Na peníze myslíme víc než na sex, říká autor bestselleru McWilliams

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Irský ekonom David McWilliams loni zažil neobyčejný úspěch se svou knihou Money: A Story of Humanity, které se prodalo 60 tisíc výtisků. A právem. Publikace, která se dočkala i českého vydání, je strhujícím čtením o penězích jako jedné z nejdůležitějších technologií, kterou člověk vyvinul.

Peníze umožňují člověku efektivně fungovat ve společnosti a obchodovat, ale také samotnou společnost organizovat. „Peníze definují vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kupcem a prodejcem, obchodníkem a výrobcem. Ale nejen to: definují také vazbu mezi tím, kdo vládne, a těmi, kdo jsou ovládáni, mezi státem a občanem. Peníze otevírají brány potěšení, vyčíslují cenu touhy, umění a tvorby. Motivují nás k úsilí, úspěchu, vynálezům a riziku. Peníze také probouzejí temnější stránky lidstva, vyvolávají chamtivost, závist, nenávist, násilí a samozřejmě kolonialismus,“ píše Williams.

Ekonomové obvykle o penězích přemýšlení jako o uchovateli hodnoty, zúčtovací jednotce a prostředku k placení. Proč vy popisujete peníze jako cosi důležitějšího, technologii, která je součástí naší společnosti?

Pro začátek musím říct, že jsem něco jako potulný ekonom. Svou kariéru jsem začal v irské centrální bance, tady jako technokratický monetární ekonom s matematickým základem. Pak jsem pokračoval v práci v londýnském finančním centru City a ve světě velkého investičního bankovnictví. Pracoval jsem pro velkou švýcarskou banku UBS či francouzskou BNP Paribas.

Poté jsem se vrátil do Irska a zhruba před osmi lety mi došlo, že jsem strávil velkou část svého profesního života vysvětlováním toho, jaký dopad mají peníze – tato velmi abstraktní a nesrozumitelná myšlenka – na nás a na člověka obecně. Když jsem všechno skutečně rozebral, přestal přemýšlet jako ekonom a začal uvažovat jako normální člověk, uvědomil jsem si – a bylo to trochu kacířské – že ekonomové nerozumějí, co jsou peníze.

Trochu penězům rozumí, ale o penězích neučí a nemluví způsobem, který mi připadá zajímavý: A to je vliv této mimořádné - jak v knize říkám - „sociální technologie“ na toho velmi inteligentního tvora, jemuž se říká člověk. Moje kniha v podstatě popisuje vztah této skvělé technologie a zvídavým lidoopem.

Téma peněz popisujete z perspektivy konkrétních událostí a osob. Dnes je zajímavé, že peníze využíváme i jako zbraň. Jsou podle vás peníze zbraň?

Určitě. Na začátku knihy popisuji, jak se Hitler snažil pomocí peněz porazit Brity. Uvědomte si, že Hitler zažil Výmarskou republiku a byl přímo u toho, když docházelo k naprosté destrukci základního institucionálního rámce a legitimity demokracie v Německu, protože došlo k destrukci peněz prostřednictvím inflace.

To mě zaujalo. Co tehdy bylo vlastně zničeno? Nebyl to jen prostředek směny, ani uchovatel hodnoty. Ve skutečnosti bylo zničeno něco mnohem pomíjivějšího, ale také mnohem zajímavějšího - byla to důvěra. Jak to, že peníze ničí důvěru? Protože peníze jsou vektorem důvěry. Je to technologie, kterou obrovsky využíváme ke vzájemné spolupráci.

Když jsem viděl operaci, při níž Němci od léta do podzimu 1943 vyráběli pětilibrové bankovky, které chtěli shodit na Spojené království, bylo neskutečné nejen to, kdo byli skuteční padělatelé, tedy skupina zoufalých židovských vězňů z vyhlazovacích táborů, kteří se zachránili díky svým matematickým, uměleckým a dalším schopnostem, byli to i bankéři atd.

