma nahrál na obyčejný čtyřstopý rekordér Tascam a které prostoupila kromě lo-fi zvuku také spousta poměrně temných vlivů.

Čtyřiatřicetiletý Jeremy Allen White po ceněné roli šéfkuchaře ze seriálu Medvěd dostává další příležitost zahrát talentovaného zdrchaného muže, který se musí postavit především tomu, co straší v jeho hlavě. A hned zkraje snímku, od čtvrtka promítaného českými kiny, se objevuje první černobílá retrospektiva představující část těchto traumat.

Mladý Bruce sedí na posteli, poslouchá, jak se opilý otec hádá s matkou, a děsí se, aby hlava rodiny nezamířila do jeho pokojíku. O pár dekád později mladý hudebník sedí ve svém domě, čte prózy Flannery O’Connor, poslouchá songy od kapely Suicide a fascinovaně hledí na záběry ze znepokojivého debutu režiséra Terrence Malicka Zapadákov. Z bolesti čerpá inspiraci.

Snímek Vysvoboď mě z neznáma strašně moc chce jít nepopulární cestou, proti srsti. Bohužel však jednu sadu klišé vyměňuje za jinou.

Až příliš vážné drama o vnitřním boji není životopisem od A do Z, ale není to ani film s jinak nosnou vypravěčskou strukturou. Většinu času sleduje útrapy protagonisty, který odmítá naservírovat vydavatelství další hit. A místo toho se musí protrpět ke svému nejtiššímu, byť možná pro mnohé fajnšmekry nejoceňovanějšímu albu.

Jenže podobných brodění traumaty z minulosti už jsme viděli příliš. Černobílé retrospektivy a další režijní rozhodnutí svou doslovností jen těžkopádně kulhají za všemi uměleckými díly, o kterých se film zmiňuje: ať už za Nebraskou, či Zapadákovem.

Otce alkoholika hraje Stephen Graham, jenž umí ztvárnit podobné mlčenlivé macho nešťastníky. Tím spíše tato castingová volba působí jako ztělesnění stereotypu.

Jeremy Allen White dovede být místy v roli opravdu skvělý, jak v interpretaci Springsteenových písní, tak v oněch zranitelných, křehčích polohách. Jenže na druhou stranu je tato postava představená jako nějaký polobůh. Má za sebou Jeremyho Stronga coby podpůrného manažera Jona Landaua, nekonečně trpěliví jsou i hlavouni z firmy Columbia Records. Všichni čekají, až se umělec protrpí ke svému niternému albu. Sice to není zrovna to, co chtěli, ale pan Springsteen bude mít vždy volnou ruku.

Jediný, kdo na protagonistu nepohlíží jako na pana Božského, je servírka a svobodná matka, s níž si začne nezávazný románek. A ve chvíli, kdy začne přerůstat v něco vážnějšího, Springsteen potřebuje trpět o samotě doma v New Jersey a trápit se detaily vznikajícího projektu plného písní o kriminálnících, vrazích a vůbec odvrácené straně Ameriky i vlastního dětství.

Pokud není člověku okolo osmnácti, kdy čte Charlese Baudelaira a rozervané romantické prózy, jen těžko se může napojit na podobná zatěžkaná díla, která se snaží až příliš urputně ztvárnit utrpení génia.

Pozoruhodné album Nebraska je potěšení poslouchat i navzdory temnotě, jež ho prostupuje. Snímek Vysvoboď mě z neznáma se jakémukoli potěšení naopak vzpírá. Paradoxně jediná euforická scéna je ta, v níž Springsteen s kapelou nahrává pozdější hit Born in the USA, k němuž ho inspiroval scénář Paula Schradera.

V ten moment se na chvíli objevuje onen klasický hudební životopisný film, který by si uměl podmanit publikum jednoduchým, ale funkčním receptem. Energie songu a Springsteenův zpěv pohlcují bubeníka, zbytek kapely i uši producentů z Columbia Records. Jenže tato rocková pecka a s ní i tento typ filmu jsou prozatím uložené do šuplíku.

Vždy je sympatické, když hollywoodští tvůrci chtějí vykročit mimo nabízející se formulky a šablony. Scott Cooper se však bohužel vydal do titulního neznáma a trochu tam zabloudil. Jeho komorní, přehnaně vážné a zasmušilé dílo se dlouze zaobírá umělcovými muky s tím, že s přibývající stopáží jsou tyto scény spíše lehce nesnesitelné. A nakonec míří ke smíření, velkým emocím a odhalení, že cestou – či alespoň pomocnou rukou – z temnot může být terapie.

To je až lehce bizarní odhalení. Jako by sami tvůrci nevěděli, o kom točí. O Springsteenovi coby rozervanci, jehož duše úpí při poslechu Suicide, o prominentním umělci, kterého okolí nechává trpělivě trpět a čeká, až zase doručí další hit, o obyčejném chlapíkovi, jemuž pomůže popovídat si s terapeutkou a posadit se tatínkovi na klín?

Všichni tito Springsteenové ve filmu jsou a podílejí se na tom, že navzdory zjevným ambicím vzniklo veskrze průměrné dílo.