Článek
Britský novinář Rob Cameron se do tehdejšího Československa poprvé podíval v roce 1992. Do Česka se pak rozhodl nastěhovat následující rok. „V Praze tehdy ve vzduchu visel postrevoluční optimismus a pocit, že je všechno možné,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Rozhovor probíhal téměř bezchybnou češtinou, kterou Cameron po více než třech dekádách života v Česku mluví. Odstěhovat z Prahy se nehodlá ani poté, co BBC zrušila pozici zpravodaje v Česku a na Slovensku. Na ní pracoval od května roku 2004.
Společně s jeho postem zrušila veřejnoprávní BBC další čtyři místa tzv. „freelancerů“ z Evropy. „BBC přichází o pět lidí, kteří pokrývali 13 zemí, jež perfektně znali, a mluvili tamními jazyky,“ kritizuje Cameron. Pro něj osobně se ale moc nemění. V novinářské práci plánuje pokračovat, například na svém blogu Based in Bohemia.
V rozhovoru bývalý zpravodaj dále vzpomíná na zážitky z reportování z Česka. Na prezidenty Havla, Klause a Zemana. A na příběhy, které v něm nejvíce zůstaly. Přemýšlí i nad současným stavem žurnalistiky.
Když BBC zrušila pozici zpravodaje v Česku a na Slovensku, psal jste, že vám není jasné, proč tak učinili. Změnilo se od té doby něco?
Tak do určité míry mi vždycky bylo jasné proč. Že je to součást škrtů, úspor a tak dále. Ale logiku to rozhodnutí podle mě stále postrádá. Mám za to, že jsme totiž byli hodně levní. V mém případě se dá říct, že jsem pracoval pro BBC úplně zadarmo.
U mě to byl podobný vztah, o němž hovoří starý vtip o komunismu tady v Čechách – „my jsme se tvářili, že jsme pracovali, a oni se tvářili, že nás platili“.
A takhle už to pár let fungovalo?
Ano, takhle už to fungovalo letos, trochu i loni. Já mohl využívat jméno BBC ve svém pracovním životě a oni zase mohli říkat, že kdyby k něčemu došlo, tak v Praze a Bratislavě mají svého člověka. I přestože ho zaměstnávali velmi zřídka, protože Česko je pro ně nezajímavá země.
Tak nás BBC vnímá?
Myslím si, že ano, bohužel. Zase na druhou stranu zrušili také post v Polsku, což je vojenská velmoc sousedící se zemí, která je ve válce.
Asi v tom nejsme sami, protože BBC zrušila pozice přispěvatelům pokrývajícím několik států. Vy jste uvedl, že rozhodnutí je performativní a stanice tím jde sama proti sobě. Co jste tím myslel?
Performativní je to v tom smyslu, že oni teď mohou říkat „podívejte se na nás, jak škrtíme a spoříme!“, ale ve skutečnosti jsme je stáli minimální peníze.
No a tím, že BBC jde sama proti sobě, jsem myslel, že těch pět lidí, o něž přišli, bylo pět lidí pokrývajících 13 zemí. Ti lidé uměli 13 jazyků, měli kontakty na místní politiky a výborně znali dané země. O to všechno teď BBC přijde.
„Praha po revoluci byla plná optimismu“
Poprvé jste navštívil tehdy ještě Československo v roce 1992. Natrvalo jste se do Česka nastěhoval následující rok. Jak na vás země krátce po revoluci působila?
Strašně krásná. Já už jsem tohle opakoval několikrát a Češi se vždycky diví, že přece jsem byl z krásného Londýna. Ale Londýn byl černobílý, depresivní a šedý. Československo a Praha oproti němu byly barevné.
Možná to je subjektivní paměť, ale působilo to trochu jako film. V tom roce 1993 začala dovolená, která s nadsázkou trvá doteď.
Praha působí stále stejně barevně?
Ne, to ne. Tehdy to pro nás cizince byla neznámá, všechno bylo cizí, což samozřejmě taky pomohlo. Ve vzduchu visel postrevoluční optimismus a pocit, že je všechno možné. Teď je nálada hodně jiná, spíš jako v Londýně tehdy.
