Článek
Evropská energetika se upíná k obnovitelným zdrojům a ty uhelné naopak postupně upozaďuje.
Některé státy, včetně Česka, však zatím nestaví elektrárny, které by uhelky nahradily, ale přitom fungovaly jako stabilní záložní zdroje k nestabilním zeleným. Právě takové ale energetika potřebuje. Solární a větrné elektrárny produkují ve vlnách, ohromná energetická síť ale potřebuje udržovat nějakou stabilní hladinu proudu. Tu udržovaly uhelky, které končí, a nahradit je mají plynové elektrárny, ale také velká bateriová úložiště nebo kogenerační jednotky, které současně vyrábějí elektřinu a teplo z jednoho zdroje paliva (nejčastěji zemního plynu nebo bioplynu).
Trh s elektřinou však nedává dostatečnou motivaci k jejich výstavbě, proto tuto roli přebírají jednotlivé vlády, které se investory snaží různými podporami přimět k budování nových zdrojů. Brzy by tyto kapacitní mechanismy mělo mít schválené i Česko.
Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předložilo plán Evropské komisi loni v listopadu, zatím čeká na její souhlas s nastavením systému veřejné podpory, tzv. notifikaci. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) považuje kapacitní mechanismy za klíčové pro českou energetiku.
„Není to jen pro plynové elektrárny, je to i pro další zdroje. Musí se to dělat na principu technologické neutrality. Máme informaci, že by to mělo být na začátku července,“ říká Havlíček.
Až Evropská unie český návrh posvětí, může ministerstvo vypsat první soutěže pro investory, což by se mohlo stát už letos na podzim. Nové zdroje by se mohly začít stavět během dvou až tří let, spuštěny by mohly být od roku 2030.
Schválení podpory s netrpělivostí vyhlížejí především české energetické firmy, které chtějí stavět paroplynové elektrárny a další zdroje, jež by mohly podporu čerpat.
„Kapacitní mechanismy jsou pro transformaci české energetiky zásadní a my jsme na výstavbu plynových elektráren připraveni. Máme připraveno několik projektů v lokalitách po uhelných zdrojích o různé velikosti,“ uvedl mluvčí skupiny ČEZ Ladislav Kříž.
Kapacitní trh si lze představit jako běžný konkurenční boj výrobců energie o možnost dodávat do sítě potřebný instalovaný výkon na dané období.
Provozovatel soustavy pak vybere toho dodavatele, který za to bude požadovat nejnižší roční kompenzaci, tzv. kapacitní platbu. Za tuto platbu budou dodávat proud během celého období, kdy to mechanismus vyžaduje, např. zimní polovina roku, kdy je vyšší spotřeba elektřiny. Tím, že půjde o stabilní zdroj, bude zajišťovat právě rovnoměrnou hladinu elektřiny, kterou obnovitelné zdroje nemohou zajistit.
„Doufáme, že bude vybrán takový model, který bude minimálně v první fázi upřednostňovat paroplynky, protože v Česku má potenciál pět až šest velkých paroplynových zdrojů, které by umožnily poskytovat potřebnou flexibilitu. Pokud by se soustava skládala z tisíce drobných zdrojů a bateriových úložišť, tak míra spolehlivosti i systém řízení by byl mnohem složitější,“ říká Tomáš Varcop, předseda představenstva innogy.
Českým energetickým firmám by se bez podpory nevyplatilo některé zdroje stavět. „Z pohledu energetické společnosti UCED jsou kapacitní mechanismy důležitým předpokladem pro investice do nových zdrojů,“ říká Jiří Kratochvil, ředitel divize Výroba skupiny UCED.
Záleží na tom, jakou formu kapacitního trhu nakonec Komise schválí. „Podmínky kapacitních aukcí se teprve tvoří a je na státu, jaké připraví. Obecně jsou kapacitní platby osvědčený evropský model, který umožňuje stavbu nových spolehlivých výrobních zdrojů a je výhodný pro spotřebitele. Zajišťuje energetickou bezpečnost a v důsledku i nižší ceny pro spotřebitele,“ říká Kříž.
Česká republika se podle řady studií zdrojové přiměřenosti, včetně evropského hodnocení MAF i analýz provozovatele přenosové soustavy ČEPS, bez nových zdrojů v příštích letech neobejde. To bylo také jedním z argumentů MPO, když plán předkládalo Evropské komisi.
„Pokud chceme zachovat bezpečné a spolehlivé dodávky elektřiny, je nezbytné vytvořit investorům stabilní a dlouhodobě předvídatelné prostředí,“ dodává Kratochvil.
Kapacitní trhy fungují například ve Velké Británii, Francii, v Irsku, Itálii, Belgii či Polsku. Naopak u tzv. strategické rezervy, které využívá Německo, Švédsko či Finsko, provozovatel přenosové soustavy platí stávajícímu výrobci (typicky fosilní elektrárně) roční sjednaný poplatek za to, že zůstane k dispozici pro případ krizové situace. Tento poplatek elektrárně v principu hradí fixní náklady, jako platy zaměstnanců nebo údržbu a přiměřený zisk. Tyto elektrárny se spouštějí pouze na pokyn provozovatele přenosové soustavy.
Innogy plánuje výstavbu jediné paroplynové elektrárny, neboť jde o extrémně drahý projekt. „Jsou to obrovské investice v řádech desítek miliard korun. Není to věc jednoduchá z hlediska povolování, výběru lokality, musíte tam mít vyvedený výkon nejlépe do sítě ČEPS, musíte tam mít dostatečně dimenzovanou přípojku zemního plynu a musí to být v prostředí, kde občané takovou věc snesou. Tyto tři faktory dost omezují, kde takovou elektrárnu postavit,“ popisuje Varcop.
UCED pak chystá paroplynovou elektrárnu v Chomutově. „Ve střednědobém horizontu máme v plánu vybudovat agregační blok o výkonu 1000 MW. Konkrétní projekty budeme představovat ve chvíli, kdy budou v odpovídající fázi přípravy,“ říká Kratochvil. Nové zdroje připravuje i ČEZ.
Kapacitní mechanismy jsou klíčové pro zajištění finanční návratnosti nových projektů v době postupného útlumu uhelných elektráren.
