Hlavní obsah

Sami si za to můžeme, píší čtenáři o krizi malých obchodů

Foto: Radek Cihla, Seznam Zprávy

Když si do nich budete chodit jen pro pečivo, vesnické obchody nemají šanci přežít, shodují se čtenáři.

Reklama

Potýkají se se setrvalým poklesem tržeb, cenami energií i ubývajícím počtem zákazníků. A mnoho jich během posledních let muselo zavřít. Malé venkovské obchody živoří a čtenáři Seznam Zpráv diskutují, zda lze jejich osud zvrátit.

Článek

Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů nejzajímavější názory z diskuze u článku o výzkumu, který se věnoval problémům maloobchodu na vesnicích.

Libor Walichiewicz: Dnešní doba je plná paradoxů. Lidé jezdí hromadně nakupovat do supermarketů, ale pak nadávají, že si nemohou jít do místního krámku nakoupit strouhanku, když si nemají v čem obalit řízky.

Vendula Tunková: Do obchodu na vsi chodím jen pro pečivo nebo když něco opravdu nutně ten den potřebuju, takže tam utratím tak 300 až 400 korun týdně. Vše ostatní si koupím, když jedu do města (pět kilometrů), o dost levněji. Upřímně nevím, proč bych měla sponzorovat obchod na vsi, tím spíš, když je to stejně řetězec COOP – navíc ten nejdražší. Hned v sousední obci, jiný okres, jiný COOP a je levnější.

Radim Polášek: Známý takovou prodejnu měl a tam je problém už nákupní cena. Pro jednu prodejnu totiž nakupuje v malém a potom kolikrát už nakupuje dráž třeba rohlíky nebo kabanos, než vůbec prodává konkurence v supermarketech, třeba v Kauflandu. A tok k ceně musí ještě přirazit svoje provozní náklady a nějaký zisk, aby to nedělal zadarmo. Druhý problém jsou právě ty osobní náklady prodavače, musí za měsíc vydělat aspoň na čistou minimální mzdu plus povinné odvody státu.

Jiří Kučera: Tak je to se vším. Český člověk sice nadává, že v obci není „konzum“, jako býval za socíku, kam by si skočili pro droždí a tři rohlíky, ale pro velký nákup jedou 20 kilometrů daleko to Tesca, protože tam je to levnější. Samozřejmě projedou pár stovek na benzinu, ale to se jaksi nepočítá. Stejné je to s lékárnami. Všechny ty Max, Benu a ostatní opory českého lékárenství, členové velkých korporátů platících daně v zahraničí, lákají pacienty na členské a slevové karty, pofiderní informace o nízkých doplatcích a další vějičky. A český pacient opět jede autem 20 kilometrů, aby měl u Dr. Max lék o 15 korun levnější. Promyšleně tak likvidují malé lékárny v obcích, které těžko mohou odolávat tomuto tlaku. Tyto malé lékárny však dále neprovozují, protože se jim to nevyplatí. Jenom je zničí. Ale když pak pacient akutně onemocní a potřebuje ihned paralen, náplast a antibiotika, udiveně zjistí, že v obci již ta malá, příjemná lékárnička není a on musí pro paralen k Dr. Max. A v ten moment začne nadávat, že je to bordel a kdo za to může. Kdo? Inu, sami si za to můžeme.

Vlasta Skořepa: To je ten velký problém v Čechách. Raději budou nakupovat rohlíky v supermarketech, protože ve vesnickém krámku je o jednu korunu dražší. Ale pak všichni řvou, že jim zavřeli obchod ve vesnici. Z čeho tak by měl ten prodejce přežít? Ač bydlím v Praze a tři supermarkety mám ve vzdálenosti dvou až tří kilometrů, aspoň dvakrát týdně nakupuji u obchodníka, který má prodejnu v parteru domu a mám to tam jen 300 metrů. Ano, je to u něj dražší, ale je tam stále a musí být z něčeho živý. A o tom to je!

Miroslav Šilhavý: Češi neradi vidí, že za stejnou položku platí víc ve svém krámku, a vůbec nevidí, že zboží někdo musel přivézt a riskuje, že neprodá vše a zbytky bez náhrady vyhodí. Proto Češi nedokázali po revoluci své sousedy, novodobé hokynáře, podpořit a nakupovat u nich. Místo toho začali jezdit nakupovat jednou týdně nebo jednou za 14 dní do města ve velkém, často i pro více rodin naráz. Pak se divili, že jejich vesnický krámek nezůstal, jen aby jim mohl prodávat čerstvé pečivo s prakticky nulovým ziskem. Návrat k normálu by měla podpořit obec, ale i obec je dávno odosobněná entita. Dříve bývalo běžné, že si svoji obec platili občané formou nějaké místní daně či poplatku. Z toho pak zase obec financovala záležitosti ke společnému prospěchu. Jenže dnes je obec financována oklikou přes stát, takže lidé už ani tam nevnímají, že se jedná o jejich peníze. Podle mě by bylo cestou znovu zjednodušit ekonomické principy. Nechť si občané platí svoji obec sami – skrze daň z nemovitostí. Sami se mohou rozhodnout, jestli bude místní daň vyšší a obec bohatší, nebo naopak. A sami se mohou rozhodnout, co obec zadotuje. Třeba místní krámek, který zase trochu rozhýbe život.

Fórum čtenářů

Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.

Jaroslav Čejka: U nás na malém městě jsou dvě prodejny potravin. COOP, kde jsem byl třikrát a nikdy nedostal, co jsem chtěl. Pečivo odpoledne již není. A pak 25 metrů vedle Vietnamec, který má všechno, a to v sobotu i v neděli. Chodím k němu a jsem spokojen.

Vladimír Brázda: Obyvatelé vesnic mají o malinko nižší příjmy než obyvatelé Prahy. Proto nemohou do místních obchůdků přinést potřebné sumy peněz. A mnozí optimalizují své nákupy v Polsku. Chudé regiony jsou chudé regiony a s tím se nedá nic moc dělat.

Reklama

Doporučované