Jako zpravodaj BBC jste následně Česko pokrýval od května 2004. Co ve vás za 22 let reportování o Česku nejvíce zůstalo? Jaké příběhy či události?
Příběhů je spousta. Například se zajímám o historii, dějiny 20. století a sám jsem napůl Žid. Tedy moje maminka je Židovka, ale já jsem ateista. Vždy mě fascinovaly osobní příběhy lidí, kteří prožili holocaust. Mluvil jsem s mnoha přeživšími holocaustu, dělali jsme i reportáž o stavu kasáren v Terezíně, to ve mně zůstane.
A jeden příběh, o němž by se asi dalo říct, že měl nějaký reálný efekt, byly dlažební kostky na Můstku v ulici 28. října. O nich jsem totiž udělal reportáž, že to jsou kostky, které byly původně náhrobky na židovském hřbitově. Na silnici byly ale otočené a všichni turisté i Češi po nich chodili. Nejdřív o tom psala Mladá fronta a myslím AFP, ale jak jsem o tom napsal na BBC, tak to mělo asi větší ohlas a během několika měsíců byly kostky odstraněny.
„Jmenuje se Miloš Zeman. Pije, uráží a je hrozně vtipný“
Zažil jste i mnoho různých prezidentů a premiérů. Kdo vám nejvíc utkvěl v paměti? Ať už pozitivně, či negativně.
To je těžké. Rád bych totiž řekl, že Petr Pavel nebo Zuzana Čaputová. Ale není tomu tak. Ve mně zůstanou ti, kteří mě nadchli, protože byli nějakým způsobem jiní. Tím pádem Zeman a Klaus, nemůžu si pomoct.
Ale patří tam i Havel. To samozřejmě, ten tam musí být. Ale s ním jsem měl možná dvě či tři setkání. Z toho jeden dlouhý rozhovor.
Čtěte k tématu žurnalistiky:
Jak na vás působil?
Extrémně havlovsky. Milý, humánní. Ale abych byl upřímný, tak mě v ničem nepřekvapil, protože zůstal autentický a konzistentní. Což je samozřejmě dobře. Bylo to krásné a zajímavé setkání a jsem nesmírně rád, že jsem ho zažil osobně. Bylo to jen pár let před jeho smrtí, v roce 2009. Tehdy BBC chtěla rozhovor s ním k výročí 20 let od revoluce.
Ale až budu psát paměti, nejčastěji se bude objevovat Zeman a možná Klaus.
Čím to je?
Zeman byl první premiér, kterého jsem zažil já osobně jako novinář, takže těch zážitků je mnoho. Například když jsme letěli vládním speciálem do Švédska na nějakou oficiální cestu, tak tam bylo několik legračních momentů. On byl totiž bavič, měl obrovské charisma. A vždycky, vždycky to přehnal a někoho se dotkl nebo urazil. Tolik bizarních situací.
Nechcete nějakou přiblížit?
Ano. Můžu říct jednu historku, ne ze Švédska, ale z Hannoveru. Tehdy jsem tam ještě pro Český rozhlas pokrýval světovou výstavu EXPO 2000, kterou Zeman navštívil.
Já jsem byl na místě několik hodin před jeho příjezdem a potkal jsem dva irské novináře. Tak jsme se dali do řeči a ptali se mě, kvůli komu tam jsem. Popsal jsem jim tedy premiéra Zemana. Řekl jsem: „Jmenuje se Miloš Zeman, strašně pije, uráží a je hrozně vtipný.“
A vyprávěl jsem dál historky o Zemanovi. V irském pavilonu výstavy čepovali Guinness, tak jsme si dali pár piv. Taky jsem jim řekl, že Zeman má při mluvení tendenci pohybovat hlavou ze strany na stranu.
Byli z toho nadšení, a když jsem musel jít, protože venku přijela vládní kolona s premiérem, tak chtěli jít se mnou. Tak jsme stáli v davu možná několika stovek lidí a čekali, až Zeman vystoupí z limuzíny. A když se otevřely dveře a Zeman vykoukl, tak se z davu ozvalo silným dublinským přízvukem: „Roll your head!“ (česky „zamávej hlavou!“ pozn. red.)
Reagoval nějak?
On to slyšel, ale šel dál. Takových momentů, nevinných blbých historek, mám mnoho.
