Eiffelovka nebo Atomium. Nejslavnější památky na světové výstavy

Co by byla Paříž bez Eiffelovy věže, Brusel bez Atomia nebo Seattle bez rozhledny Space Needle? Přitom nebýt pořádání světových výstav, tyhle ikony by zřejmě neexistovaly. I když každé Expo trvá jen pár měsíců, mohou za ním zůstat trvalé hodnoty, jež obohacují identitu města.

První mezinárodní výstava předvádějící pokrok v průmyslu a kultuře se konala před 170 lety v Londýně. I ona měla svůj stavitelský symbol – litinový Křišťálový palác. Na konci 19. století podlehl požáru, ale založil tradici, které se pořadatelská města drží dodnes. Platí to i o menších podobných akcích, jako byla česká Zemská jubilejní výstava v roce 1891. Praha jí vděčí za Petřínskou rozhlednu, Průmyslový palác s Křižíkovou fontánou či Hanavský pavilon na Letné.

Nejstarším významným odkazem na světové výstavy je Královský výstavní pavilon v australském Melbourne, památka UNESCO. Stavba z cihel, dřeva, oceli a břidlice připomíná chrám, mísí se v ní prvky byzantského, románského, lombardského a italského renesančního stylu. Navrhl ji architekt australské viktoriánské éry Joseph Reed, autor řady dalších zásadních melbournských staveb včetně radnice či katedrály svatého Pavla.

Už pro světovou výstavu ve Philadelphii v roce 1876 plánovali američtí inženýři Clarke a Reeves stavbu 300metrové ocelové věže. Nesehnali peníze, ale inspirovali Francouze, když hledali něco extra pro výstavu konanou ke 100letému výročí Velké francouzské revoluce.

V soutěži zvítězil projekt firmy Eiffel. „Železná dáma“ na čtyřech zahnutých nohách s betonovými patkami se stavěla dva roky. Pařížané ji nejdřív neměli rádi a když kolem roku 1900 opadl zájem návštěvníků, uvažovalo se i o bourání. Udržela se díky využití pro meteorologii a rozhlas i mezinárodnímu věhlasu, 40 let byla nejvyšší stavbou planety. V roce 1937 při další světové výstavě získala protějšek – půlkruhový Chaillotský palác s Trocadérskými zahradami.

Část centra španělské Sevilly zabírá park Marie-Luisy plný pozůstatků Iberoamerické výstavy z roku 1929 – řady pavilonů i amerických stromů. Nebyla to celosvětová výstava, ale zastupovala země tří kontinentů. Architekturu měl na starost Aníbal González, krajinářské úpravy hlavní zahradník pařížského Boulogneského lesíku Jean-Claude Nicolás Forestier. Dominantou parku je působivé polokruhové Španělské náměstí s pavilonem Španělska a kanál s klenutými mosty, vše ve stylu pseudorenesance a baroka s maurskými vlivy.

K nejslavnějším stavbám německého funkcionalisty Ludwiga Miese van der Rohe patří Barcelonský pavilon, původně Německý pavilon na mezinárodní výstavě v roce 1929. Originál se nezachoval, ale v roce 1986 postavila skupina katalánských architektů jeho repliku. Na stavbu architekt využil podobné myšlenky a materiály jako na Vilu Tugendhat, navrženou ve stejném roce.

Ze stejné výstavy zůstaly v Barceloně dvě zmenšeniny benátských věží, Národní muzeum katalánského umění, skanzen Poble Espanyol, Olympijský stadion, Řecké divadlo a Magická fontána na návrší Montjuïc.

Myšlenkou světové výstavy v roce 1958 byla optimistická vize budoucnosti, v níž věda a technika umožní lidem lepší život. Jejím hlavním symbolem se stal 165krát zvětšený ocelový model základní jednotky železa – krystalu z devíti atomů. Každý atom představuje ocelová koule neboli sféra o průměru 18 metrů. Sféry jsou z oceli s hliníkovým povlakem, spolu s 20 spojovacími trubicemi tvoří krychli postavenou na špičku a podepřenou třemi pilíři. V koulích jsou vyhlídky, výstavní prostory a restaurace.

Výstava v americkém Seattlu v roce 1962 vzhlížela k dobývání kosmu a k 21. století. Jejím zlatým hřebem se stala věž nazvaná v překladu Vesmírná jehla. Spolu se sopkou Mount Rainier dává panoramatu města jedinečnou podobu. Tato 184 metrů vysoká rozhledna má na špičce otočný talíř s jednou otočkou za půl hodiny. Věž odolá silnému větru i zemětřesení, nahoře je vyhlídková plošina a restaurační salonek.

Ve sci-fi filmu Muži v černém hrály věže v newyorském parku Flushing Meadows roli létajících talířů na podstavcích. Ve skutečnosti jsou to železobetonové rozhledny, součást někdejšího Pavilonu státu New York na světové výstavě 1964. Pavilon, který si zahrál i ve filmu Iron Man 2, navrhli architekti Philip Johnson a Richard Foster se strukturálním inženýrem Lvem Zetlinem. Z části pavilonu je dnes Queenské divadlo. Ze stejné akce ve Flushing Meadows zůstala fontána s glóbem Unisphere.

Motiv sféry je jako symbol planety Země u světových výstav oblíbený. Tu největší a nejpůsobivější vytvořil americký architekt, vynálezce a matematik Buckminster Fuller jako pavilon USA pro Montreal.

Její konstrukce je takzvaná geodetická kopule. Koule sestavená jako mnohostěn snese vysoké zatížení a je velmi stabilní i při minimální ploše povrchu. Biosphere má průměr 76 metrů a původně ji vyplňoval průhledný akrylát, o který přišla při požáru v roce 1976. Dnes je uvnitř muzeum životního prostředí. Velké sféry jsou známé i ze světových výstav ve Vancouveru 1986 či v Astaně 2017.

Španělský architekt Santiago Calatrava je pro svůj vzletný styl pro velké světové akce velmi vyhledávaný. Jednu ze svých nejpůsobivějších staveb navrhl k příležitosti Expo 98 v Lisabonu. Nádraží Oriente je dopravní terminál pro vlaky, autobusy a metro. Přízemí tvoří futuristická betonová struktura podobná mostu, nad ní se tyčí ocelová střecha odkazující na gotické klenby. Můstky a přístřešky připomínají rybí kostry.

Dalšími pozůstatky výstavy jsou sousední Portugalský pavilon a stadion Altice Arena. Calatrava navrhl i most Amillo v Seville pro Expo 1992 a nedokončenou věž Dubai Creek Tower pro Expo 2020.

Zahajovací ceremoniál Expo 2010 v Šanghaji se konal v dnešní Mercedes-Benz Areně, nejpopulárnějším stadionu v Číně. Futuristická dvojitá skořepina pokrytá plechy s perlově bílým povlakem má tvar mísy s poklicí či vesmírné lodě. Hostí koncerty světových hvězd a přední čínské sportovní akce. Autory jsou architekti z kanceláří Manica a Ecadi.