„Nudní“ politici netáhnou, voliči je ale brzy začnou cenit

Popularita francouzského prezidenta Emmanuela Macrona dlouhodobě klesá a koncem října se dostala na historické minimum.

Ministerskému předsedovi Keiru Starmeru po téměř roce a půl od drtivého vítězství ve volbách „fandí“ pouhých 15 % Britů.

A další kandidaturu spolkového kancléře Fridricha Merze si přeje jen pětina Němců.

Průzkumy veřejného mínění i volební výsledky hovoří jasně: Mainstreamová politika středu je v krizi. Podpora umírněných lídrů v zemích napříč Evropou klesá a u moci je střídají zástupci radikálních a populistických stran.

Podle analytika Pawla Zerky z think tanku European Council on Foreign Relations nabral trend, který pozorujeme už delší dobu, na obrátkách po znovuzvolení Donalda Trumpa coby politika, který zosobňuje odklon od umírněnosti.

„Tím, že se dostal znovu k moci a ukázal svou sílu, dal jasně najevo, že jeho zvolení nebyl omyl. Lidi po celém světě to povzbudilo k tomu, aby osoby jako on považovali za volitelné,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Za jeden z dosud posledních důkazů pokračující krize středu bruselský server Politico označuje triumf Andreje Babiše (ANO) v říjnových volbách, na úkor Petra Fialy (ODS), který se po boku Macrona, Starmera a Merze objevuje na chvostu žebříčku politických lídrů, co se veřejné podpory týče.

Podle americké politoložky Sheri Bermanové, která působí na Kolumbijské univerzitě, lze důvod klesající podpory pro středové strany spojovat s celkovým pocitem nejistoty ve společnosti a nespokojeností s ekonomickou situací.

„Voliči v posledních dekádách ztratili důvěru v to, že mainstreamové zavedené středopravé a středolevé strany se dokáží vypořádat s výzvami, kterým společnosti čelí. V mnohých případech dokonce nabyli dojmu, že ani nemají zájem se tím zabývat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Pocit lidí, že se politici u moci nezajímají o jejich problémy, otevřel dveře k úspěchu krajně pravicových a populistických stran. A přispěl k tomu, že se k nim v poslední době začali ve velkém přimykat i zástupci mladé generace, kteří mají mnohdy pocit, že se na ně zapomnělo.

Například Macronovi, který si diplomatickými kroky vydobyl respektovanou pozici na mezinárodní scéně, podle mnohých nakonec zlomilo vaz právě to, že v sobě nenašel dostatek empatie pro každodenní problémy běžných Francouzů.

Proto se mu podle zahraničních pozorovatelů nepodařilo splnit jeden ze svých klíčových slibů, když nastupoval do úřadu - zamezit rozpínání krajní pravice, kterou ve Francii reprezentuje strana Národní sdružení s političkou Marine Le Penovou. Naopak sám přispěl k tomu, že pro řadu voličů přestala být krajní pravice tabu.

„Dříve někteří lidé volili extrémy a říkali, že je to protestní hlas. Dnes si mnoho Francouzů myslí, že už to není jen protest, ale skutečná alternativa – a Macron za to možná nese odpovědnost,“ vysvětluje pro deník The Guardian Stewart Chau, šéf agentury Verian Group, která zkoumá veřejné mínění.

Britskému premiérovi Starmerovi zřejmě uškodilo, že i po téměř roce a půl v čele země zůstává Britům vzdálený. „Záhada Keira Starmera - Kdo vlastně je? Za co se staví? - jsme možná už v poslední třetině románu, ale pořád nevíme, o co tu ve skutečnosti jde,“ popsal britský politolog John Curtice pro stanici CNN, v čem spočívá premiérova slabina.

Středoví lídři se mnohdy snaží na klesající podpory na úkor radikálních a populistických stran reagovat tím, že si oblékají jejich kabát a přebírají jejich rétoriku.

Starmer, který se v minulosti vymezoval proti démonizování migrantů, na jaře překvapil ostřejšími výroky na téma migrace. Jemu, stejně jako dalším umírněným lídrům, se ale podobné taktiky příliš nevyplácí.

„Ať mluví jakkoli tvrdě, nikdy to nebude stačit těm, kteří chtějí nulovou imigraci, totální asimilaci a deportace. Tvrdším tónem si ale může znepřátelit spoustu progresivních voličů,“ reagoval před časem pro Seznam Zprávy britský politolog Tim Bale.

Ačkoliv situace v tuto chvíli pro umírněné středolevé i středopravé politiky nevyznívá příliš dobře, podle analytika Zerky je šance, že se obrátí v jejich prospěch.

„Zlaté časy mainstreamové politiky posledních desetiletí jsou dávno pryč. Neznamená to ale, že centristé jsou nevyhnutelně na ústupu. Mainstreamové strany, ty nudné strany, mohou profitovat z éry Trumpa, Le Penové, (maďarského premiéra Viktora) Orbána a Babiše,“ myslí si.

„Pro mnoho voličů se politika v době Trumpa možná stala příliš velkým spektáklem s nezodpovědnými a moc radikálními kroky. Najednou si mnozí lidé mohou začít cenit určitého druhu nudné normálnosti a odpovědného přístupu k politice,“ odhaduje.

Současný kontext podle něj může být příležitostí pro radikální střed. Ten při svých prvních prezidentských volbách symbolizoval Emmanuel Macron, který se prezentoval jako někdo, kdo pevně stojí za centristickými hodnotami, ale není obráncem starých pořádků.

Dnes jej můžeme spatřovat třeba v předsedovi nizozemské strany Demokraté 66 Robu Jettenovi, který zvítězil v nedávných nizozemských volbách a porazil krajně pravicového Geerta Weilderse.

Šanci podle Zerky „Trumpův spektákl“ nabízí i nudným mainstreamovým politikům, ke kterým řadí již zmiňovaného Fridricha Merze či Keira Starmera i polského premiéra Donalda Tuska.

Pro jejich případný úspěch bude ale kromě toho, že nabízí „normálnost“, klíčové to, jak si poradí s ožehavými tématy, jako jsou migrace či patriotismus, kterých se v posledních letech efektivně chopily radikální strany.

„Musí znovudobýt ztracené politické území a přivlastnit si opět koncepty, které monopolizovala krajní pravice,“ shrnuje.