Nejzajímavější byla myšlenka, kterou Hitler prováděl. Snažil se zničit důvěru britských občanů ve své instituce a zlomit jim páteř tak, že zničí jejich peníze. Když se vrátím k vaší otázce, tak toto je příklad využití peněz jako zbraně. Je to dokonalý příklad, kdy se peníze využívají jako zbraň. Protože pokud znehodnotíte peníze, jak si všiml už Lenin, rozvrátíte celou strukturu společnosti, což je přesně to, co komunisté udělali v Rusku v prvních letech po ruské revoluci, kde tak masivně destabilizovali rubl.

Peníze jsou mnohem silnější zbraní než náboženství, armáda či ideologie, protože je všichni používají dobrovolně. To je důležité, protože pokud něco používáte dobrovolně, je ztráta důvěry o to citelnější. Možná, že o penězích přemýšlíme více než o sexu.

Ničí americký prezident Donald Trump důvěru v dolar?

Trump se na svět nedívá jako ekonom, ale spíše jako vůdce gangu. A vůdci gangů uvažují v kategoriích teritoria, síly, loajality, vítězství a prohry a podobně.

Trump usiluje o to, aby Amerika byla izolovaná, silná, nebyla závislá na Číně a dodavatelských řetězcích Evropy či něčem jiném, a cla jsou součástí jeho arzenálu. Takže mám pocit, že využívá obchod jako zbraň, a tím obchodem mám na mysli to nejpodstatnější, což jsou rozhodně peníze. A je to zbraň, která vyostřuje situaci mnohem víc než snaha někoho přesvědčit.

Ošemetné však na tom pro Američany je, že během toho, co se bude snažit udělat z Ameriky opět velkou mocnost, dosáhne toho, že se Amerika stane nedůvěryhodným partnerem. Nakonec tak může být její měna považována za méně silnou, než kdyby byla schopna reprezentovat stát, jemuž můžeme věřit.

Takže těžko říct, jak to dopadne, ale určitě v nejbližší době dolar půjde nahoru, protože v případě krize se všichni k dolaru upínají. Pokud se ale Spojené státy rozhodnou, že jejich budoucnost je v izolaci mezi dvěma velkými oceány, tak si z dlouhodobějšího hlediska nejsem jistý, že lidé budou používat jejich měnu jako tu hlavní a nejlikvidnější.

Investoři prchají z Ameriky do Evropy, takže Evropa a euro na tom mohou získat?

Donaldu Trumpovi se povedlo něco, se se ještě žádnému evropskému lídrovi nepodařilo, a to, že dobrovolně semkl Evropany. To je docela úspěch.

Ve světě amerického viceprezidenta J. D. Vance, v němž jsme my Evropané všichni metrosexuální, levicoví a fanoušci LGBT atd., a proto slabí, se mu podařilo probudit spícího obra číslo jedna Německo a také fakticky všechny středoevropské země s výjimkou Maďarska, které vědí, že mají velkého nepřítele na východě.

Jaká byla podle vás největší inovace v oblasti peněz?

Jsem velkým zastáncem fiat peněz (peněz nekrytých zlatem, ale důvěrou ve stát, pozn. red.). Myslím si, že peníze jsou technologie, a čím víc tuto technologii dostatečně rozšíříte, tím je užitečnější. V knize přirovnávám peníze k jazyku: čím více se používají, tím jsou užitečnější a cennější, protože vytvářejí vazby a dynamiku.

Proto mi připadlo velmi zajímavé, jak Nizozemci začali poměrně chytře vydávat peníze. A nejvíc mě fascinovala myšlenka věčného dluhopisu (cenný papír, jehož jistina není nikdy splacena, vyplácí se jen úrok, pozn. red.). Představte si, že v podstatě někomu říkáte: Půjčím si od vás peníze, ale nikdy vám je nevrátím. Dám vám za ně pouze nekonečný tok úrokových příjmů.