„Klasický arogantní Klaus“
I s Klausem?
Toho jsem měl možnost pozorovat zblízka, protože jsem zvolení nástupce Havla pokrýval. To bylo v roce 2003, v tu dobu jsem ještě ani nebyl nastálo v BBC, ale nějaké události už jsem pro ně pokrýval. Například zrovna přímo jeho zvolení na společné schůzi Senátu a Sněmovny, které probíhalo ve Španělském sále.
On byl tehdy zvolen a přišel mezi hlouček novinářů, kterých tam bylo opravdu hodně. Asi milion. Přišel a ticho. Nikdo nepoložil dotaz. Nevím, jestli se báli, ale pak Klaus, způsobem sobě vlastním, začal: „A tak bude se mě někdo na něco ptát, nebo co?“
A tak já se zeptal. Ale svoji otázku jsem položil v angličtině. Na což řekl něco ve smyslu: „I don’t know if my first words as president should be in English.“ (Česky „Nevím, jestli by moje první slova po zvolení měla být anglicky,“ pozn. red.) A pak odpověděl. Takže jsem dostal první slova od nově zvoleného českého prezidenta, a ještě v angličtině.
Rozhovor jeden na jednoho jste s ním někdy měl?
Ano, šel jsem za ním, když už nebyl prezidentem. Tehdy probíhalo skotské referendum o nezávislosti a všichni měli zájem o názory těch několika málo zemí, kterým se podařilo rozdělit pokojně. Československo bylo jednou z nich.
A byl to skvělý rozhovor. Samozřejmě to byl klasický arogantní Klaus, takže když jsem položil dotaz, tak začal kroutit hlavou a říkat: „Ne, ne, ne, ne, ne. To jste položil špatnou otázku!“
Ale v momentě, kdy jsem ukázal nějakou znalost dějin Československa, například když jsem zmínil pomlčkovou válku, tak mě začal chválit. „Přesně tak, pane kolego, klobouk dolů, skvěle!“ Tak jsme nakonec měli zajímavou diskusi, naučil jsem se hodně.
„Studentům jsem žurnalistiku doporučoval. Teď váhám“
Na blogu jste psal, že jste dlouho dělal spoustu jiné práce, abyste mohl dál pracovat pro BBC. Žertoval jste, že dotujete „prestižní koníček“. Je to realita dnešní žurnalistiky?
To si netroufám říct. Ale myslím si, že současná doba nutí novináře myslet hodně komerčně. Nepřemýšlejí tedy jen nad tím, co bude fungovat jako příběh, ale skoro doslova i nad tím, kam to můžou prodat. A to je samozřejmě špatně.
Shodou okolností jsem měl dnes ráno diskuzi se studenty na Fakultě sociálních věd. Tam chodím vždy, když mě pozvou, většinou za studenty žurnalistiky. A nikdy jsem jim neváhal radit, že jestli chtějí být novináři, tak je to ta nejlepší práce na světě. Teď už ale tak rok, dva váhám, opravdu váhám, jestli jim to říkat.
Kvůli přílišné komercializaci?
Kvůli více věcem. Kvůli škrtům, kvůli sociálním sítím. Myslím si, že už to není, co to bývalo, a přežít jde docela těžko. Ta nejistota je obrovská, mezi známými mám asi deset lidí, kteří přišli o práci v posledních 12 měsících. A to z různých médií – veřejnoprávních, neveřejnoprávních, v Česku, v Británii. Padají jak mouchy.
Vy osobně u žurnalistiky plánujete zůstat?
Ano. Chtěl bych, ale jak říkám, už delší dobu tuto práci dotuju, takže to není žádná novinka. Spíš se to zhoršuje a nutí mě to hledat jiné typy práce. A s nástupem AI už hodně pilířů padá.
A v Praze už zůstanete?
Zůstávám, jsem tady jako doma. A vždycky se mi stýská, když jsem v cizině. Strašně rád cestuju, ale nebyl jsem nikde, kde bych si myslel, že můžu žít takovým životem jako v Praze. Tady to má hrozné kouzlo.
Franz Kafka jednou napsal, že Praha má drápy.
No jasně. „Malá matička má drápy, nepustí nás.“
