Článek
Dnes už to zní jako zpráva z jiné doby. Přitom od chvíle, kdy Němci coby skalní fanoušci automobilismu na sebe dobrovolně uvalili uhlíkové poplatky, neuteklo ještě ani šest let.
Tehdejší velká koalice Angely Merkelové je doma schválila pod zkratkou BEHG na podzim 2019. Zpočátku se kancléřka bránila, ale protesty mládežnických organizací a zeleně smýšlející levice v kombinaci s výčitkami kvůli neplnění emisních plánů ji nakonec přiměly k tomu, že na sklonku své éry změnila názor.
Teď se podle těchto šest let starých not zavádějí uhlíkové poplatky v celé Evropské unii. Česko nejdřív bylo pro, pak proti a nyní je někde mezi – neochotně, ale pragmaticky pro, aby se povedlo v EU najít dost spojenců a rozjetý antiuhlíkový program se ještě mohl poupravit a přibrzdit.
Podle posledních zpráv má tento postup docela slušnou naději na úspěch. Dál platí, že uhlíkové poplatky startují v roce 2027, novinkou je ale takzvaný český „non-paper“ z minulého měsíce (viz box). V něm se 18 zemí postavilo za dodatečná opatření, v jejichž důsledku by litr benzin neměl zdražit víc než o 3,60 koruny za litr.
Podle českých vyjednavačů je přitom pořád slušná naděje na ještě nižší strop – 2,70 Kč. Víc se ukáže během léta nebo do konce roku.
Klima, nebo armáda?
Pro pochopení, kde se nepopulární uhlíková přirážka na benzin vzala, jak funguje a k čemu vlastně slouží, je třeba si dovyprávět německý příběh o jejím zrození.
První německý plán z minulé dekády vypadal nenápadně na úrovni 10 eur za tunu CO2. Litr benzinu by to zdražilo v přepočtu jen o 60 haléřů, tedy v rámci běžných cenových pohybů, na jaké jsou motoristé tak jako tak zvyklí v rámci poryvů na komoditních trzích.
Opatření se rodilo ještě před covidem, plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu a energetickou krizí. Tedy v době, kdy Evropská unie měla trochu jiné starosti než dnes. Běžely přípravy celounijní dohody o Green Dealu, tehdy ještě v naději na celoplanetární klimatickou akci na půdě OSN.
„Převlečená uhlíková daň“, jak tehdy v Německu říkalo, nakonec začala platit od roku 2021 na úrovni 25 eur a postupně vyrostla až na letošních 55 eur. V Česku se to moc neví, na účtence od pumpy poplatek přímo vidět není. Ale každý, kdo v Německu tankuje, má dnes v ceně benzinu schováno v přepočtu navíc 3,20 Kč jako výchovné opatření proti globálnímu oteplování.
Chceme zrušení, ale na to je nás zatím málo. Dokud na zrušení nebudeme mít dostatek hlasů, chceme maximální možné omezení a oddálení.
Stejný princip má od roku 2027 začít fungovat v celé Evropské unii. Příslušná směrnice už platí, dohodla se překvapivě za českého předsednictví na podzim 2022. Jen si jí tehdy nikdo moc nevšiml ve stínu jiných, na první pohled srozumitelnějších součástek Green Dealu, jako bylo vyhlášení zákazu výroby spalovacích motorů od roku 2035.
Fialova vláda si teď svůj postoj rozmyslela a uhlíkovou přirážku by raději zrušila nebo odsunula. I kvůli volbám a opoziční kritice, i když premiér svůj obrat hájí hlavně jinými prioritami v obranné politice, kterou také bude třeba z něčeho zaplatit.
Úplně otočit kurz – což by hypoteticky znamenalo třeba za uhlíkové poplatky nakoupit zbraně nebo nechat ekonomiku volně vydělávat bez ohledu na klima – ale v dnešní evropské realitě nelze. To uznává i Fiala, a tak vznikl kompromis, podle kterého se má uhlíková daň pro malospotřebu aspoň sešněrovat.
Německo jako vzor
Kancléřka Merkelová se nakonec v roce 2019 za nový poplatek postavila s přímočarým argumentem, že za škodlivé chování by se zkrátka něco platit mělo. A že v konečném důsledku má každý možnost se zařídit podle hesla „kdo šetří, ušetří“.
„Pokud budu vypouštět CO₂, bude mě to stát víc peněz. Pokud to dělat nebudu, můžu ušetřit,“ hájila poplatky Merkelová na podzim 2019. V jednom balíčku s příplatky totiž prošly i nejrůznější kompenzační úlevy. Část vybraných peněz šla na zmírnění drahé elektřiny, na investice do MHD nebo na zvýšení populárních německých daňových odpočtů za dojíždění.
