Vyhrávají fámy a lži. Je to i prohra státu, říká expert o větrnících

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi nebo stáhnout do podcastové aplikace.

Jen jeden projekt z jednadvaceti dostal zelenou. Rozhodovalo se o desítkách větrných elektráren, které by zajistily elektrickou energii pro zhruba 400 tisíc domácností. Přitom loni dopadla referenda konaná v obcích napříč republikou v polovině případů ve prospěch větrných elektráren.

Letošní výsledek referend, která se konala spolu s komunálními volbami, je zásadním vzkazem nejen pro větrnou energetiku v Česku, ale také pro budoucnost celé energetiky.

„My jsme se pohybovali v rámci některých lokalit, kdy jsme nabízeli konzultace v rámci toho procesu a potkávali jsme se tam s klasickými fámami a nebojím se to označit i za lži,“ říká v pořadu Agenda Seznam Zpráv Byznys programový ředitel Svazu moderní energetiky Martin Sedlák.

Rozhodování lidí o výstavbě větrných elektráren ovlivnily v některých případech nepravdivé informace, které se šíří zejména prostřednictvím sociálních sítí. Sedlák například zmiňuje často citovaný případ, kdy lidé věří, že Norsko odstraňuje větrné elektrárny kvůli údajnému ohrožení sovích mláďat.

„Nic takového se v Norsku nestalo. Stejně tak se využívaly další podobné fámy, že větrné elektrárny uvolňují desítky, možná v některých případech i stovky kilogramů mikroplastů. Zase to není pravda, větrná elektrárna běžně uvolní jednotky až desítky gramů mikroplastů. V porovnání třeba s podrážkami našich bot anebo pneumatikami je to množství, které se klasickou abrazí větru z těchto listů uvolní, zanedbatelné,“ vysvětluje Sedlák.

Lidé však více slyší na případná negativa, která větrné elektrárny mohou přinášet, než na přínosy například v podobě levnější elektřiny pro samotné občany či vyšších příjmů do rozpočtu dané obce. Jde přitom o částky v jednotkách až ve stovkách milionů ročně, které se mohou obci hodit na budování kanalizace, řešení sucha nebo na jiné projekty pro veřejnost.

„Za mě je to zároveň prohra státu. Stát nedokáže komunikovat strategické projekty, které do budoucna potřebuje. V příštím desetiletí budeme nahrazovat část fosilních paliv, v průběhu 30. let skončí uhlí. Ve chvíli, kdy nebudeme rozvíjet obnovitelné zdroje jako tu možnou nejrychlejší náhradu, tak bude mít česká energetika problém,“ říká Sedlák.

Česko se v tu chvíli stane závislé na dovozu elektřiny ze zahraničí. „V jiných státech, kde se daří rozvoji obnovitelných zdrojů lépe než v České republice, tak tam je vidět, že právě pomáhají snižovat dovozní závislost na fosilních palivech,“ dodává Sedlák.

Roli v postoji občanů k větrné energetice hrají i politici. Například člen Motoristů Filip Turek se proti větrníkům vymezuje na svých sociálních sítích a výsledek referend označil za „další politický úspěch“.

„Přiznám se, že té pozici úplně nerozumím. Protože někdy Filip Turek třeba na tiskové konferenci při představování akceleračních zón odpovídá, že si dokáže v České republice představit stovky větrných elektráren, ale teď slaví výsledky proti větrné energetice. Navíc Česká republika má vytváření akcelerace financováno z Evropské unie a ve chvíli, kdy se nám tato reforma nepodaří obhájit u Evropské komise, tak hrozí, že o prostředky může přijít,“ říká Sedlák.

Odmítání větrníků z pohledu místních chápe, neboť je to zásah do krajinného rázu. „Velkou chybou je, když se rozhoduje na základě emocí a zmizí efekt racionální debaty o tom, co větrné elektrárny mohou danému regionu přinést,“ říká Sedlák.

Větrníky se možná nakonec postaví jen v obci Dětřichov na Svitavsku. Přestože referendum skončilo velmi těsně, může to být i tím, že větrné elektrárny na Svitavsku nejsou nové a v některých lokalitách už stojí dvě desetiletí. Obce se dokázaly domluvit mezi sebou a postupovaly vůči investorům jednotně.

Při pohledu na Polsko či Maďarsko je Česko v budování větrných elektráren pozadu.

„Ve chvíli, kdy stát nedokáže vysvětlit, že obnovitelné zdroje do českého energetického mixu patří vedle jaderné energetiky a paroplynových elektráren, kogeneraček, biometanu či bioplynu, potom si zadělává na velký problém do budoucna,“ říká Sedlák.

To je podle něj vidět například u států, které mají více obnovitelných zdrojů. Jsou totiž odolnější vůči cenovým výkyvům v důsledku geopolitických krizí, jako je ta v Hormuzském průlivu.

„Je to například Španělsko, kde vidíme, že vysoký podíl obnovitelných zdrojů vedl k odpoutání se od cenotvorby v důsledku vysokých cen zemního plynu. Česká republika se pohybuje někde kolem 16 procent podílu obnovitelných zdrojů. Společně s Maltou a Slovenskem se pereme o to poslední místo v rámci evropské osmadvacítky. A logicky potom z těch benefitů obnovitelných zdrojů těžit nemůžeme,“ říká Sedlák.

Na země s menším podílem výroby obnovitelných zdrojů dopadají energetické krize více. V jedné podle Sedláka právě žijeme, což je vidět na cenách elektrické energie. Velkoobchodní cena se v těchto dnech pohybuje nad 150 eury za megawatthodinu.

Jen pro srovnání, například před šesti lety byla průměrná roční cena kolem 45 eur a před deseti lety pod 30 eur.