Článek
Senátem prošla novela občanského zákoníku, který poprvé naplno vyslovuje nepřípustnost fyzických trestů vůči dětem. Zbývá už jen podpis prezidenta Petra Pavla. V zákoně se konkrétně objevuje věta, že péče o dítě zahrnuje „zejména péči o jeho zdraví a péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání“.
Psycholožka a psychoterapeutka Pavla Koucká, která je také autorkou několika knih o výchově a rodičovství, popisuje, jak vychovávat děti bez násilí.
Rodiče podle ní málo využívají mentální převahu a fyzickou blízkost. „Když voláte na dítě, ať to nedělá, tak mnohem lepší je přijít a doprovodit to tím, že se mu koukáte přímo do očí, a nepřestanete, dokud to dělá. V tom je velká síla,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
A varuje před fyzickým trestáním dětí. „Bolí ho to, a teď myslím spíš, že ta psychická bolest je horší. Bere to jako útok, může se ho to hluboce dotknout, kazí to vztah dítěte k rodiči,“ popisuje.
Co se s uzákoněním zákazu fyzického trestání dětí změní pro rodiče?
Jde zejména o to víc téma uvést do povědomí rodičů. Nejsou stanovené tresty za facku nebo za plácnutí, což je dobře. Ale bude se o tom vědět.
Může to narušit rovnováhu ve vztahu rodič–dítě? Třeba, že děti začnou rodičům odmlouvat s tím, že teď už na ně nemohou?
Rovnováha už rozkolísaná je. Hrozně zaleží na výchově a povaze dítěte a na jeho věku. Vyhrožování rodičům, to je záležitost osmi let a výš. Tam se to stát může. Ale rodiče by se neměli bát.
Předpokládám, že právě někteří rodiče se bojí, že ztrácí nástroj, který jim fungoval. Jak s tím mají pracovat?
Jde o to nastavit výchovu dětí od batolat, tak aby byla s respektem. Osobně si nemyslím, že plácnutí je problém. Jde spíš o to, aby se to nestalo v některých rodinách normou. Děti učíme, aby se k sobě chovaly hezky, a učíme je vlastním příkladem. Jsou ale případy, kdy výjimečné plácnutí přes prsty může být jednoduchým sdělením.
Jak to myslíte?
Dám příklad jedné mé klientky. Vyprávěla mi, jak se ve třetí třídě ve škole přestala hlásit. Do té doby byla zvídavé dítě a aktivně se hlásila. Popsala mi, že když měla šaty na ramínka a hlásila se, tak ji kluk, který seděl za ní, sáhl do podpaží. A pro ni to bylo takové narušení intimity, že ona, aby se to už nikdy nestalo, tak se přestala hlásit. No a kdyby se v té chvíli otočila a chlapce plácla, tak to mohlo být celé jinak. A to nastavujeme výchovou. Úplně ve výjimečných případech si myslím, že pro dítě to může být jasným sdělením. Není to trest, je to okamžitá reakce. Učit děti, že nikdy nesmí na nikoho vztáhnout ruku za žádných okolností, je trošku škoda.
Rodiče málo využívají mentální sílu
Co v případech, kdy jsou děti problematické? Třeba tříleté dítě, které je násilné. Kouše a mlátí rodiče. Zkouší, kde jsou hranice. Jak v takové situaci postupovat?
Máme to prostě v sobě. Občas za mnou chodí rodiče a říkají mi, že jejich dítě bouchá ostatní a bije i je nebo je kouše, přitom oni mu to nikdy nedělali. Ptají se, kde to mohlo pochytit. Děti to v sobě mají. Agresivita je nám vrozená. Je to něco, co nás chrání podobně jako hněv. Úplně v sobě zablokovat reakci na to, že vás dítě hryzne, nebo vás opakovaně tahá za vlasy, není ideální.
Zákaz násilí na dětech má být signál do společnosti. Jak by měl zareagovat rodič, který to skutečně pojme jako zlom a zřekne se násilí a rozhodne se k dětem přistupovat jinak?
Rodič nemůže rezignovat na to, že je potřeba nějak korigovat chování dítěte. Nemůžeme nechat tříleťáka v autobuse kopat do sedačky před sebou, protože je zrovna vzteklý. Můžete mu nohy podržet, nedovolit mu to. Jsme zodpovědní za vychovávání dětí, ale nemusíme je bít. Můžeme jim ale fyzicky zabránit třeba tomu, aby trhaly kytky. Řeknete mu, že se to nedělá, a když dál trhá kytičky, tak ho odnesete. Využijete své fyzické síly, ale ne k tomu, abyste ublížil, ale abyste zabránil.
Myslím, že rodiče také velmi málo využívají toho, že mají velkou mentální sílu. Můžeme toho hodně zvládnout jen fyzickou blízkostí. Když voláte na dítě, ať to nedělá, tak mnohem lepší je přijít a doprovodit to tím, že se mu koukáte přímo do očí a nepřestanete, dokud to dělá. V tom je velká síla.
Puberta je rekonstrukce. Dospělý má být nad věcí
Bavíme se o menších dětech. Co u větších, kde je asi častější, že rodičům ujedou nervy. Jak s tím pracovat?
Puberta je speciální období, to je na speciální rozhovor. Strašně moc záleží na tom, co je před pubertou. A velmi záleží na tom, aby si rodič uvědomil, že to má dítě velmi těžké samo se sebou. Hodně mi pomohlo se podívat do neurologických studií o tom, co se děje v mozku. Přirovnávají to někdy k totální rekonstrukci. Je potřeba mít velikou toleranci, že se mu něco nechce, že se na vás kření. No tak se kření. A co? Jste dospělý, to unesete. Nebrat si to osobně a mít vlastně radost, že dítě začne přemýšlet jinak a zpochybňuje naše hodnoty. Nebojte se o tom diskutovat. Hodně je potřeba si uvědomit, že my jsme dospělí a my máme být nad věcí.
Pro odbornou veřejnost je násilí ve výchově nepřípustné, jenomže samotní rodiče to ještě často zpochybňují. Jaké jsou dopady, co to dětem způsobuje?
Je to ponižující pro dítě. Bolí ho to, a teď myslím spíš, že ta psychická bolest je horší. Bere to jako útok, může se ho to hluboce dotknout, kazí to vztah dítěte k rodiči. A stává se to přijatelným chováním pro dítě, když to dělají rodiče.
Ale i když ho rodič křivě obviní z něčeho, co neudělalo, nebo když ho ponižujete a nadáváte, že je neschopné, přivede vás do hrobu, tak se to dítěte samozřejmě také velmi podobným způsobem dotkne. Nebo když rodič dítě pomlouvá před někým dalším. Určitě si dát pozor, když má rodič potřebu dítěti ublížit, tak si to uvědomit a neuchýlit se ani k fyzickému trestu, ani k ponižování, ignorování či odpírání lásky, což může být pro dítě i bolestivější.