Benzinové povolenky ETS2 a český „non-paper“
- Spalování benzinu a nafty v autech nebo plynu a uhlí pro domácí vytápění má být od roku 2027 zatíženo emisní povolenkou, podobně jako spotřeba fosilních paliv v průmyslu a v elektrárnách.
- Jde o závaznou směrnici, kterou všechny státy EU v roce 2022 slíbily převzít do svých zákonů. Prošla schvalovacím procesem EU v letech 2022–2023 a navazuje na úvodní dohodu o Green Dealu z roku 2019, podle které mají emise skleníkových plynů v EU klesnout do roku 2030 o 55 procent pod úroveň roku 1990. Do roku 2050 pak mají být státy Unie bezemisní.
- Pro malospotřebu v dopravě a vytápění vznikne nový typ povolenek ETS2. Prodejci paliv s nimi budou volně obchodovat, cenu bude určovat poptávka a nabídka, podobně jako dnes u již existujících povolenek pro elektrárny, průmysl a aerolinky.
- Směrnice dává Evropské komisi za úkol přidat na trh víc povolenek, pokud by jejich cena stoupla nad 45 eur za tunu CO2. Tato hranice se bere jako tzv. „měkký strop“, který nikdo nechce překračovat. Vychází na 2,70 Kč za litr benzinu nebo na 225 korun za megawatthodinu plynu.

Vliv povolenek na ceny
I tento princip se teď kopíruje na evropské úrovni. Vybrané peníze – podle posledních údajů má jít za celou EU o víc než 50 miliard eur – neskočí rozpuštěny ve státních rozpočtech jako jiné daně. Ale v programech na zateplování budov, šetrnější vytápění, odklon od fosilních paliv nebo vyztužení energetických sítí.
Je to opět stejné jako u dnešních povolenek pro velké emitenty. Podle principu, že peníze jdou od těch, kdo emise produkují, k těm, kdo je naopak pomáhají odbourávat. Tržby z nových povolenek se zkratkou ETS2 se mají solidárně přerozdělovat i v rámci EU ve prospěch těch, kteří to mají kvůli ekonomické zaostalosti a fosilní závislosti těžší.
Česko – pokud dodrží někdejší dohody a dotáhne zavedení systému do konce – má být v plusu 40 miliard korun.
Nestrašit lidi
S tímto objasňováním à la Merkelová se v Česku nikdy nikdo nenamáhal. Když se loni přiblížil termín pro začlenění směrnice do zdejších zákonů, zavládla mezi politiky panika a mylná představa, že si to Evropa s uhlíkovými poplatky možná ještě rozmyslí pod tlakem nové doby, ovlivněné složitou ekonomickou a bezpečnostní situací.
„Já nerad zbytečně straším lidi,“ uváděl loni v září na vysvětlenou lidovecký poslanec Karel Smetana, když transpoziční novelu o benzinové přirážce přinesl do Sněmovny. Prošla, jak ji navrhl a jak se předtím vládní koalice šalamounsky dohodla – v útlejší verzi, než jak bylo dva roky předtím dohodnuto za všechny členské státy na půdě EU.
Konkrétně teď český zákon počítá jen s tím, že provozovatelé čerpacích pump začnou prodané litry benzinu a nafty letos nebo příští rok (po vydání doprovodné ministerské vyhlášky) zapisovat do nového státního evidenčního systému. Stejně tak distributoři plynu a prodejci uhlí. Aby se tato evidence včas nanečisto rozběhla a byla připravena na to, až se k nahlášeným prodejům přisadí uhlíková zátěž.
Tato poslední a nejpodstatnější věc ale při převodu z unijní do české legislativy záměrně vypadla. Povinnost nakupovat k prodaným palivům povolenky a pak je od roku 2027 takzvaně „vyřazovat“ – tedy reálně platit – v českých paragrafech zatím chybí.
Není zvykem takto unijní směrnice bojkotovat, po volbách by tedy zákon měl být v tomto ohledu zkompletován, jinak Česku hrozí místo slibovaných 40 miliard pokuty za porušení dříve odkývaných závazků. Hnutí ANO nicméně před volbami slibuje, že v případě výhry nic dotahovat nebude bez ohledu na hrozbu pokut a odstřižení od unijních fondů.
Green Deal pokračuje
Zadní vrátka zůstala v legislativě v naději, že loňské eurovolby – a také národní volby ve vlivných zemích, jako je třeba právě Německo – přinesou do evropské politiky novou perspektivu. Částečně se to děje a některé vedlejší části Green Dealu už kvůli tomu spadly pod stůl.
Hlavní stavební kameny ale drží. Evropě sice přibyly nové priority, jako je navyšování rozpočtů na obranu a obchodní války s kdekým od USA po Čínu, hlavní klimatický kurz ale většina evropských zemí zatím dál ctí. I proto Evropská komise tento měsíc vydala dlouho očekávaný návrh ještě přísnějších klimatických cílů pro rok 2040.
V něm se hájí celoevropskými průzkumy veřejného mínění, podle kterých obyvatelstvo z velké většiny nějakou reakci na klimatickou krizi požaduje. A hlavně platností dohod z roku 2019, které podepsal za Česko ještě Andrej Babiš výměnou za stamiliardové navýšení unijních fondů. Podle nich má produkce skleníkových plynů – a tedy i spotřeba fosilních paliv – v EU klesnout do roku 2050 na nulu.
Ve vizi 2040 se počítá s tím, že se některé dílčí věci možná poupraví, ale že jinak se na směřování k dekarbonizaci nic nemění. Protože většina států EU to tak zkrátka chce. A to nejen kvůli čistším tišším městům a menšímu odběru paliv z Ruska, ale hlavně ve snaze jít příkladem, strhnout zbytek světa a ještě zkusit snížením emisí předejít klimatickému chaosu, do kterého se planeta podle vědeckého konsensu jinak nezadržitelně řítí.
Udržet 2,70 Kč
V této realitě se dodělával i zmíněný „non-paper“ o vyztužení benzinových povolenek. Cílem nakonec je, aby jich bylo po roce 2027 k dispozici dost a nehrozilo u nich moc velké zdražení.
„Chceme zrušení, ale na to je nás zatím málo. Dokud na zrušení nebudeme mít dostatek hlasů, chceme maximální možné omezení a oddálení,“ říká k výsledkům Tomáš Pojar, poradce premiéra Petra Fialy v otázkách národní bezpečnosti a unijních záležitostí. S tím, že evropská debata se neustále vyvíjí a v budoucnu může vše vypadat ještě jinak.
Neformálně se dopis 18 zemí projednával tento týden v Kodani na prvním setkání ministrů životního prostředí po nástupu dánského předsednictví. Dánsko patří k známým příznivcům Green Dealu, ze Skandinávie českou iniciativu nepodpořil nikdo.
Většinu 18 zemí ale těžko půjde ignorovat. Zvlášť když dopis ve finále nepožaduje nic moc nad rámec principů dohodnutých už na počátku – tedy že uhlíková daň hlavně nemá nekontrolovaně růst a že Evropská komise musí mít k zajištění takového vývoje dostatečně silné nástroje.
I mezi skeptiky v Česku lze najít zastánce toho, že zpoplatnění emisí dává za těchto okolností principiálně smysl. Patří k nim třeba právě lidovecký ministr životního prostředí Petr Hladík, jehož úřad akci s non-paperem řídil a potřebný kompromis v EU dojednával. Podle něj je doma v debatě o uhlíkové přirážce sledovat nejen její výši, zvlášť když pohonné hmoty jinak moc nezdražují, důležitější je prý její účel a smysl.
„Tím je snížení energetické dovozní závislosti na fosilních palivech a snižování jejich emisí. To první vedlo k jedinému prudkému nárůstu ceny energií, které jsme za posledních 30 let zažili, když Rusko začalo na podzim 2021 a v roce 2022 zneužívat dodávky zemního plynu jako geopolitickou zbraň. Na podporu ceny pak stát vynaložil velké prostředky,“ říká k smyslu benzinových povolenek Hladíkova mluvčí Veronika Krejčí.
Svou cenu má podle ní samozřejmě i snižování emisí samo o sobě – jako prevence klimatických poruch, které znamenají častější extrémní výkyvy počasí, tedy více tropických dnů a nocí nebo častější živelní pohromy.
Dá-li se klimatická změna doopravdy do pohybu, klimatologové varují i před takovými věcmi, jako je kolaps Golfského proudu či úhyn stromů, na jaké jsou země jako Česko dnes zvyklé.
Co přesně český dopis vyvolá, se má ukázat už brzy. „Konkrétní podoba úpravy, posílení a doplnění kontrolních mechanismů bude známa po létě, kdy Komise přijde s návrhem, který se poté bude schvalovat spolurozhodovací procedurou mezi Radou a Evropským parlamentem,“ přibližuje Krejčí.
Pokud se idea tvrdého stropu ujme, hlavní boj se nejspíš povede o to, kde výsledná laťka bude. Zda na 45 eurech, jak chce Česko, nebo zda zůstane v platnosti inflační pravidlo z platné směrnice (viz box výše). Určující také bude, jak se k uhlíkové přirážce postaví po volbách nová vláda a jak se norma nakonec promítne do českého zákona.