Představte si, jakou úroveň finanční sofistikovanosti musíte mít, abyste mohli tyto věci prodávat. A zdůrazňuji, že úplně dobrovolně. Protože je velmi snadné si to vynutit - jako například ve středověku, když si panovníci něco umanuli a prostě lidi okradli.

Uvažoval jsem, co se v té době asi odehrávalo v nizozemské mysli, co těm lidem umožnilo, aby si navzájem tak důvěřovali, že mohli zavést věčný dluhopis v době, kdy pojem peněz byl ještě výrazně spojen se zlatými slitky. A pak mě také napadlo, že pokud existuje takto kreativní finanční mysl, mohlo by se současně dít i něco jiného kreativního?

Napadlo mě, že není vlastně vůbec náhoda, že velká éra nizozemských mistrů Rembrandta apod. nastala ve stejné době jako velká éra nizozemské kreativity v oblasti obchodu, financí a peněz. A nevěřím, že by obojí spolu nesouviselo.

Chcete tím říct, že kreativita prostupuje lidskými obory?

V paralelním životě vedu velký literární festival. Knižní festival v Dalkey (The Dalkey Book Festival).

Myslím, že mezi tvůrčí myslí umělce a obchodníka existuje velká souvislost. Pokud kultivujete společnost, aby byla rozmanitá a respektovala lidskou schopnost a ochotu říkat „ne“, jako například když Nizozemci přijímali uprchlíky z řad Židů, Hugenoty atd., vytvoříte společnost, která respektuje odlišné názory. V této společnosti pak existuje prostor a místo jak pro umělce, tak byznysmeny, pro lidi podstupující obchodní riziko, i pro lidi podstupující umělecké riziko.

Ostatně James Joyce, o němž píšu v knize taky, měl riziko v nátuře. Nemůžete přece napsat knihu jako Odysseus, aniž byste nepřijali obrovské riziko vůči publiku, vůči čtenáři, vůči nakladateli. Člověk, který takovou novátorskou knihu napsal, neměl žádnou záruku, že si vůbec najde publikum, natož aby měla nějaký historický význam a odkaz. A proto mě zaujala myšlenka, že Joyce začal v jednu chvíli podnikat v oblasti kinematografie, byl to nesmírně podnikavý člověk.

Podařilo se mu to vlastně?

Založil první kino v Dublinu, ale po pár měsících toho nechal, protože psal takové skoro až pornografické dopisy své budoucí ženě, která zůstala v Terstu. Stýskalo se mu po ní naprosto až na tělesné úrovni a vrátil se za ní zpátky. Je to současně jeden z nejlepších příkladů velkého umělce, který myslí svým …, no řekněme, že nemyslí hlavou. Myslel svým kámošem tam dole a nechal v Dublinu všeho být, což všichni chápeme. To je v pořádku. Je to součást lidství.

Poslední věc. Jak se jako autor knihy o penězích díváte na kryptoměny?

Peníze jsou v prvé řadě veřejný statek. Tak například důvod, proč používáme euro, spočívá v tom, že za ním stojí věc zvaná Maastrichtská smlouva, o které všichni hlasovali. Měna tedy má demokratickou legitimitu, protože víme, že je vydána naším jménem s ohledem na naše nejlepší zájmy.

Euro je také politicky spojeno s ECB prostřednictvím Rady ministrů v Evropě, chcete-li to brát opravdu technicky. Všichni totiž víme, že peníze mají neuvěřitelnou moc. Proč by se tedy nějaká společnost, ať už demokratická nebo diktatura, se vší vážností vzdala této moci ve prospěch bandy hochštaplerů či lupičů? Myslím, že je to bizarní nápad.

Co jsou kryptoměny? Je to cosi, ale nejsou to peníze a žádná definice peněz, na kterou si můžu vzpomenout, se na kryptoměny nehodí. Nejsou to peníze, je to podle mě prostě jen velká lobbistická skupina lidí, kteří toto cosi vlastní.