Glosář Jaromíra Bosáka: Smutná covidová pravda z fotbalového podhradí

Věřte, nevěřte, začali jsme zase trénovat, Tím myslím u nás v Šestajovicích. Ale podobně jsou na tom pochopitelně na stovkách dalších míst. Po roce a půl bez aktivního fotbalu, bez diskuse nad pivem po absolvované námaze, bez ataku čichového ústrojí odérem fotbalové kabiny si člověk fotbalem celoživotně infikovaný přijde jako tvor bez těla a bez duše.

Člověk by si tedy po nekonečné prázdnotě lockdownových pravidel řekl, že konečně zavládne radost a dlouho odkládaná chuť pomazlit se s míčem na dlouho neviděném trávníku bude mít pré. Jenže situace zdaleka není tak růžová, pandemická doba a veškerá možná opatření, v tomto případě najmě dlouhodobý zákaz takřka všeho sportování, udělaly své. Bohužel devadesát procent diskusí o provozování sportu v době nadvlády covidu se týkalo profesionálů. Jaké mají starosti, nakolik jim spousta nařízení a zákazů komplikuje život, jak se vyrovnají s finančními ztrátami. Jenže mnohonásobně vyšší počet lidí sportuje jen pro radost a na žízeň, teprve z tohoto podhoubí vyrůstají reprezentanti a skvělé individuality. Pokud nebudou zachovány elementární podmínky pro jeho provozování, můžeme za pár let všichni, kdo se nějakým způsobem o sport zajímáme, nebo nás dokonce živí, zaplakat nad výdělkem. Je třeba mít na paměti, že doba se změnila, je jiná než před dvěma roky.

Ani tak nejde o to, že se dnes před prvním tréninkem sejde přede dveřmi šatny skupina úplně jiných lidí, než jaká chodila před vypuknutím coronavirové nákazy. Tedy v občance mají pořád ta samá jména, přijeli na stejných kolech nebo ve stejných vozech jako kdysi, ale cosi poměrně závažného neštymuje. Postavy i obličeje vypadají jinak, je na nich o dost více materiálu, než si jeden pamatuje. Inu, ne každý byl tak svědomitý, aby týral tělo naběhanými či naježděnými kilometry, když klasické fotbalové tréninky nemohly být v plánu.

Zároveň bylo na první pohled docela dobře patrné, že nechutenstvím většina kádru rozhodně netrpěla. Zkrátka konstelace, která velí trenérovi nenařizovat svěřencům žádné rychlé pohyby a namáhavá cvičení ve stylu přeběhni klusem hřiště tam a zpátky. Podobné manýry by klidně mohly být příčinou hned několika zranění. Nezbývá vám nic jiného, než vyjít vstříc přání většiny členů týmu a na těch pár týdnů do začátku prázdnin a dovolených naplňovat vcelku jednoduchý tréninkový program – hrát na dvě. Pravda, předtím než se začne hrát, je dobré hráčům po tak dlouhé době představit míč a možná by neškodilo na několik úvodních tréninkových jednotek objednat várku míčů hranatých. Je to k vzteku, když zkoušíte to, co vám před nějakým časem šlo automaticky, zatímco dnes při prvním pokusu o zpracování přihrávky a následnou kličku zfaulujete sám sebe způsobem, že žlutá by byla málo. V takovou chvíli je jeden rád, že se hraje jen čtyři na čtyři, protože se zpráva o takové povedené taškařici alespoň nebude po vesnici šířit tak rychle.

Výše zmíněné úzce souvisí s tím, že (stejně jako jinde v republice) silně kolísá počet účastníků tréninkových jednotek. Někdy devět, někdy dvanáct, jsou dny, kdy je nutno fotbalové soirée zrušit, protože v pěti se vážně trénovat nedá. Velmi výrazně se projevují dopady ataku čínského viru. Leckdo se musí uspokojit tím, že poté, co ztratil práci, může nastoupit někam na brigádu, další má starosti s tím, jak uvést své podnikání do alespoň trochu přijatelného stavu a třetí do party je rád, že mu směnný provoz dovolí přijít jednou za čtrnáct dní. Dalo by se říci, že v mírnější podobě to bylo něco, co k fotbalu v malých městech a obcích patřilo vždycky, jen hroty těchto potíží současná doba přiostřila.

Absencí z důvodu zaměstnání nebo nutnosti si ho hledat je poměrně dost. Daleko horší je ale jiný důsledek dlouhé nečinnosti. To, že se nedohrály dva ročníky soutěží, spoustu aktivních fotbalistů odradilo a někteří se už na hřiště nevrátí. To, o čem jsem i na těchto stránkách někdy před rokem spekuloval, se stává skutečností. Toho či onoho zlákala jiná sportovní zábava, která se dá vykonávat i v těžkých dobách lockdownu. Jízda na kole nebo běhání jsou aktivitami, které můžete provozovat v podstatě kdykoli a kdekoli, omezení zas tak moc nehrozí, sportovní hry jsou proti nim v těžké nevýhodě. Fotbal se dva na dva dlouho hrát nedá, stejně jako je složité naplnit onen skvostný nápad jednoho z minulých ministrů zdravotnictví. Přiznávám, že při jejich fluktuaci vskutku nevím, co to bylo za nešťastníka, který doporučoval hru deset na deset bez brankáře.

Nejhorší je, že část z fotbalových nadšenců přestala být nadšenci. V krvi jim už dlouho neproudil adrenalin z toho, že v neděli čeká mistrovský zápas s místním arcirivalem z Horní Dolní a po roce a půl jeho pramen zcela vyschl. Možná, že si jednou za čas půjdou zakopat s kamarády nebo odehrají turnaj hospodských mužstev v malém fotbale, ale pro klasický „velký“ fotbal jsou ztraceni, už je to k němu netáhne. I rodiny si zvykly, hlavně tedy drahé polovičky, že mají hlavu smečky v neděli doma, takže se dá jezdit na výlety, opravovat okapy, pohnojit trávník za domem, konečně vyčistit půdu, postarat se o králíky a dají se najít stovky dalších činností, které jsou upřednostněné před odchodem se sportovní taškou na rameni směr fotbalové hřiště.

Přicházejí smutné zprávy o tom, že ten či onen klub z regionu končí, protože nemá, kdo by za něj hrál. Sám jsem slyšel už o třech podobných případech nedaleko mého bydliště. Při představě, kolik podobných událostí se odehraje v celém regionu, potažmo v celé České republice, mě jímá tichá hrůza. Moc bych si přál, aby zůstalo maximálně u nižších desítek, ale jist si tím opravdu vůbec nejsem.

Ve vesnických klubech je místním předsedům i samotným hráčům v tuto chvíli dost jedno, kdo usedne do křesla předsedy fotbalové asociace, v mnoha případech bojují o holé přežití. Ani ne tak z finančního hlediska, jako spíše z toho čistě početního. Jsou okresy, kde to vzali za docela dobrý konec. Soutěže se neoficiálně dohrávají. Kluby se dohodnou, kdy a kde se utkají, okresní svaz zajistí rozhodčí, všechno se odehraje podle pravidel, jako kdyby žádná pauza nenastala. Jen se výsledky nikam nezapočítávají, nikdo neusiluje o postup ani o záchranu. Ale hraje se, zároveň se zvyšuje motivace přijít na trénink a udržovat se alespoň trochu v kondici. Škoda, že to tímto způsobem nefunguje na celém území republiky. Třeba by se podařilo zabránit rozpadu alespoň několika mužstev.

Fotbal v malých klubech čekají těžké časy. Moc bych přivítal, kdyby kdokoli, kdo bude zvolen do nových řídicích struktur fotbalové asociace, neměl před očima jen profesionální kluby a reprezentaci. V podhradí se také pořád hraje, otázka ovšem zní, jak dlouho ještě?