Hlavní obsah

Soudům věří každý druhý Čech, nejvíce se bojí tlaku zvenčí

Foto: Nejvyšší soud, Aleš Ležatka, Seznam Zprávy

Důvěra v justiční systém v České republice dlouhodobě roste. (Ilustrační foto Nejvyššího soudu)

Reklama

1. 5. 12:12

Více než třetina obyvatel České republiky nevěří v nezávislost justice. Důvěru podlamují zejména obavy, že se do řízení vměšují ekonomické subjekty nebo zájmové skupiny, i přílišná délka soudního procesu.

Článek

Délka soudního řízení i vleklé kauzy politiků. Dva z důvodů, proč Česká republika patří v důvěře v justici podle posledních dat Eurobarometru spíše do podprůměru Evropské unie. Jako dobrou až velmi dobrou vnímá nezávislost soudů a soudců 51 procent Čechů, například ve Finsku či Rakousku je to přitom 83 procent obyvatel.

Systematická práce i zrychlení řízení zvýší důvěru

Podle bývalé ombudsmanky Anny Šabatové 51procentní hranice znamená, že „nemáme žádný velký průšvih“. „Že je ale pořád co zlepšovat, ukazuje například Německo, kde se důvěra pohybuje nad 80 procent. To by měla být meta,“ řekla Seznam Zprávám Šabatová. „Nedá se toho dosáhnout rychle, ale dá se na tom systematicky pracovat.“

Způsob, jak toho dosáhnout, vidí v systematické a spíš neokázalé práci, která zkvalitní systém a podle ní již začala. „Dnes jsou transparentnější výběry soudních funkcionářů, než byly před léty. Už před několika lety jsem jako veřejná ochránkyně práv velmi usilovala, aby se zveřejňovala alespoň důležitá soudní rozhodnutí, když už ne všechna,“ dává příklad. „Uspořádala jsem k tomu nejméně dva kulaté stoly a vedla jednání se dvěma ministry. Pokud vím, zákon byl už přijat, ale není dosud v účinnosti.“

Ani to však podle Šabatové není samospásné. Například Slovensko rozhodnutí zveřejňuje, důvěru má přesto velmi nízkou. Jako další dobrý krok proto považuje jasně stanovený postup, jak se člověk může stát soudcem. Soudcovská unie proto i po debatě s externisty vypracovala „Otevřený soubor dilemat soudce“.

Bývalá náměstkyně ministryně spravedlnosti Hana Marvanová soudí, že by pomohlo zrychlení řízení. „To, co je nejdůležitější k posílení důvěry, je zrychlení soudního procesu, a to jak civilního, tak trestního. Když se soudy vlečou příliš dlouho, mnoho lidí má z vlastní zkušenosti pocit, že se nedovolá spravedlnosti. A jak se říká: K čemu je spravedlnost, když přijde pozdě,“ vysvětluje právnička. „Velmi může vnímání spravedlnosti ovlivnit i Ústavní soud, ale ten také zdaleka ne vždy zasáhne v případě nespravedlnosti. Spíš takové kroky byly spojeny jen s některými soudci Ústavního soudu, ale nikoli s Ústavním soudem jako celkem.“

Jako příklad dává bývalou soudkyni ÚS Kateřinu Šimáčkovou. „Právě takoví soudci, kteří prosazují spravedlnost ve svých nálezech, pomáhají upevňovat v lidech důvěru v právní stát a v justici,“ říká Marvanová. „Takoví ale zdaleka nejsou všichni a celkově justice není příliš schopná navenek přesvědčivě obhajovat svá rozhodnutí v klíčových sledovaných kauzách. Mám tím na mysli nejen soudy, ale i státní zastupitelství.“

Negativní kauzy důvěru poškozují

Jednou z takových kauz mohlo být trestní stíhání bývalého předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka, který zastával řadu vysokých postů. „Pád důvěry v justici v roce 2008 se mi zdá jednoznačný – byla to aféra kolem trestního stíhání Jiřího Čunka, kdy vyplavaly na povrch nepěkné věci,“ vzpomíná Šabatová. „Celé to ale mělo za následek, že se mnoho čestných lidí ze soustavy státního zastupitelství ozvalo a vedlo to nakonec k pozitivním změnám.“

Marvanová zase připomíná kauzu, která se týká bývalého premiéra Andreje Babiše (ANO). „Například kauza Čapí hnízdo a obrovské průtahy s ní spojené podlamují důvěru v to, že státní zastupitelství funguje nestranně a odvážně a že se nezalekne, když je obviněný vysoce postavený politik,“ vysvětluje.

Průtahy pak podle ní aktérům procházejí. „Jsou zde i jiné kauzy letitých stíhání, třeba i nespravedlivých, z nichž není vyvozena ničí odpovědnost za průtahy. Pak náhradu škody platí stát, ale konkrétní osoby v justici za to odpovědné jsou anonymní a žádnou odpovědnost nenesou.“

Některé obavy veřejnosti jsou naopak předčasné. „Demonstrace po jmenování Marie Benešové jsem sice do určité míry chápala, ale musím konstatovat, že obavy se nakonec nenaplnily,“ odpovídá Šabatová na dotaz, jestli například jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti nemohlo důvěrou otřást. „Ocenila jsem například, když jmenovala předsedu Vrchního soudu v Praze, i když z prezidentových náznaků se dalo vyčíst, že by to rád viděl jinak.“

Strach z vměšování

Největší pochyby Čechů o nezávislosti soudů vyvolává podle Eurobarometru obava z vnějšího vměšování ekonomických subjektů nebo zájmových skupin. Tuto odpověď uvedla více než čtvrtina dotázaných.

„Velký vliv na skepsi podle mě mají i kauzy, kdy mnoho let trvá, než se podezření z trestné činnosti dostane před soud, a málokdy je někdo skutečně potrestán, pokud jde o vlivné lidi ať už politicky, či ekonomicky,“ říká Marvanová. Obavy z vměšování a tlaku vlády a politiků ostatně uvedl více než každý pátý obyvatel České republiky.

„Důvěru ve fungování justice pak určitě podlamuje i to, když se čelní představitelé státu vyhýbají odpovědnosti nebo když konečně je někdo odsouzen za závažnou majetkovou trestnou činnost, která poškozuje stát, a prezident mu udělí milost,“ připomíná advokátka nedávnou kauzu Balák.

Kriminalita klesá, důvěra stoupá

Jak vyplývá z výše prezentovaných dat Centra pro výzkum veřejného mínění, důvěra v justici v České republice přes všechny kauzy dlouhodobě spíš roste. Podle Českého statistického úřadu pak naopak klesá počet spáchaných trestných činů.

Celková kriminalita klesla mezi lety 2005 až 2020 na méně než polovinu, jediná statistika s rostoucí tendencí patří znásilnění.

V grafech je možné přidávat a odebírat trestné činy kliknutím na jejich popisek v legendě.

Česká republika má také vysoké hodnocení v Indexu občanských svobod. Ten sleduje, jaká mají obyvatelé jednotlivých zemí práva například na fyzickou integritu, svobodu vyznání či svobodu pohybu. Počítá se do něj ale také přístup ke spravedlnosti, zda jsou zákony transparentní a veřejná správa nestranná.

Z téměř 180 zemí skončila Česká republika na 23. místě, v tomto případě je na tom hůře například Rakousko, Spojené státy, Slovensko nebo Portugalsko.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované